Yves Bonnardel

Za svět bez respektu*  

Stále si dobře vybavuji jednu debatu, kterou jsem před několika lety vedl s jedním ekologicky zaměřeným kamarádem. Tak výrazně se mi do paměti vryla proto, že jsem během ní rázem pochopil, co doopravdy znamená slovo „respekt“.

Dlouho jsme spolu diskutovali o tom, zda je možné obhájit konzumaci masa, a po mnoha argumentech a protiargumentech postupně nastal moment, kdy by měl můj přítel uznat, že jíst zvířata je vůči těmto tvorům nespravedlivé a že tato nespravedlnost nemá o nic menší ale ani větší váhu, než kdyby se jednalo o lidi. Nakonec mě však čekalo nemilé překvapení, neboť náš rozhovor ukončil prohlášením, že tomu, co říkám, sice nechybí pravdivý základ, nicméně že to ještě nutně nemusí vést k odmítání masité stravy: dodal, že navzdory tomu je důležité, abychom náš vztah ke zvířatům revidovali, přestali s nimi zacházet jako s pouhým materiálem a abychom vůči nim – jak dodal na závěr – vnitřně přistupovali s respektem anebo se mu opět učili. Tento respekt tedy podle jeho názoru konzumaci masa nijak nevylučuje, tzn. ani masakry, které jsou s ní spojeny; na druhé straně se mi ale svěřil se svým obdivem k tomu, s jak velkou úctou se k loveným zvířatům chovali američtí Indiáni, kteří v nich spatřovali tvory sobě rovné a využívali je jen velmi neradi a s mnoha projevy lítosti. Zabíjeli je teprve poté, co je s hlubokou lítostí požádali o odpuštění a kdy se jim za působenou bolest jasně omluvili. Tento typ respektu by byl podle mého kamaráda hoden následování.

Popravdě řečeno jsem se s tímto argumentem setkal za podobných okolností už dříve a i poté jsem ho slýchával ještě mnohokrát. A právě proto, že tento názor zaznívá v diskusích tak často, připadá mi užitečné říci tu k němu pár slov. V očích lidí, kteří se k němu uchylují, má zřejmě značnou hodnotu, protože jím mohou zdánlivě snadno a neodvolatelně ukončit rozepři či konflikt a uzavřít debatu smírem. Pro mě je však takový argument nepřijatelný: ve skutečnosti je to jen trik, jak se problému obratně vyhnout. V tomto smyslu podle mne především patří do roviny verbálního eskamotérství.

Toto pojetí respektu, jehož se tak často a snadno dovolávají, je čiré abstraktum, neboť nepramení z ničeho jiného než z mentálního nastavení člověka, který má převahu - z jeho subjektivní pozice, a nemá téměř žádné důsledky pro praxi či změnu jednání. V kontextu uvedené debaty šlo pouze a jen o další způsob, jak popřít zájmy zvířat a soustředit veškerou pozornost nikoli na konkrétní důsledky určité vztahové konfigurace či způsobu jednání a jejich závažnosti (tedy na to, o co šlo mně), nýbrž výhradně jen na intelektuální pozadí takového jednání. Důležitost čehokoli jiného mimo život privilegovaných osob se tímto způsobem popírá a útrapy těch, kteří žijí v jejich područí, se interpretují na základě (pozitivního nebo negativního) významu, který mají pro dominantní skupinu. Právě o této absolutní neochotě zabývat se zájmy ovládaných svědčí i o onen příklad s Indiány. Ten kdo, jej uvádí, své panské postavení popírá, a aby se sám naopak ještě více zaskvěl, vypráví o tom, jak skvělý je jeho přístup k věci, kolik dobré vůle v něm je („nemám žádné špatné úmysly, naopak, vše je míněno dobře: mám přece v sobě tolik res-pek-tu). 

 

Je respekt ze strany privilegovaných hoden respektu?
 

Když jsem byl malý, slovo „respekt“ patřilo mezi ona záhadná slova, jejichž smysl mi částečně unikal a neuměl jsem se vyznat ve spleti všech možných významů, kterých tato slova mohla nabývat a které se mi v mnoha ohledech zdály rozporuplné. Teprve mnohem později, když mi došla jasná souvislost mezi slovesy „chovat k někomu úctu“ a „držet se od někoho v uctivé vzdálenosti“ (ve fr. jsou si výrazy „respecter“ a „tenir en respect“ formálně podobné, tenir en respect může znamenat i „mít někoho na mušce“, pozn. O.S.), věci se osvětlily.

A tak „respektovat své rodiče“ znamená výhradně „obávat se jich“ a v praxi jednat tak, abychom se jich nemuseli bát. Zároveň to však znamená neodhalit podvod jejich „autority“, nezpochybnit ji.

Je to totéž, co v oblasti mezilidských vztahů velice trefně a bezelstně vyjadřuje jedno úchvatné ruské přísloví: „Dost možná, že muž, který svou ženu nebije, má její lásku, ale zcela jistě ne její respekt.“ (1)

A proto se o respektu hovoří téměř jen v rámci konfliktních vztahů (mezi sobě rovnými), nebo ještě častěji ve vztazích nadřazenosti a podřízenosti. Příklad konfliktu: „Respektuji tvé myšlenky, tak ty respektuj ty moje!“, nebo také „Já tě respektuji, tak respektuj ty mě!“ Není to nic jiného než výměna typu něco za něco na základě vzájemné hrozby: „Já na tebe neútočím a ty na mě také ne. Ó jakýto chvályhodný, nádherný vztah, v němž není místa pro jakoukoli diskusi! Takový druh respektu připomíná jaderné odstrašování a další vztahy založené na síle, ale určitě ne skutečnou úctu. Jedná se pouze a jen o vytýčení území, na které ten druhý nebude vstupovat, vymezení jakési „země nikoho“, udržování druhého v „uctivé vzdálenosti“.

Přátelský vztah by mě určitě nenapadlo charakterizovat slovem „respekt“, nýbrž spíše slovem úcta. Podobně je tomu i se všemi vztahy, které jsou skutečně založeny na rovnosti a přátelství a pro něž se pojem respektu zdá zcela nevhodný. Neboť v těchto vztazích nemusím udržovat žádný odstup a nemám v nich co skrývat. Naproti tomu se neustále oháníme respektem (nejen že o něm hovoříme, ale dokonce jej vzýváme) ve vztazích mezi rodiči a dětmi, lidmi a zvířaty, muži a ženami podobně jako mezi různými komunitami atd. Když nyní osobně slyším slovo respekt nebo ještě častěji slovo tolerance (další pojem, který je obecně stejné povahy), už předem tuším, že z toho co přijde, se mi bude zvedat žaludek.

 

Tolerance, galantnost et tutti quanti

 

„Já jsem tolerantní, homosexuály (nebo Araby, atd.) respektuji, ať si dělají, co chtějí, pokud mě neotravují!“ Pokud se drží dál a moc nevystrkují hlavy: jen ať zůstanou mezi svými, tam, kam patří. Nikoli náhodou se v Holandsku mezi jejich odpůrci tolik hovoří o „represivní toleranci“. V rámci dominance spadá tolerance a respekt přinejlepším (?) do sféry lhostejnosti, není-li rovnou zdrojem otevřené stigmatizace a cenzury. V egalitářském kontextu tato slova nemají žádný raison d'être, ba lépe řečeno v něm postrádají veškerý smysl.

Dobře to dokládá vývoj galantního chování v průběhu posledních desetiletí; je to příznačně jeden z oněch typů úcty, která v obecném rámci dominance zavazují jen k tomu nejmenšímu: galantnost sice vyžaduje, aby muž dával přednost ženě ve dveřích, aby v autobusu pustil sednout těhotné ženy, ale vůbec nevyžaduje, aby vytíral podlahu, utíral dětem nos, dělal nákupy nebo souhlasil s tím, že jeho drahá polovička bude chodit do práce, místo aby zůstala doma s dětmi (a to je jen několik příkladů).

Galantní chování vyžaduje projevy úcty, které nic nestojí, leč mnoho vynášejí: jsou to projevy veřejné a hojně vystavované na odiv, všichni mají být svědkem toho, jak tenkterý pán hezky jedná se ženami, jak si jich vysoce váží. Galantností se dají zabít dvě mouchy jednou ranou : udržuje pocit nejistoty u ovládaných („ale ne, nemůže mnou pohrdat, vždyť mě přece respektuje“) a ovládajícího utvrzuje v jeho hezkém pocitu. Jenže od chvíle, co se proti tomu ženy v dostatečném počtu veřejně ohradily a kdy slovo dominance bylo vyřčeno nahlas, ztratila galantnost svou maskovací funkci a postupně zmizela: už pro ni není žádný důvod (aniž by se ovšem rovnost mužů a žen skutečně naplnila, protože dnes vycházíme z implicitného a pohodlného postulátu, že ženy se už mohou v životě svobodně realizovat stejně jako muži a že současná společnost jim nabízí širokou a snadno dostupnou paletu možností stejně jako mužům: ale tyto možnosti jsou velice často jen ryze formální povahy).

 

Totéž by se na téma „rytířskosti“ a její role dalo říci i v případě žoldnéřů z dávných dob („obrana vdov a sirotků“ těmi, kteří sami po sobě nechávali vdovy a sirotky!), nebo ohledně paternalismu v podnicích nebo v koloniích; odklon od otevřeného paternalismu ostatně také není dán tím, že by zmizely nerovné vztahy – to bychom o tom museli něco vědět! -, nýbrž transformací těchto vztahů: tradiční a přežitý typ kolonialismu udělal místo neokolonialismu, a i do podniků moderní doba přinesla dobře fungující masky nového střihu v podobě participativního stylu řízení a tripartitních dohod. 

V kontextu tohoto neokolonialismu a chronické bídy, kterou dominantní země udržují při životě naplňováním svých ekonomických a geopolitických „potřeb" v jiných částech světa, bychom rovněž měli vnímat skutečnou podstatu humanitárních (nebo vojenských humanitárních) programů pomoci, které dnes kvetou za velké podpory médií: v jejich případě jde pouze o galantnost a nic jiného. Aby tomu tak nebylo, muselo by se jednat nikoli o charitativní pomoc, nýbrž o skutečné přerozdělování bohatství.

 

A co respekt ze strany ovládaných?

 

Respekt nabývá různých podob a rolí a z hlediska funkce se liší podle toho, zda se jedná o respekt, který privilegovaná skupina od ostatních vyžaduje, nebo ten, který vůči nim proklamuje. Prvním typem respektu, jenž je sice vynucený, avšak obecně budí dojem svobody a přirozenosti, si privilegovaní udržují odstup, odlišnost a nadřazenost tak, aby ji nešlo demaskovat a zbavit iluze výlučnosti: respektovat krále znamená nevidět, že je nahý. Respektovat zákon, respektovat demokracii znamená uznávat její legitimitu, udržovat sakrální charakter idolu, fetiše, nepřibližovat se k jeho piedestalu, aby si člověk o něm nemohl udělat příliš přesnou představu, která by jeho kouzlo zlomila. Respekt ovládaného ke všemu, co ho ovládá a co považuje za sobě nadřazené, se v zásadě neliší od náboženského respektu. I když se pomocí řady kliček a racionalizací vydává za lásku, svobodu a rozum, je v principu založen na obavách. (2) V dalším chování se však každopádně respekt zračí – v uctivosti a podřízenosti. Respektovat někoho pro ovládanou osobu znamená podřídit se mu.

Naproti tomu respekt, který privilegovaná osoba vůči ostatním údajně cítí, se vyznačuje hlavně tím, že nepřechází v činy (nebo jen minimálně!): je to jen rétorika a nic jiného. Jeho cílem není zasáhnout do reality, konkretizovat se, má realitu pouze přetvářet v cosi imaginárního právě proto, aby se o ní nedalo pochybovat. Někdy vědomou a často neuvědomovanou (v tom ale problém opravdu nevězí) funkcí takového respektu je zamaskovat vztahovou hierarchii. Vzývání respektu má tedy čarovnou moc líčit realitu v růžových barvách a zakrýt její znepokojivé a nezdravé aspekty. Respekt: maska a její legitimizace udržuje odstup.

Tím se skvěle vysvětluje, proč tolik lidí, když přijde řeč na konzumaci zvířat, spontánně udává, že oni sami mají pocitově blízko k citlivosti a respektu amerických Indiánů, kteří se při zabíjení a vyvrhování zvířat, jejich chytání do pastí a při rybolovu vzápětí zvířatům omlouvali. Není mi zcela jasné, proč se tito Indiáni oddávali tomuto typu mentální gymnastiky (3), ale chápu velice dobře, proč se k tomu obyvatelé Západu tak často hlásí: takový respekt nezavazuje zhola k ničemu, je to totiž jen pouhý abstraktní postoj, který především nijak nemění situaci dotčených zvířat; zato utiskovateli pomáhá zachovat si dobré svědomí, tzn. popřít svou dominanci (vždyť přece nemá žádné špatné úmysly!), zachovat si hodnotnou představu o sobě samém. Tento respekt je platonický a hlavně: zabíjet zvířata se smí nadále.

 

Důstojnost pro jedny a respekt pro druhé: ochrana zvířat
 

Všeobecná deklarace zvířecích práv (4), která vzešla z aktivit Francouzské ligy za zvířecí práva (LFDA), francouzského spolku na ochranu zvířat, je toho dalším dokladem. Cílem této deklarace, která vyvolala určitou vlnu mediálního zájmu, není nic menšího než pod záminkou prosazování zvířecích práv zlegitimnit konzumaci masa, rybolov (ať průmyslový, nebo sportovní), environmentálně motivovaný lov a vivisekci, jsou-li tzv. nezbytné. To v konečném důsledku znamená právně ukotvit podstatu současné převahy lidí nad zvířaty a odsoudit jen „zneužívání“ těchto práv (koridu, zoologické zahrady, cirkusy, lov pro zábavu, týrání domácích zvířat atd.). Pozoruhodné však je, že jsem ještě nikdy nečetl žádný text, který by s takovou vehemencí a tak často vyzýval k respektu:

  • veškerý zvířecí život má právo na respekt
  • s mrtvým zvířetem se má zacházet s respektem
  • při veřejných představeních zvířat (…) je třeba také respektovat jejich důstojnost atd.

Je nabíledni, že mrtvému zvířeti už je jakákoli obřadná ohleduplnost lhostejná. Podobné to bude i se živým zvířetem: jakkoli mu jistě prospěje, že ho už nikdo nebude týrat, bude mu pravděpodobně zcela jedno, zda respektujeme, nebo nikoli jeho důstojnost. Tyto pojmy respektu, důstojnosti, slušnosti mají evidentně smysl především pro lidi. A proto tento respekt autoři Deklarace adresují hlavně sobě samým a dalším lidem. Deklarování, deklamace a proklamace dobrých úmyslů vůči zvířatům, jež o to zas tolik ani nestojí a určitě by dala přednost konkrétním krokům, které by zlepšily jejich osud, se autoři Deklarace mnohem spíše snaží ukázat svou vlastní důstojnost Lidí-pánů zvířat v příznivějším světle.

Ostatně to, jaké virtuozity toto sdružení (LFDA) dosáhlo v umění respektovat všechno, od čeho se chce držet dál a co nehodlá zaštiťovat, ukazuje mj. následující úryvek.

Pokud jde o využívání zvířat pro alimentární účely v rámci masného a uzenářského průmyslu, museli bychom být obzvláště netolerantními vegetariány, kdybychom tento způsob využívání zvířat pro sebe či pro jiné zcela a definitivně odsuzovali a odmítali. Volba přísně vegetariánské diety odpovídá osobním motivacím, které jsou otázkou osobní svobody, ať již se jedná o důvody dietetické, které zainteresované osoby považují za relevantní, nebo důvody založené na hlubokém ideologickém přesvědčení, které je jistě hodno respektu. Je zde nicméně nutno poznamenat dvě věci: za prvé, Dějiny nám poskytují několik příkladů horlivých vegetariánů, kteří se však jinak chovali jako krvelační tyrani a k lidským ani zvířecím životům nechovali téměř žádnou úctu. Na druhé straně, a to je důležitější, vyloučení masité stravy by konkrétně pro některé pacienty a obecně pro všechny lidi evidentně představovalo riziko nedostatečné výživy…" (5) 

Výraz „být hoden respektu“ tady nabývá svůj pravý smysl právě tehdy, předchází-li mu povinná průpovídka o netoleranci a následuje-li pak neméně povinná (ach jak decentní a trefná!) narážka na Hitlera, pomineme-li, že to, co LFDA nechce vnímat jako odmítání konzumace zvířat rétoricky transformuje v „vyloučení“ masa z jídelníčku. (6)

Jak už jsem řekl, tento respekt, který jsme zvířatům údajně povinováni a který je jim přesto k ničemu, jestliže jim neskýtá lepší životní podmínky a neodstraňuje-li definitivně jejich útlak, tedy tento respekt se nicméně na někoho vztahuje… a na koho jiného než na toho, kdo jej tak důstojně, velkoryse a velkodušně hlásá? A opravdu si rychle můžeme povšimnout, že většina lidí, mezi něž patří i aktivisté ze spolků na ochranu zvířat (SPA, Liga proti vivisekci atd.) mají často za to, že zabíjet a týrat zvířata více, než je „nutné“ pro potřeby lidí (definice této nutnosti je pružná, to si můžeme domyslet!), je „zbytečné“ a zároveň proto i degradující, bezohledné a neslušné… pro lidi, a nejen pro osoby, jež se přímo těchto praktik účastní, nýbrž pro Lidstvo jako takové, které to zcela devalvuje.

Ochrana zvířat je ve svých nárocích příznačně paternalistická a jde jí jen o to, aby využívání zvířat dostalo jemnější podobu, nikoli však méně vražednou. Téma velkých demonstrací v posledních letech znělo „Proti martýriu zvířat a za lidskou důstojnost“: a to především proto, aby se pozlatil erb Lidstva, jehož skvělost by jinak kalily „barbarské“, „zastaralé“ praktiky, „praktiky z dob dávno minulých“… To vše má ve výsledku pramálo společného s úsilím o dobrou pohodu zvířat, které bývá velmi často jen záminkou pro to, abychom se mohli bít v prsa a dávat sami sebe za dobrý příklad Lidství. Zároveň jde ovšem také o pokus reagovat na svůj rostoucí nepříjemný pocit z toho, co zvířatům způsobujeme: taková reakce je ale jen šalebný manévr, pouhé deklarování dobrých záměrů, abychom nemuseli zcela zpochybnit svá privilegia. Spíše než aby autoři těchto deklarací usilovali o změnu reality, která je zneklidňuje a která je nejspíše způsobena právě tím, že máme nad zvířaty nadvládu, raději démonizují „excesy“ (jak ale odlišit exces od praxe, která se považuje za normální?) a obětní beránky (vivisektory, různé lobby angažující se o zachování býčích zápasů, výroby kožešin atd.) a mohou tak snáze zavírat oči před vším ostatním a omluvit své vlastní chování a zvyky.

Ach ano: držet se od někoho v uctivé vzdálenosti a chovat k někomu úctu jsou v kontextu dominance dvě jasně odlišné věci a obecně platí, že oč více někoho respektujeme, o to méně si ho vážíme. 

Navzdory tomu, co jsem nyní řekl, existuje samozřejmě i mnoho lidí, kteří budou hovořit o respektu k ovládaným s cílem skutečně jejich útlak odstranit. (7) Jsem ale toho názoru, že ani v tomto případě není slovo „respekt“ nejlepší volbou. Podle mne je vhodnější přenechat ho těm, kteří chtějí i nadále prosazovat svá privilegia, anebo těm - ať již patří ke skupině ovládaných či ovládajících – jimž jde ze všech možných dobrých důvodů o udržení statu quo: takhle aspoň s jistotou víme, o čem je řeč. Chceme-li skoncovat se všemi možnými druhy dominance, neznamená to usilovat o svět bez respektu?


Poznámky

  1. Přísloví cit. in Elise Boulding, „Les Femmes et la Violence sociale“, in La Violence et ses Causes, UNESCO 1980, s. 255.  Rovněž in Daniel Welzer-Lang, Les Hommes violents, Lierre et Coudrier éd., Paris 1991, s. 152.
  2. Jak lze člověka žijícího v útlaku přimět k tomu, aby si myslel, že je svobodný, a jaké má tento útlak pozdější praktické a ideologické důsledky pro člověka, který nevidí, v čem žije, o tom pojednávají dvě díla z oboru sociální psychologie J. L. Beauvoise a R. Joulea (Soumission et Idéologies, éd. P.U.F., 1981, et Petit Traité de manipulation à l'usage des honnêtes gens, Presses Universitaires de Grenoble, 1987). Tito autoři dávají důležitý klíč k pochopení určitých aspektů fungování života ve společnosti, ukazují, jak lidé a posteriori racionalizují své jednání a ztotožňují se jen s některými hodnotami místo jiných, proč a jak je pojem svobody v určitých sociopolitických systémech (demokracie) tak důležitý.
  3. Na to mám svůj názor. Indiáni, o kterých se tu hovoří, byli animisté, věřili v existenci duše v každém kameni, vodním toku a zvířeti. Věřili, že duše zvířat neumírá, stejně jako je tomu u lidské duše, a obávali se, aby se jim duchové týraných zvířat nepřišli pomstít : proto jim tolik záleželo na tom, aby se omluvili a aby svou lítost vystavili co nejvíc na odiv : duchové měli pochopit, že „za to nemohli, že to bylo nutné“ (trochu podobný typ víry a podobné praktiky najdeme v antickém Řecku, kde se vrah od svého zločinu „očistil“, jakmile mu jeho (lidská) oběť v záhrobí odpustila). Pokud je tato má hypotéza správná, byl tento jejich respekt (podobně jako respekt k rodičům, respekt k zákonům…) motivován obavami, což podle mne není nijak obdivuhodné. A to ze dvou důvodů: 1) rád věci nazývám pravými jmény, a proto respekt motivovaný strachem je podle mě strach, 2) obávám-li se něčeho, pak to podle mne není prakticky vůbec hodno respektu a není ani rozumné k tomu respekt chovat, obdivovat to, vynášet do nebes a klanět se tomu: to je postoj, který lidi obvykle zaujímají vůči moci, která je jim nadřazena, vůči síle obecně. Myslím si, že v oblasti chápání a jednání získáme nejvíc, nahradíme-li psychologické zákonitosti respektu logickou analýzou poměrů sil. S ohledem na to by se dalo vysvětlit mnohé ze současného nadšení pro etiku Indiánů, která dost často souvisí s importem náboženského způsobu myšlení, animismu, prostřednictvím zájmu, který vyvolává obraz krásného Indiána mužného vzezření, jenž se staví na odpor vůči dobyvatelům (oproti tomu se např. velmi málo hovoří o kulturách, jejichž pojetí světa nám bylo relativně blízké a které pravděpodobně existovaly či ještě existují v černé Africe: a to proto, že Afričané se u obyvatel Západu netěší takovému obdivu jako američtí Indiáni).
  4. Dovoluji si zde ocitovat několik pasáží ze svého dřívějšího článku, neboť jsem už Deklaraci podrobil detailní kritice v čísle 2 (leden 1992) v Cahiers antispécistes lyonnais. A to z toho důvodu, že tato Deklarace je skutečný podvod. Nikoli náhodou je např. Georges Chapouthier, jeden z nejvýznamnějších současných propagátorů a autor několika knih o zvířecích právech, konzumentem masa a zároveň vivisektorem!
  5. Stať „Santé et Violence sur l’homme et l’animal“ od J. Proteaua (lékaře!) v brožurce Violence et Droits de l’Animal, LFDA 1985. Výraz „hodno respektu“ jsem kurzívou zvýraznil já. 
  6. Dominance vypadá vždycky jako potěšení, což určitě je, dokud se v ní nezahnízdí nějaký etický či pocitový dyskomfort ve snaze přesvědčit sebe sama, že odmítnu-li se na této dominanci účastnit, je to známkou toho, že neovládám umění žít, známkou nepochopitelného a chorobného odříkání, asketismu, obecného nepochopení toho, co znamená život, skutečný život. Ti, co umějí žít, si všeho dopřávají dosytosti, ostatní „jsou mimo“ (copak není skrytým principem štěstí být v souladu, v harmonii s Řádem přírody?) a před životem se uzavírají, neboť ve svém smutku, nemoci a zdegenerovanosti nepochopili, že podstatou Života a Přírody je vláda síly a necitlivosti vůči těm, které máme ve své moci.
  7. To je případ např. Toma Regana, jenž má za to, že „s respektem se k ostatním tvorům chováme tehdy, jestliže s nimi nejednáme jako s prostředkem, který nám má posloužit na cestě k určitému cíli“, a že právo na respekt je absolutní pro všechny „subjekty života“. Jakákoli jejich instrumentalizace je pak vyloučena (viz zvl. rozhovor s Tomem Reganem v Cahiers antispécistes lyonnais no 2, leden 1992, s. 15-26). Možná že se ale tento odkaz na pojem respektu v tomto konkrétním případě dá vysvětlit náboženským přesvědčením Toma Regana, na jehož základě věří, že „vše je v konečném důsledku propojené“ a že „pozitivní“ duševní naladění osoby, která má převahu, má také nutně pozitivní důsledky pro ovládané.


*) Yves Bonnardel, „Pour un monde sans respect", Cahiers antispécistes, no 10, septembre 1994, dostupné na WWW: <http://www.cahiers-antispecistes.org/spip.php?article76> [cit. 4. listopadu 2012]. Tento článek jsem přeložila se svolením autora i redakce časopisu Cahiers antispécistes.


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.