Georges Chapouthier

Každý druh mistrovství je v živé přírodě relativní*

Podle slovníku Le Petit Larousse je excelentní „to, co vyniká ve své kategorii.“ Platnost této definice dokonale ilustruje nepřehledná škála živých organismů, jejichž superiorita se projevuje jen ve zvláštních situacích, a nikdy obecně. 

Podívejme se nejprve na to, zda živá příroda může něčím vynikat jako celek. Lze akceptovat často prezentovanou představu, podle níž živé nad „nekonečně malým“ světem atomů a částic nebo nad  „nekonečně velkým“ světem hvězd a galaxií triumfuje „svou nekonečnou komplexitou“? Je komplexita opravdu tím, v čem živé organismy „vynikají?“ Ne tak úplně.

Živé se bezesporu skládá z velmi komplexních molekul, které vznikly díky schopnosti uhlíku „vázat“ všechny ostatní chemické prvky a umožňovat vznik nesmírně složitých uhlíkatých struktur, makromolekul, mezi nimiž najdeme např. proslulé „nukleové kyseliny“ a bílkoviny. V tomto ohledu živý svět vyniká svou nesmírnou organicko-chemickou komplexitou. Nic však nenasvědčuje tomu, že by tato komplexita byla vyššího řádu než ta, která vládne ve světě atomů a částic nebo ve světě hvězd a galaxií. Řečeno ve zkratce, živé je, pokud jsme schopni to posoudit, vrcholem komplexity svého druhu, tzn. z pohledu organické chemie, nikoli však nutně ve všech sférách univerza. Lze dokonce říci, že přijmeme-li neoaristotelské stanovisko (1), podle něhož mikrokosmos reprodukuje zákony makrokosmu, budou zákony komplexity pravděpodobně v zásadě stejné všude ve vesmíru. 

 

Jednotlivé druhy živých organismů

Věnujme nyní pozornost nesčetným druhům, které obývají svět: bakteriím, rostlinám, houbám (které se dnes již nepovažují za rostliny), zvířatům… Dá se říci, že určitý druh se ve svém „mistrovství“ dostal dál než ostatní? A dá se konkrétně tvrdit, tak jak to často slýcháme, že vrcholem živé přírody je lidský druh? –  To jistě ne, anebo v každém případě ne tehdy, formulujeme-li to tímto způsobem. 

Podle neodarwinovské koncepce, kterou dnes zastávají všichni seriózní biologové, se každý živý druh na své prostředí adaptuje procesy sobě vlastními, ale žádný z těchto procesů není nadřazen ostatním. Bakterie vynikají svými fantastickými reprodukčními schopnostmi, díky nimž jsou tak rozšířené. Rostliny zase excelují ve schopnosti žít pouze z půdy, vzduchu, vody a slunce. Takto mohou kolonizovat většinu nerostných povrchů a dosáhnout leckdy rozměrů, kterým se žádná jiná živá bytost nemůže vyrovnat. Mnoho hub pak vyniká svou schopností žít na tlejících rostlinách, zatímco většina zvířat zase triumfuje svou mobilitou. 

Uveďme několik dalších příkladů darwinovské adaptace druhů. Většina ptáků vyniká nadáním létat. Včely jsou vynikajícími opylovači rostlin. Vodní živočichové jsou skvěle přizpůsobeni životu ve vodě. Hmyzí společenství mají vynikající sociální strukturu, díky níž ovládají svůj životní prostor. Psi jsou nedostižní svým čichovými dispozicemi, obratlovci svým rozvinutým mozkem, což je specifická oblast, v níž lze za obzvláště vynikající – zde ano – považovat lidský druh.

 

V čem vyniká lidský druh jako celek?

Nad všemi svými příbuznými z říše savců a ptáků, kteří jsou z hlediska mozkové činnosti už sami o sobě dost zdatní, tj. velmi „inteligentní“, vyniká člověk svými rozumovými schopnostmi, silně vyvinutou mozkovou kůrou, díky níž je schopen velice složitých intelektuálních operací. Kromě těchto mozkových a intelektuálních schopností však lidský druh není nadán ani schopností spontánně létat jako ptáci, ani čichovými dispozicemi jako psi, ani rychlou reprodukcí jako bakterie, ani autonomní schopností přežít v nehostinných nerostných oblastech jako rostliny, ani asimilací tlejících rostlinných zbytků, v níž vynikají houby…

A určitě se nesnažme tyto velice odlišné dispozice nějak klasifikovat a tvrdit, že např. intelekt, v němž exceluje člověk, nutně „převyšuje“ čichové schopnosti, v nichž exceluje pes. Názorně nám to ukáže jeden zpola vážný a zpola humorný příklad: už jen proto, jak je mozek složitě propletený, jsou čichové dojmy schopny u savců vyvolat ty nejsilnější emoce. A tak pes, jehož čich je dvacetkrát vyvinutější než ten náš, žije ve světě pachů a rajských emocí, které si jen těžko dovedeme představit. Zkrátka budeme-li se řídit touto logikou, bude svůj život nejintenzivněji a nejpříjemněji prožívat pes, a nikoli člověk! V kvalitě života bude mistrem on, a ne my!

Jak vidno, živý svět v celé své šíři ukazuje, že vynikat lze v něčem jen relativně: být přeborníkem lze jen v jedné oblasti, nikoli ve všech najednou. Člověk je rovněž tvor s vynikajícími schopnostmi, podíváme-li se ovšem jen na tu jedinou oblast, v níž je skutečně výjimečný, tzn. na značně složité rozumové a intelektuální operace, které mu umožňuje jeho velmi složitý mozek. (2) Ten si ostatně po celý lidský život zachovává mladistvou tvárnost a nesmírnou přizpůsobivost. (3) Jinými slovy, člověk exceluje pouze a jedině v tom, v čem je sám excelentní! Toť formulace hodna velkého ducha!

To neznamená, že na svou intelektuální výjimečnost, na jejímž základě jsme svému vlastnímu živočišnému druhu dali název „člověk rozumný“ (Homo sapiens) a díky níž jsme technologicky ovládli naši planetu, ba i kousek vesmíru kolem ní, nemůžeme být i nadále pyšní. Hrdí můžeme být i na náš originální způsob bytí, který naší kultuře obklopené ostatními zvířecími kulturami dává větší  komplexitu a diverzitu, zejména jazykovou a uměleckou, a jasně nás od kultur našich předků či příbuzných živočišných druhů odlišuje.

Ale i tuto pochvalnou charakteristiku je potřeba notně zrelativizovat, protože opomíjí určitý počet aspektů, v nichž navzdory našemu supermozku nijak zvlášť nevynikáme. A tak si coby věčná „mláďata“ (4) stále hrajeme a neděláme vždy zrovna seriózní a racionální rozhodnutí. Ba co hůř: naše mravní počínání, jak nás o tom přesvědčují celé naše dějiny, bylo příčinou nepřetržité série válek, zločinů, mučení a hrůz, kterým náš supermozek nedovedl zabránit. Hitler, Pol Pot ani jejich nesčetní malí napodobitelé bohužel nijak nesvědčí o tom, že by náš druh nějak zvlášť mravně vynikal. Schopenhauer říkal: „Z etického hlediska v sobě každý nese cosi absolutně špatného, a dokonce i ten nejlepší a nejvznešenější charakter nás někdy překvapí individuálními rysy nízkosti; svým způsobem tak prozrazuje svou příbuznost s lidským druhem, u nějž se setkáváme se všemi stupni podlosti, ba krutosti.“ (5)

Zkrátka i z intelektuálního hlediska má lidský druh své meze a nikoli zanedbatelné. 

 

Mohou lidé vynikat v rámci svého vlastního druhu?

Tytéž argumenty, o něž jsme opřeli tezi, že schopnost vynikat je relativní, platí i z vnitrodruhového hlediska – u lidského i u ostatních (mimolidských) druhů zvířat. U našeho vlastního druhu, jehož kulturní aktivita je obzvláště rozvinutá, to platí dvojnásob, neboť své vrozené dispozice, které každý z nás může od svého příchodu na svět rozvíjet, od malička posilujeme vzděláním, abychom si na jeho základě osvojili komplexní a diverzifikované sociální dovednosti. Napoleon a Julius César vynikali coby stratégové, nikoli však nutně svými morálními kvalitami. Studenti vysokých škol zase mají vynikající intelektuální předpoklady ke zvládnutí náročných zkoušek, nikoli však nutně srovnatelné sportovní nadání. Podobně Mozart by nutně nebyl šachovým šampionem a Einstein by asi nepsal skvělé opery. 

Takových příkladů bychom na toto téma mohli pochopitelně uvést celou řadu, ale protože se zde dostávám mimo svůj obor – biologii – a pouštím se na pole sociologie a psychologie člověka, budu stručnější. Shrňme pouze, že stejně jako všude jinde v živé přírodě se i v lidských společnostech schopnost v něčem vyniknout omezuje jen na jednu specifickou oblast, případně na oblasti s ní související, nikdy se však neprojevuje ve všech sférách najednou.

Ostatně tím lépe, neboť v rámci sociální diverzity tak každý z nás získává možnost, aby si ve svém životě našel oblast, v níž nejlépe vynikne on sám a nikdo jiný. Ideálně vzato by ve šťastné a vyvážené společnosti – ať si ji každý nazve podle libosti – každá lidská bytost mohla rozvíjet své vlohy a „mistrovství“ v oboru, který jí vyhovuje nejvíce a v němž by doplňovala výjimečné schopnosti ostatních.


*) Georges Chapouthier, „L'exemple du monde vivant et la relativité de l'excellence", L’Archicube (Paris), 2013, N° 14, s. 13-16. Převzato se svolením autora i redakce.

 

Poznámky:

  1. G. Chapouthier, "Mosaic structures in living beings in the light of several modern stances, BiocosmologyNeo-Aristotelism", 2012, 2(1-2), 6-14, dostupné na <http://en.biocosmology.ru/electronic-journal-biocosmology---neo-aristotelism> [cit. 14. srpna 2013].

  2. G.Chapouthier, J.J.Matras, Introduction au fonctionnement du système nerveux (codage et traitement de l'information), Editions MEDSI, Paris 1982. 

  3. G. Chapouthier, L’homme ce singe en mosaïque, Editions Odile Jacob, Paris 2001.

  4. D. Morris, Le singe nu, Éditions Le Livre de Poche, Paris 1971. 

  5. A. Schopenhauer, Parerga et paralipomena: Philosophie et philosophies (Rapports de la philosophie avec la vie, l’art et la science), Félix Alcan éditeur, Paris 1907.


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.