Chapouthier: „[...] přidělení byť omezené právní subjektivity zvířatům by vykročilo směrem k významnému převratu v tisíciletých postojích. Zbývala by zde otázka [...], zda cesta k mravnímu zdokonalení našeho druhu nevede skrze takový převrat a zda by si naše tisícileté postoje pramenící z nesčetných válek a krutostí nezasloužily takovým otřesem v budoucnu projít. Nikdo si nestěžuje na ekonomické a právní zvraty, které souvisely se zrušením otroctví. Cožpak na takových zvratech nestojí veškerý zásadní mravní pokrok?“
[...]
Jelikož lidé sami sebe většinou neradi považují za kruté, uvádějí pro své činy mnoho typů alibi. Jedním z takových alibi jsou d ě j i n y: člověk byl přece odpradávna lovec a pojídač masa. Chapouthier to komentuje takto: primitivní lidé byli lovci a příležitostně jedli maso, dokonce však i maso lidské. Přesto by tento argument dnes neobhájil praktikování kanibalismu. To, že byl člověk kdysi nucen jíst maso, aby obohatil svůj jídelníček, neznamená, že v tom dnes – v době blahobytu, přinejmenším na Západě, musí pokračovat. A pro lov se dnes hledá ospravedlnění také jen velmi těžko.
Pro další alibi se stává oporou e k o l o g i e; je užívané pro lov a rybolov: lovci a rybáři přece pomáhají udržet v přírodě rovnováhu. Zapomíná se, že lovci nahrazují velké predátory, kteří byli ve volné přírodě vyhubeni právě lovci. „Ekologické“ alibi však tyto lovce v podstatě líčí jako „dobrovolníky pracující na zdravé koncepci ekologie“, ačkoli existují mnohem lepší způsoby jak udržovat rovnováhu mezi živočichy: přírodní parky, rezervace apod. Naopak vracení či ochrana některých predátorů do volné přírody bývá často ohroženo právě lovci. Jiné alibi se odkazuje na kulturní tradici: zaštiťují se jím opět lovci či příznivci lovu (tradice štvanic na lišky apod.) Chapouthier se trochu kousavě táže, proč rovnou nepokračovat v pěkných tradicích jako byly zápasy gladiátorů či praktikování otroctví... Připomíná, že kdybychom se při zachovávání tradic spoléhali výhradně na jejich udržovatele, tolerovali bychom nadále např. zabíjení užovek, které jsou sice pro ekosystém nesmírně přínosné, nicméně jsou na venkově tradičně považovány za škůdce.
Na seznam alibi omlouvajících lidskou krutost Chapouthier klade i e s t e t i k u : tradiční hony a štvanice, běh býků, korida apod. jsou přece „krásnými rituály“, „krásnou podívanou“ atd.
[...]
Posledním alibi, které autor uvádí, je alibi d i e t e t i c k é, užívané pro konzumaci masa, zejména masa červeného, protože je údajně nezbytné pro zdraví. Mýtus o nutnosti jíst maso ve velkém množství se podle Chapouthiera traduje z období nedostatku, která se během minulých století vyskytla. Vzhledem k rostoucím statistikám kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny tlustého střeva prokazatelně spojených s nadměrnou spotřebou živočišných tuků, je tento mýtus podle autora nebezpečný nejen pro hospodářská zvířata, nýbrž i pro člověka.
Svou krutost ke zvířatům nejen omlouváme, ale také maskujeme: užíváme eufemismy pro označování částí mrtvých zvířat určených ke konzumaci, pro způsoby jejich kuchyňské úpravy. Je běžné se o zvířatech vyjadřovat jako o čemsi nižším než člověk, ba nízkém či zlém (dokladem toho jsou mnohá přirovnání, přísloví, jazykové obraty apod.). Špatnému svědomí se vyhýbáme přesunem odpovědnosti na někoho jiného. Zvířata jsou zabíjena mimo naše zraky řezníky na jatkách, nikoli námi. Řezníci jsou ze zabíjení vyviněni také, protože to přece dělají kvůli poptávce spotřebitelů. Podobně je tomu s testováním a konzumováním léků. Podobné mechanismy omlouvání krutostí, jejich maskování, rozmělňování odpovědnosti ostatně člověk stále používá i proti příslušníkům svého vlastního druhu.
Uplatňování stěžejních principů Všeobecné deklarace práv zvířete však nebrání jen popření. Chapouthier vyjmenovává čtyři další omezení: hierarchii mezi živočišnými druhy, ochranu jedinců vedle ochrany druhu, specifickou situaci domácích zvířat a zásadní problém vyplývající z konfliktu práv.
Celý článek o knize Georgese Chapouthiera najdete zde.
|