Ekoetologie

Ekoetologie (též etoekologie) zkoumá vztahy mezi chováním určitého druhu zvířat a jeho živým i neživým prostředím.

  • Zkoumá tedy chování živočichů tak, jak je lze pozorovat v přírodním prostředí, zejména z evolucionistické perspektivy.

  • Využívá tyto metodologické přístupy:

    • teoretizaci,
    • výběr statistického vzorku studované populace,
    • pozorování.
       

Výběr výzkumných metod je úzce svázán s teoretickými nároky ekoetologie. Cílem je odhalit kognitivní mechanismy, jež jsou v pozadí adaptačních mechanismů určité ekologické niky zkoumaného živočišného druhu, ekoetologové musí srovnávat 

  • buď druhy taxonomicky blízké, které čelí rozdílným kognitivním problémům,

  • nebo druhy taxonomicky vzdálené, leč vystavené obdobným kognitivním problémům.

Proto jde o to, ověřit vždy výchozí hypotézu, ať již experimentálně, nebo pozorováním v terénu.

Sběr údajů: 

  1. Pozorovatel zkoumá jeden faktor - vytvořit momentku jedné specifické situace v momentu t: např. rozmístění zvířat ve skupině.

  2. Pozorovatel se postupně zaměří na chování všech zvířat z vybraného vzorku a věnuje se mu opakovaně tak dlouho, dokud neobdrží dostatečně spolehlivé údaje, např. zkoumá chování určitého počtu zvířat během rituálu páření. 

  3. Kontinuální sběr údajů: pozorovatel se zaměří na jednoho jedince a studuje rysy chování po dostatečně dlouhou dobu.

  4. Náhodné třídění - randomizace: pozorovatel zaznamenává všechny události, ke kterým došlo v chování jakéhokoli subjektu a v jakémkoli pořadí: výhoda spočívá v tom, že se vyhne vědomému či nevědomému výběru proměnných; ve srovnání s předchozími metodami je zde nevýhodou nedostatečná přesnost a menší metodičnost.

 

Témata

- Zkoumá zejména způsob, jímž živočichové zajišťují své vitální funkce → hlavní výzkumná témata:

  1. hledání potravy,

  2. reprodukční chování,

  3. zakládání teritorií,

  4. výhody života ve skupinách (např. zajistit reprodukční úspěšnost jedince).

 

Další témata jsou velmi rozmanitá: 

  • rozpoznávání jednotlivých jedinců,

  • orientace v prostoru,

  • komunikace uvnitř skupiny,

  • vývojové procesy determinující chování a kognitivní život zvířete aj.

 

 

Pojmy 

  • Ekoetologie pracuje s pojmy distálních a proximálních příčin chování zvířat (jejich autorem je etolog Niko Tinbergen

  1. distální příčiny chování zvířat = mechanismy, díky nimž došlo během vývoje určitého živočišného druhu k selekci určitého chování v repertoáru chování tohoto druhu.
  2. proximální příčiny chování zvířat = důvody, kvůli nimž se ve specifickém kontextu určité zvíře bude chovat určitým způsobem
  • Strategie chování se udržuje podle toho, nakolik vede k reprodukční úspěšnosti.

  • Reprodukční úspěšnost je přímo úměrná schopnosti organismu směřovat k optimu - k nejlepšímu poměru mezi

  1. vynaloženou energií a podstupovanými riziky a
  2. efektivitou chování

Tzn. čím jsou náklady (vynaložená energie a podstoupená rizika) nižší a zisk vyšší, tím je také vyšší šance, že se dané chování udrží i nadále - optimalizuje totiž šance na reprodukci.

 

  • Mnoho termínů užívaných ekoetology pochází z ekonomie:

    • optimální strategie popisovaná poměrem nákladů a zisku
    • investice (při hledání potravy, při reprodukci)
    • zhodnocení (uniknout, nebo se pustit do konfliktu?)
    • anticipace (co mi přinese altruistické chování místo egoistického?) atd.  

 

+ viz dále Klíčové koncepty

 

Cíle

  • Ekoetologie se všechny tyto a další strategie (někteří predátoři napodobují částí těla kořist lákavou pro jiné predátory a ty pak takto uloví; někteří ptáci předstírají, že mají zlomené křídlo, aby odlákali predátora od hnízda plného mláďat, atd.) snaží rozluštit reprodukční odchylky a reprodukční úspěšnosti z hlediska jejich adaptační hodnoty (fitness).

  • Prediktivní ekoetologické hypotézy se snaží odhalit různé strategie chování, vyhodnotit jejich stupeň efektivity (skrze výpočet nákladů/zisků).

  • Jedním z hlavních problémů ekoetologie je ověřovat Darwinův předpoklad o gradualistickém vývoji, podle něhož mezi kognitivními funkcemi člověka a zvířat existuje kontinuita. Explikativní hodnota tohoto přístupu je cenná to té míry, do jaké umožňuje ukázat naše chování z evoluční perspektivy a pomoci nám pochopit biologický základ lidských kognitivních funkcí.

 

Klíčové koncepty ekoetologie

  1. POTRAVA

  2. TERITORIUM

  3. ŽIVOT VE SKUPINĚ

 

POTRAVA

  • Každý výdej energie musí být vykompenzován hledáním nové energie: sháněním potravy.

  • K tomu slouží několik strategií, ve kterých jde o zachování energie: nevydat více energie, než přijímám. Do toho se započítávají i rizika podstupovaná při shánění potravy (predátoři, rivalové, ponechání mláďat bez dozoru...)  

  • Hledání potravy je ovlivňováno akcesibilitou zdroje a disponibilitou zdroje:

akcesibilita zdroje: 

  • čas vynaložený na získání kořisti (zahrnuje čas vynaložený na rozpoznání, pronásledování, usmrcení a konzumaci kořisti) 
  • energie vynaložená na získání kořisti
     

disponibilita zdroje:

  • hustota výskytu kořisti

 

  • Na akcesibilitě a disponibilitě závisí efektivita lovu vztažená k určité časové jednotce. Důležité jsou zde tedy tři faktory: 
    1.  doba shánění potravy,
    2.  energie vynaložená na shánění potravy,
    3.  hustota zdroje - ovlivňuje dve předchozí faktory.

Příklad: Veverka šedá (Sciurus griseus): ekoetologové si povšimli, že zvažuje mezi výnosností své výpravy za potravou a rizikem, že bude ulovena: její sklon odnášet si potravu do úkrytu je tím menší, čím větší je vzdálenost, kterou by musela překonat. Čím je však objem potravy větší, tím větší má veverka tendenci se s ní vrátit do svého útočiště.

 

TERITORIUM

  • Zvířata si značkují teritorium pachovými nebo jinými stopami. 

  • Každé zvíře své teritorium může bránit otevřeně (např. projevy agresivity). 

  • Většinou se však zvířata snaží sobě navzájem vyhnout a své území si vytýčují prakticky vedle ostatních.

  • Teritorium úzce závisí na zdrojích (zdrojích potravy či partnerů), přesněji na kvalitě zdrojů, jejich distribuci v čase a prostoru a na soupeření, které vyvolávají. Čím je potrava kvalitnější a čím je její distribuce hustější, tím je obrana teritoria patrnější. Čím se zdroje rychleji obnovují, tím méně je kolem nich teritoriálních střetů. 

  • Pravidlo ideální volné distribuce: distribuce soupeřů o zdroje je přímo úměrná hustotě dostupných zdrojů.

  • Exploatační kompetice: např. sumečci američtí jsou 6x početnější v oblastech, kde řasy, jimiž se živí, rostou 6x rychleji; jejich distribuce probíhá volně, aniž nutně dochází ke konfliktu, a to do té míry, do jaké jsou nově příchozí schopni získat informaci o stavu zdrojů. V tomto případě se hovoří o exploatační kompetici.

  • Kompetiční vyloučení spočívá v obraně teritoria a zdrojů stupňováním prostředků - od signálů vysílaných na dlouhou vzdálenost (zpěv u ptáků, pachy u savců) přes zastrašování až po otevřený boj.

 

ŽIVOT VE SKUPINĚ

  • Sociální chování se ukazuje prostřednictvím sexuálního a rodičovského chování - svědčí o komunikaci a vztazích mezi jedinci.

  • Existují druhy samotářské (např. medvědi) a druhy společenské (např. mravenci). Stupeň sociability je přímo spojen se strategiemi přežití a reprodukce.

Příklad: Motýli druhu Heliconius svým zbarvením signalizují, že je jejich tělo nepoživatelné. Žijí ve skupinách, aby tak tento vizuální efekt zvýraznili a odradili případné predátory.  

  • Prostředí ovlivňuje velikost skupiny dostupností potravy a výskytem predátorů. Prvním etologem, který tuto skutečnost doložil svým výzkumem, byl John Crook.

Příklad: S využitím metody srovnávání úzce spřízněných druhů v 60. letech sledoval 90 druhů snovačů, ptáků žijících v Africe a v Asii. Tito ptáci žijí ve velmi diferencovaně organizovaných společenstvích. Druhy žijící v lesích jsou samotářské, ukrývají své hnízdo a jsou monogamní, a proto také nejsou pohlavně dimorfní, zatímco druhy žijící v savaně hnízdí v koloniích, jsou polygamní a tedy pohlavně dimorfní - samečci mají výrazné zbarvení. V lese se potrava nachází obtížně a predátoři nejsou snadno vidět - proto se o potomstvo starají oba rodiče, pro případ, že by se jeden stal kořistí. Oba najdou více potravy než pouze jeden. Diskrétní zbarvení je navíc chrání. Naopak v savaně je potravy hojně a predátoři se neskrývají. Je tedy výhodné se po potravě shánět v hejnech; predátora to odradí a zároveň nehrozí, že by si ptáci při honbě za potravou konkurovali, na každého se dostane. Samečci mohou být klidně výrazně zbarvení. Nenápadné peří zde není funkční. 


Zdroj:

<http://fr.wikipedia.org/wiki/Écoéthologie> [cit. 2. dubna 2010]


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.