Olga Smolová

Usilují etičtí vegetariáni o svět bez utrpení? 

V Lestelově knize Na obranu masožravců (Apologie du carnivore, Fayard 2011) je několik problematických bodů. Zásadní problém celé knihy je však v tom, že Dominique Lestel si za terč své kritiky vybral etické vegetariány, o nichž říká: „Etický vegetarián odmítá maso, protože kvůli jeho konzumaci je nutno působit utrpení citlivé bytosti a zabít ji.“ (s. 22) Autor se sice hned na začátku zmiňuje také o veganech coby „nejextrémističtějších aktivistech“, kteří se zříkají veškeré stravy živočišného původu, přesto ve své knize dále hovoří pouze o vegetariánech jako lidech, kteří usilují o sterilní svět bez utrpení.  (s. 75) Je však takový svět snem většiny etických vegetariánů? Lestel vegetariány upozorňuje, že nikdy nemohou dosáhnout dokonalosti, že i konzumací produktů intenzivní rostlinné výroby se podílejí na utrpení zvířat (s. 71). Bez povšimnutí však nechává zcela podstatný fakt, že vegetariáni jedí i živočišné výrobky na bázi mléka a/nebo vajec, které nezřídka pocházejí z produkce velkochovů. A o neutěšené situaci hospodářských zvířat tady snad není nutno dlouze psát. Ostatně sám Lestel je „hrůzami průmyslového způsobu chovu, jenž má za následek ničení životního prostředí“ (s. 135) evidentně otřesen, přestože se o nich zmiňuje jen krátce a bohužel až ke konci knihy (s. 121-122, s. 134). I kdyby však nakrásně všichni etičtí vegetariáni konzumovali jen výrobky z tzv. biochovů, vždy budou přispívat k určité exploataci zvířat, ba dokonce se budou podílet na jejich usmrcování (např. na usmrcování mláďat, která je kvůli produkci mléka využívaného lidmi nutno od matky odstavit apod.). Potom ovšem postrádá smysl Lestelovo mínění, že etičtí vegetariáni principiálně usilují o návrat rajské nevinnosti člověka, že se „odmítají intoxikovat ostatními zvířaty“ (s. 108), že odmítají etiku závislosti na zvířatech a etiku reciprocity (s. 105) a že se zvířatům chtějí vzdálit (s. 115). Pokud se člověk stravuje skutečně vegetariánsky, nikdy se své závislosti na zvířatech nemůže zbavit a o žádné nevinnosti nemůže být ani řeč. Podobné to bude i u vegana – rostlinná výroba, na níž je závislý, popř. doplňování stravy o různé druhy plodin dovezených z exotických krajů – nemůže být v dnešním globalizovaném světě nikdy ekologicky čistá a tudíž prosta jakéhokoli působení utrpení v živočišné sféře, člověka nevyjímaje.

Nepochybně je velice důležité zamýšlet se nad tím, jaké psychologické kořeny a jaké reálné sociální důsledky může šíření vegetariánství mít. Klíčová je však v tomto ohledu otázka míry a přirozenosti celého procesu: je pochopitelně rozdíl mezi změnami, které ve společnosti a v našich zvycích probíhají násilně, revolučně, skokově, a změnami, které jsou postupné a dobrovolné – na základě zájmu každého z nás a na principu občanské společnosti. O takové změny bychom snad mohli usilovat? A proč? – S Lestelem jistě nelze než souhlasit v tom, že utrpení ve světě hraje svou úlohu – jeho prostřednictvím je můžeme odlišit od stavu ne-utrpení. My už ale zdaleka nežijeme v intencích původních lovců (lovu, zejména domorodému, Lestel věnuje ve své knize poměrně mnoho stránek). Žijeme v době intenzivního rybolovu a intenzivní zemědělské „výroby“, k jejichž rozvoji došlo po 2. světové válce v dobré víře zajistit dostatek potravin pro všechny. Původně snad dobrý úmysl zabránit chudobě, hladu a válkám se však vedle dalších projevů spotřebního způsobu života velice rychle zvrhl v každodenní konzumaci masa a mléčných výrobků, o masivní spotřebě dalších produktů založených na exploataci zvířat (např. kožené výrobky, léky, kosmetika, čistící prostředky atd.) ani nemluvě. Nevytváříme tím ale utrpení jaksi „nad rámec“, „navíc“? To se pravděpodobně domnívá i Lestel (viz výše jeho zmínka o velkochovech), ale jako by si šíření etického vegetariánství (a veganství) s tímto faktem nespojoval. Místo toho přichází s pojmem politického vegetariánství (s. 121), jehož cílem by nebyl zákaz, nýbrž občasná a rituální konzumace masa. Jako by si neuvědomoval, že vedle některých extrémisticky uvažujících antispeciesistů, kteří touží po okamžitém zákazu konzumace masa a využívání zvířat (1), lze nalézt i vegetariány, kteří se masa zřekli také z politických důvodů – tzn. po zralé úvaze, že nelze-li konzumaci živočišných výrobků v naší společné „obci“ regulovat, nemůžeme se za stávajících podmínek (přemnožení lidského druhu) už všichni chovat stejným konzumním způsobem. V opačném případě totiž nelze situaci řešit jinak než průmyslovými velkochovy. Máme tyto lidi nazývat politickými vegetariány? A když se jim zároveň konzumace masa příčí, protože zvířata považují za své bližní a pojídat své bližní považují za druh kanibalismu? Kam tyto vegetariány zařadíme? Záviset na zvířatech budou vždy, proč by tedy jejich „ideologie“ měla být „smrtonosná“ (s. 90), tzn. zbavující se zvířat a způsobující jejich vyhynutí?

 

Je skutečně tak skandální považovat zabití zvířete za „metafyzický skandál“?

Lestela pobuřuje, že etičtí vegetariáni „považují zabití zvířete za metafyzický skandál“. Je však takové přesvědčení nebo spíše způsob cítění tak pobuřující? Citlivost, podle jiných „přecitlivělost“ vegetariánů a veganů vysvětluje několik psychologických a psychoanalytických teorií (Freud, Lacan, Fromm aj.), které hovoří o tom, že subjekt odmítající maso nezpracoval své vlastní sklony k násilí. Nemá smysl se nad těmito teoriemi pobaveně či pohrdavě usmívat, neboť jsou založeny na klinické praxi. Nezapomínejme však, že rovin, které se blíží tzv. pravdě, tzn. skutečným motivacím pro určité chování a postoje, je vždycky vícero a různě se prolínají. (2) Je tedy na místě vytvářet dichotomii mezi politickými a etickými vegetariány? Není to poněkud nešťastné? Co dělají etičtí vegetariáni? – Kromě jiného, částečně omezují ty zdroje výživy, které coby všežravci dostali evolučně k dispozici. Řídí se – i když jen zčásti – Benthamovým kritériem citlivosti a schopnosti živých tvorů trpět. Nebudou však političtí vegetariáni nuceni ve výsledku dělat totéž? Zabití zvířete sice nebudou považovat za „metafyzicky nepřípustné“, regulovat svou „přirozenost“ však budou muset v zájmu péče o společnou polis také. A kde je hranice pro občasnou či rituální konzumaci masa? Jak ji stanovit?

Zároveň je třeba se tázat, zda je „karnivorní“ etika skutečně správná jen z toho důvodu, že je jediná „přirozená“. Člověk v jejím rámci dělá podle Lestela jen to, co je mu údajně od přírody dáno, tzn. pojídá maso. Je-li však možné normálně žít bez masa, lze to nadále považovat za nepřirozené? Neboť mnoho teorií o škodlivosti vegetariánství pro lidské zdraví bylo už dávno vyvráceno... (3) 

Lestel nezřídka kolísá mezi absolutní a aplikovanou etikou – vegetariánům vyčítá přílišný nárok, který na společnost chtějí klást, nerealistický přístup k člověku a jeho biologickému základu, vlastní oddělenost od svého živočišného lidství atd., ale zároveň jim vytýká i malou důslednost při naplňování svých zásad: „Skutečně důslední vegetariáni by se měli živit jen vlastním sběrem plodů…“ (s. 72) Především však vzhledem k špatně vystavěnému konceptu etického vegetariána, na kterém svůj esej založil, si prostě ani nemůže všimnout, že skuteční vegetariáni mají k jeho vizi politického vegetariánství obecně blíže než běžný konzument masa, jenž se o osud zvířat nezajímá a jehož Lestel ostatně rovněž kritizuje.

Vegetariánství nemusí být a priori vyhrocenou ideologií, která sebe samu líčí jako jediný recept pro celou společnost. Počítá-li s pluralitou citlivostí – s tím, že každý je na základě svého individuálního vývoje citlivý na něco jiného –, a připouští-li svobodnou diskusi, společné hledání možností, jak se se současnými etickými problémy vyrovnat, není v něm nic nebezpečného ani smrtonosného.

 

(Olga Smolová, 8. května 2012)


Poznámky:

1) Je poněkud kuriózní, že Lestel etickým vegetariánům automaticky přisuzuje úsilí o to, aby byla konzumace masa ostatním zakázána. Přitom to nijak nedokládá. Cituje pouze názor dvou antispeciesistických autorů - Estivy Reusové a Antoina Comitiho (s. 10), jejichž postoj je navíc mnohem diferencovanější, než jak to z citací vytržených z kontextu vypadá.

2) Srov. např. Ghilaine Jeannot-Pagesová: „V době, kdy si někteří z nás kladou otázku o možnosti oddělit ženský socius od mateřské funkce – funkce spojené hlavně s patriarchálním, tzn. falickým modelem, mohlo by vegetariánství hodně přispět k oživení reflexe o skupině, k jejímuž formování dochází na základě uznání plurality odlišných bytostí, neredukovatelných na pouhou falickou funkci.“ „De la violence à la responsabilité du sujet : regard psychanalytique sur le végétarisme“, Revue Semestrielle de Droit Animalier – RSDA 1/2011, s. 242. Nebo též Marie-Thérèse Neyraut-Suttermanová, která podrobně vysvětluje i jiné lidské pohnutky k potlačování animality, než uvádí Lestel odkazující se pouze na Freuda a jeho teorii o vraždě otce primitivní tlupy. Neyraut-Suttermanová si také klade otázku o souvislosti feminity a animality. Viz L’animal et le psychanalyste. Le meurtre du grand singe (M.-T. Neyraut-Sutterman ed.), Paris, L’Harmattan 1998, s. 9-13 a 17-43.

3) Lestel se sám zmiňuje o tom, jak se dnes přehodnocuje otázka potřeby živočišných bílkovin. Zaměňování veganství a vegetariánství ho nicméně vede k obavě, že vegetariánská strava neobsahuje vitamín B 12 a je tedy automaticky nepřirozená. Zapomíná, že laktovegetariáni a laktoovovegetariáni tento vitamín získávají z nemasných živočišných zdrojů… K otázce vit. B12 viz též Vesanto Melinová, Brenda Davisová, Průvodce (začínajícího) vegetariána, vyd. Ing. Andrea Komínková (www.kominkova.cz) 2003, s. 207 – 220.  


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.