Olga Smolová

Filantropická krutost Clauda Bernarda

Když jsem si před časem přečetla Bernardův výrok: „Fyziolog není člověk z vyšší společnosti [...], neslyší křik zvířat, nevidí prýštící krev, vidí pouze svou ideu a pouze organismy, které před ním skrývají jevy, jež on chce odhalit“ (1), rozesmutnilo mě to i pobouřilo. Jak ale pochopit jednání a pohnutky takového člověka, potažmo dalších lidí, kteří prosadili a používali vivisekci jako vědeckou metodu? Jak o tomto tématu psát a zároveň se vystříhat emocí, které to v člověku vyvolává? Proč vlastně emoce, zvláště v textech o utrpení zvířat, často tolik dráždí? Protože nám brání vidět i druhou stránku věci? Říkala jsem si, že stojí za to věnovat se těmto otázkám trochu podrobněji a pokusit se nahlédnout vivisekci i z druhého "břehu". Ostatně když jsem posléze pročítala Bernardovu korespondenci s paní Raffalovichovou, dámou, se kterou ho pojilo velké přátelství, našla jsem ohledně zvířat i méně necitelnou a méně provokativní poznámku: „Ve své zahradě mám ježčí rodinku, s níž se snažím navázat vztah; ta zvířata však na mne působí velmi málo společensky. Chtěl bych si je ochočit a odvézt do Paříže.“ O měsíc později píše: „[...] zajímá Vás ježčí rodinka, o níž jsem Vám vyprávěl a se kterou jsem měl určité úmysly. Bohužel je všemu konec; i zde dochází ke katastrofám a rodinným tragédiím. Rodina čítala 4 malé a matku; pes zabil jednoho, liják utopil dva ostatní a poslední zemřel žalem, jak se domnívám; jejich matka nenalezla útěchu a odešla, tzn. že už jsme ji neviděli, ani neslyšeli, neboť několik dní před tím se tu v noci ozýval její žalostný nářek.“ (2)

Kdo byl tedy Claude Bernard (neboť zde se chci zaměřit pouze na jeho osobu)? – Není v mé kompetenci sestavovat zde jeho psychologický profil, ale chtěla bych se zde zamyslet nad etickou stránkou jeho motivů, jeho působení a odkazu z hlediska ochrany zvířat. 

 

Nekompromisní obhájce vivisekce 

Bernard pochopitelně nebyl „vynálezcem“ vivisekce. Ačkoli se tento termín objevil údajně až v 18. století, operace prováděné za živa jak na zvířatech, tak na lidech mají předlouhou historii. Sám Bernard ji ve svém Úvodu do studia experimentální medicíny (dále jen Úvod) (3) nastiňuje a upozorňuje, že „jako běžný a nezbytný studijní postup do fyziologie a medicíny definitivně vstoupila především pod vlivem Magendieho“ (4), jeho učitele z Collège de France. Tuto metodu výzkumu však Bernard důsledně prosazoval, rozpracoval způsoby jejího provádění a využití tak, aby mohly být výsledky pokusů relevantní pro rozvoj fyziologie, potažmo medicíny coby experimentální vědy, neboť jako takové je chtěl pojímat a budovat. Fyziologie v jeho době totiž zaujímala velice nejisté místo mezi popisnými přírodními vědami, které sice umožňovaly předvídání jevů, ale vycházely pouze z pozorování, a vědami explikativními či experimentálními, které podle Bernarda jako jediné aspirovaly na status „věd schopných vítězit nad přírodou“ (5). Pouze medicína postavená na experimentální fyziologii se mohla podle něj zbavit svého dosavadního statusu „umění“ a zařadit se mezi vědy: „Zkrátka nemocnici považuji za pouhé předsálí vědecké medicíny. [...] to laboratoř je opravdovou svatyní lékařské vědy. [...] Lékař, který žárlivě dychtí po tom být hoden tohoto jména ve vědeckém slova smyslu, musí při odchodu z nemocnice jít do své laboratoře; právě tam se prostřednictvím pokusů na zvířatech bude snažit pochopit to, co pozoroval u svých pacientů [...]. Právě tam bude dělat skutečnou lékařskou vědu.“ (6)

Ve výroku, který jsem uvedla na začátku, se Bernard, jenž pocházel z nepříliš majetné venkovské rodiny, jasně vymezil vůči „lidem z vyšší společnosti“. Kritika a pobouření nad jeho výzkumnými metodami se totiž převážně ozývala z jejich řad (viz oranžový rámeček vpravo). Z „vyšších kruhů“ ostatně pocházela i Bernadova žena Fanny Martinová, kterou si tento zapálený fyziolog, jenž na studiích a později při budování své první laboratoře poznal velkou peněžní tíseň, vzal především pro věno (7): ona však během jejich společného života finančně podporovala spolek bojující proti vivisekci, v tomto duchu vychovávala i jejich dvě dcery a údajně svému manželovi nerozuměla ani v jiných ohledech. (8) Bernarda nešetřili ani sousedé jeho prvních laboratoří (9), kteří na něj psali udání na policii a velmi mu z počátku znesnadňovali „práci“. 

Nesmělý, zasněný Claude Bernard, ponořený do svých úvah, vášnivě zaujatý svou prací“ (10) svým kritikům vzkázal, že sice „všechny city zasluhují ohledu“, ale že účel, nebo přesněji „záměr“ („idée“) světí všechny prostředky: „Zbabělý vrah zasazuje ránu dýkou svému bližnímu stejně jako hrdina a válečník. Čím se od sebe liší, ne-li záměrem, jenž vede jejich paži? Chirurg a fyziolog se oddávají mrzačení živých bytostí, stejně jako to činil císař Nero. V čem tkví rozdíl mezi nimi, ne-li opět v pohnutce? Nepokusím se tedy [...] ospravedlňovat fyziology, jimž lidé vědám vzdálení vyčítají krutost; rozdílnost záměrů vysvětluje vše.“ (11) Jinde říká: „Bylo by vskutku velmi podivné, kdyby se člověku uznávalo právo využívat zvířata ve všech oblastech života, pro domácí práce, pro potravu, a zakazovalo by se mu jejich využití pro vzdělávání se v jedné z vědních disciplín pro lidstvo z nejužitečnějších. Zde není nad čím váhat; vědu o životě lze vytvářet pouze na základě pokusů, živé bytosti lze před smrtí zachránit jedině obětováním jiných.“ (12)

V Bernardově způsobu myšlení, kdy jedny s klidným srdcem a bez výčitek svědomí „obětuje“ pro lepší zítřky druhých, nefiguruje jako oběť člověk. Nechce zabíjet lidi jiné rasy, jiného vyznání, jiné třídy nebo jiné národnosti, aby zajistil lepší podmínky nějaké vybrané skupině lidí. Bernard se prezentuje jako humanista, který touží zajistit lepší život a zdraví všem lidem. Ve svém Úvodu se důrazně hlásí ke křesťanskému zákazu působit bolest svým bližním. (13) Mezi bližní člověka zvířata nijak nepočítá, ba ani ta, která jsou nám vývojově blízká, ačkoli na příbuznosti zvířat s člověkem své pokusy paradoxně zakládá: „[...] vše, čeho dosáhneme u zvířat, může dokonale platit pro člověka, pokud umíme pokusy správně provádět.“ Svůj pohled na právo dělat experimenty a vivisekci na zvířatech vyjadřuje jednoznačně: „Pokud jde o mne, myslím si, že toto právo máme zcela a absolutně. [...] Mám za to, že lékaři dělají příliš mnoho nebezpečných pokusů na lidech, aniž je předtím pečlivě studovali na zvířatech. Je pro mě morálně nepřijatelné zkoušet více či méně nebezpečné nebo účinné léky na pacientech v nemocnicích, aniž byly předběžně zkoušeny na psech.“ (14) 

 

Věda jako nové náboženství

19. století bylo věkem, v němž bylo k naplnění ideálu úcty k lidskému životu, natož životu jako takovému, stále velmi daleko: s velikou námahou bylo ještě rušeno otroctví, ani poté však Evropa ze svých kolonií nepřestávala týt se sebevědomou samozřejmostí, sociální hnutí usilující o důstojnější pracovní podmínky, zákaz dětské práce apod. se na našem kontinentu teprve rodilo. Ostatně úroveň tehdejšího pojetí lidských práv odrážejí některé Bernardovy názory: doporučuje, aby se u odsouzenců na smrt studovala „pouze a jen“ těla ihned po stětí, poukazuje na užitečnost pokusů, při nichž lidem před popravou bez jejich vědomí byly podány léky nebo larvy červů apod. s cílem studovat bezprostředně po popravě fyziologické změny. Souhlasí také se zkoumáním látek na lidech umírajících na souchotiny, pokud jim to nezpůsobí utrpení či pokud nebudou pociťovat nepříjemné účinky... (15) 

Navzdory pomalu, ale jistě se rozšiřujícím znalostem v medicíně měli lidé stále častou zkušenost s předčasnou smrtí svých blízkých (Bernard v tomto ohledu nebyl výjimkou (16)) a s bezmocí chod těchto věcí jakkoli změnit. Snahy o odhalení fungování lidského těla a z toho vyplývajících léčebných postupů začaly být vítány s čím dál větší důvěrou. Byť svou kariéru Bernard zahájil pozdě a nikoli zrovna lehce, dostalo se mu záhy vydatného odborného zájmu a podpory u kolegů doma i v zahraničí a obdivu tehdejších kulturních a politických elit. Tento zájem neutuchal po celý jeho život a přetrval i trojí změnu režimu: prvních poct se dočkal za II. republiky (Čestná legie na popud Magendieho – otevřeného republikána), kdy Renan, ostatně Bernardův obdivovatel, zatím jen pro sebe formuluje to, v co někteří již pevně doufají, a sice že se věda stane nástrojem rozumu pro reformu celé společnosti, ba co víc, že se stane novým náboženstvím (17). V době císařství Bernardovi i jeho příteli Pasteurovi věnoval pozornost i obdiv Napoleon III. (18) A Bernardovi to nebylo úplně proti mysli: s lidmi z „vyšší společnosti“ se nehodlal ztotožnit pouze tehdy, pokud z jejich řad zazníval „sentimentální pokřik“ a „rozlítostňování se“ (19) nad osudem zvířat; po jejich společenském statusu však toužil: svědčí o tom jak jeho „sňatek z rozumu“, tak i skutečnost, že si ve svých 47 letech koupil šlechtický titul. (20) Na Napoleonovo osobní přání přijal i křeslo senátora. Ani III. republika se k němu neodvrátila zády: spolu s Pasteurem byl pasován na hrdinu pozitivistické a progresivní vědy s cílem motivovat ke vzdělání co nejširší vrstvy v rámci laického republikánského školství (ač to bylo zvláště u Pasteura, jenž byl praktikujícím katolíkem, poněkud kuriózní). (21) Bernard se také stane prvním vědcem, jemuž bude vystrojen státní pohřeb, a účast čtyř tisíc lidí ve smutečním průvodu bude odrazem jeho mimořádné prestiže. 

Rostoucí víra v rozum a v sílu člověka vítězit nad nevyzpytatelností života a získat jej pod svou kontrolu, víra v budoucnost, v níž pomoc a útěchu nebude třeba hledat pouze a jen u Boha, šla naproti lidské sebestřednosti, která se od renesance čím dál více upevňovala a prohlubovala... Vše, konané pro dobro, neboť pro zdraví lidstva, jako by se posvěcovalo samo o sobě... V takové atmosféře jakákoli kritika jdoucí proti duchu doby musela působit nepatřičně, ba – vzhledem zbožštěnému statusu vědy – až svatokrádežně. Čelit kritikům vivisekce a dalších pokusů, které do ní byly zahrnovány (zkoušení toxických látek, infikování zdravých zvířat), pro Bernarda znamenalo totéž co bojovat za moderní pokrok proti nic nechápajícím přecitlivělým romantikům, kteří přežili svou dobu a tedy nechápou, že žijí v jakési pseudorealitě, pohlceni příliš osobně vnímanými zkušenostmi, zatímco on, neutrální a nezaujatý vědec, se pro jejich dobro snaží poodhalit objektivní „pravou“ realitu... Jakkoli byl k náboženství velmi rezervovaný, chtěl se řídit křesťanskou etikou lásky k bližnímu a prováděl jakési sebeobětování na oltář vědy – většinu života strávil ve studených a vlhkých sklepních laboratořích. Zároveň však, vyzbrojen ostrým skalpelem, „obětoval“ stovky zvířat, jakoby se navracel do doby předkřesťanské... Ačkoli slov jako obětovat či svatyně je v jeho textech spíše poskrovnu, staly se pak v experimentální fyziologii a medicíně běžným výrazivem. (22) 

Proti oponentům se zaštítil také tímto příkladem: „Stejně tak chirurga nezastaví křik a sebedojemnější vzlyky, protože vidí pouze svůj záměr a cíl operace. Stejně tak anatom [...]se slastným zaujetím sleduje nervové vlákno v páchnoucím a zsinalém mase, které by u každého jiného člověka vzbudilo odpor a hrůzu.“ (23) Jako by tento příměr ani nebyl plodem Bernardova bezesporu vysokého intelektu, natolik překvapuje svou myšlenkovou prostotou. Vždyť zatímco člověk, který podstupuje bolestivou operaci, s lékařem sdílí stejný cíl: své uzdravení či zlepšení svého zdravotního stavu, za živa operované či jinak trápené zvíře účel zákroku není s to pochopit, ba ani není schopno anticipovat, že jeho bolest jednou skončí, což jeho utrpení ještě násobí. (24)  A co se týče druhého příměru,  anatom přece pitvá mrtvá těla, kde o bolesti a utrpení může být řeč jen těžko... To, že si s hledáním argumentů Bernard nedal příliš velkou práci svědčí o tom, že  ohledy k lidským citům i věta „budu si dávat velký pozor, abych žádný z nich nezranil“ (25) nemyslel příliš vážně a že si oponentů skutečně moc nevážil: automaticky je označil jako někoho, kdo neví, co je to pravá věda (víra?), a koho je tedy nutné oslyšet, chceme-li takovou vědu budovat: „[...] veškeré diskuse o vivisekci považujeme za zbytečné, ba absurdní. Není možné, aby se lidé, kteří posuzují fakta na základě tak rozdílných idejí, vůbec kdy dohodli; [...] badatel má dbát pouze na názor vědců, kteří mu rozumí, a pravidla pro své jednání má čerpat jen ze svého svědomí.“ (26)

 

Vědci soucitní ke zvířatům a Claude Bernard

Když se v jedné z pasáží Úvodu snaží uklidnit lékaře, kteří se obávali o aplikovatelnost výsledků z pokusů na zvířatech na člověka (zde jde z jejich strany opět výhradně a pouze o strach o člověka, pro což má Bernard přece pochopení), pro nutnost a užitečnost vivisekce udává obšírnější argumenty namísto nejapných příměrů o císaři Nerovi: „Obecná fyziologie a obecná patologie jsou nezbytně založeny na studiu tkání všech zvířat, neboť obecná patologie, jež by se ve své podstatě neopírala o úvahy vzešlé ze srovnávací patologie zvířat [...], může být pouze souhrnem obecných poznatků o lidské patologii, ale nikdy obecnou patologií ve vědeckém smyslu slova. [...] Jed či chorobný stav, jenž by působil na určitou histologickou jednotku, by na ni měl zapůsobit za stejných okolností u všech zvířat, která takovou histologickou jednotku mají, jinak by tyto jednotky už nebyly téhož druhu.“ (27)  A pro využívání zvířat, tzn. „pitvání za živa“, „poznávání mechanismů smrti“ (28), předložil další, pro mnohé rozumně znějící argumenty... Ale o možných alternativách vivisekce a bolestivých pokusů na zvířatech neuvažoval. Přitom v okruhu lékařů a vědců, se kterými se setkával nebo jejichž díla si vážil, se vyskytly osobnosti, které buď přemýšlely o alternativních způsobech výzkumu, nebo hovořily o výčitkách svědomí: můžeme zde vzpomenout například skotského lékaře George Hoggana (29) (1837-1891), jenž v Bernardově laboratoři nějaký čas studoval. S vivisekcí, ba dokonce ani s operacemi zvířat pod vlivem anestetik se nechtěl smířit, přesto význam vivisekce pro prohloubení medicínských znalostí nehodlal popírat za každou cenu („[...] mám málo zkušeností na to, abych připustil, že je vivisekce vždy buď zbytečná, nebo krutá“ (30)). Hledal cesty, jak některé tělesné funkce zjistit či ověřit jinak než vivisekcí. Jeden z takových postupů navrhl v článku „Různé životní funkce”, který vyšel v Edinburgh Medical Journal v říjnu 1872, „a jehož opis jsem poskytl prof. Ranvierovi v době, kdy jsem pod jeho vedením a díky jeho velké laskavosti pracoval v Collège de France. Tento džentlmen, jenž věděl o mém přání studovat experimentální fyziologii, mne nějaký čas poté představil profesoru Bernardovi s prosbou, zda bych mu nemohl asistovat v jeho laboratoři, a zároveň mu předal další opis onoho článku; avšak ani o této části mé teorie jsme nikdy nedebatovali, ani nebyla nijak vyzkoušena, a samozřejmě přiznávám, že moji nepatrnou ješitnost poněkud zranilo, že se pan Bernard po obdržení článku nikdy o tématu nezmínil.” (31) Jakkoli se některé Hogganovy teorie mohly ukázat jako mylné, pro Bernarda se jeho působení mohlo stát příkladem k zamyšlení. Bernard však o generaci mladšího kolegu pravděpodobně nebral příliš vážně. 

Podobně také např. Charles Darwin, jehož genialitě Bernard v Úvodu skládá hold (32)  a jehož dílo O původu druhů vyšlo ve volném francouzském překladu roku 1862 a v přesnějším překladu v roce 1873 (33) a O původu člověka a pohlavním výběru v roce 1876 (34), napsal: „[...] mezi psychickými vlastnostmi člověka a vyšších savců není základního rozdílu." (35) A ohledně vivisekce: „[...] každý slyšel o psu, který při vivisekci lízal ruku svému operatérovi. Pokud nebyla tato operace naprosto nutná pro rozšíření našich znalostí a pokud nebyl ten člověk z kamene, musel až do poslední hodiny svého života cítit výčitky svědomí.“ (36) 

Takové názory však Bernarda nikdy v životě neoslovily. Ve svém výroku, že badatel má dát na mínění „vědců, kteří mu rozumí“, měl evidentně na mysli nikoli ty, kteří ovládají odborný jazyk a znají danou problematiku, nýbrž pouze ty, kteří jsou stejného názoru a smýšlení. A tak není divu, že ho snadno zaujaly a ovlivnily osobnosti zcela opačného zaměření než Darwin: „Dokonce i v praktické veterinární medicíně se často stává, že je léčba podřízena otázkám podnikání a zemědělství. Vzpomínám si na své působení v jedné komisi, která měla prozkoumat, co by se dalo udělat pro prevenci velkých škod způsobených jistými epidemiemi u skotu. Všichni se pouštěli do úvah z hlediska fyziologie a patologie s cílem stanovit vhodnou léčbu a uzdravit nemocná zvířata, až si vzal slovo jeden praktický zvěrolékař a řekl, že takto otázka nestojí, a jasně ukázal, že úspěšná léčba by přivedla zemědělce k bankrotu, a že nejlépe bude nemocná zvířata utratit a vytěžit z toho nejlepší možný zisk.” (37)

Nicméně nezapomeňme, že Bernardovým vzorem byl prof. Magendie. Přestože s ním často vedl vášnivé spory, které dokonce na čas vyústily v Bernardův nucený odchod z Magendieho laboratoře, nemohl na něj nezapůsobit jeden z profesorových úspěchů na poli fyziologie: při vivisekci na štěňatech Magendie jako první demonstroval funkci míšních nervů, zatímco Angličan Charles Bell svůj primát v této věci propásl, protože svým králíkům podal anestetikum, aby je ušetřil utrpení (britský zákon přitom tehdy zakazoval vivisekci pouze na psech, kočkách a koních (38)). To v Bernardových očích jistě také muselo potvrdit nezbytnost vivisekce, kterou ve svých dílech tak nesmlouvavě obhajuje. Paradoxně sám Magendie si pravděpodobně etickou bezproblémovostí pokusů nebyl vůbec tak jistý jako jeho žák, v četných případech totiž používal jako anestetikum kurare. Bohužel tehdy ještě nemohl vědět, že pouze paralyzuje pohyb, nikoli však vědomí operovaného zvířete... (39) Tuto funkci kurare měl o něco později ozřejmit právě Bernard.

Jelikož ten ohledně etiky pokusů na zvířatech žádnými pochybnostmi netrpěl, nebyl ani motivován k tomu, aby neduplikoval mnohé experimenty, které už byly vykonány někým jiným a ze kterých vyšly jednoznačné závěry: „O Bernardovi je známo, že nebyl nakloněn zjišťovat pečlivě předem, co kde kdo v otázce, kterou chtěl řešit, udělal. Vyplývá to ostatně i z jeho přesvědčení, že « nikdy si nedělám názor na základě názoru druhých. Naopak, zkusím si vypracovat nejprve vlastní názor na věc, a pak se teprve podívám, co o tom kde kdo napsal. » Tak Eberle a později Müller se Swannem zjistili již dříve oba činitele odpovědné za trávení bílkovin v žaludku: kyselinu solnou a pepsin, který Schwann popsal již v roce 1836 a jméno mu dal o deset let později. Nelze tu nevzpomenout také prací Purkyňových. A tak je poněkud ironické, že to, za čím se Bernard pídil s tak velikým úsilím, čemu věnoval mnoho energie a co patrně vedlo nepřímo i k dočasné roztržce s jeho učitelem – studium otázek trávení v žaludku – bylo již jinde řešeno s lepšími výsledky.“ (40) Důvodem této Bernardovy neochoty však jistě bylo i to, že neovládal ani angličtinu, ani němčinu. Později mu některé odborné články, ba i knihy překládala paní Raffalovichová. (41)

V Bernardově soukromé korespondenci a dílech, která jsem měla k dispozici, tedy marně hledáme slova lítosti nad způsoby, které ve své laboratoři uplatňoval, či alespoň slova nespokojenosti s málo pokročilými znalostmi v anestezii (42), pokud jde o snížení utrpení pokusných zvířat... Zdá se, že ani za jeho návrhem z roku 1860 užívat kombinovanou anestezii (tedy nikoli anestezii jednosložkovou, nýbrž složenou z více látek: tehdy z chloroformu a morfinu), která se stane principem moderní anestezie, nijak nestála motivace ulehčit pokusným zvířatům. A jakoukoli filosofickou reflexi svého oboru a priori odmítá: „Když vědec provádí vědecký výzkum a opírá se při tom o jakýkoli filosofický systém, zabloudí do oblastí příliš vzdálených realitě, anebo tento systém dává jeho mysli určitý druh klamavé jistoty a nepružnosti, jež se špatně snáší se svobodou a pružností, které si experimentátor pro své výzkumy musí ponechat." (43) Pokud jde o „pokrok ve vědě, [...] nikdo neví nebo nepátrá po tom, zda Harvey, zda Haller byli spiritualisté či materialisté; víme jedině, že to byli velcí fyziologové, a až k nám se dostala pouze jejich pozorování a jejich experimenty.“ (44) Podobně jako Descartes odděloval tělo a ducha, Bernard striktně odděluje vědy duchovní (sciences de l’esprit) a vědy experimentální (sciences expérimentales): metoda, která tkví v hledání definice a ve vyvozování všeho z této definice podle něj „může vyhovovat vědám duchovním, ale odporuje samotnému duchu (l’esprit) věd experimentálních“ (45) (nezní tady slovo „duch“ ve spojení s těmito vědami poněkud překvapivě?). „Nechceme [...] kvůli tomu popřít důležitost velkých problémů, které trápí lidského ducha, ale chceme je oddělit od fyziologie [...].“ (46) Zkrátka to, co spadá do metafyziky je pro experimentální vědy subalterní... 

Historik vědy André Pichot upozorňuje, že tyto bernardovské principy jsou stále „vulgátou současné biologie“ (a medicíny, chce se dodat), ačkoli jsou „málo realistické (vyžeňte metafyziku a systém dveřmi, vrátí se vám nepozorovaně zpátky oknem)“. (47) Ostatně Bernard měl toto „okno“ stále otevřené: podobně jako Malebranche či Descartes i on zvířata nazýval stroji (48), a kdo říká „stroj“, neříká implicitně i „konstruktér“? (49) K dichotomii tvor a stvořitel odtud vskutku není zase tak daleko, jak by se dalo na první pohled očekávat. „Věřit potřebujeme stejně tak, jako potřebujeme jíst... Vše přispívá k  tomu, abych uvěřil ve vyšší inteligenci, leč materiální důkaz o ní získat nemohu: zůstává to ve stádiu víry, pocitu, a přece jistoty, a právě to mě činí šťastným.“ (50) 

 

Vědec-filantrop, který nechce vidět ani slyšet

Kdo tedy Claude Bernard byl? – Byl to „vědec, antický hrdina, stoik nepřístupný vůči bolesti, morálce, politice, lásce, penězům, Bohu“, jenž „kráčí s očima upřenýma k pravdě“ (51)... Z výše řečeného, z dostupných informací o jeho soukromém životě a z jeho korespondence spíše vyplývá, že ač byl bezesporu pro mnohé obdobou antického hrdiny, byl, nebo spíše usilovně chtěl být především vědcem nepřístupným vůči (zvířecí) bolesti a utrpení a jako takový chtěl kráčet s očima upřenýma k pravdě. Ale co je to za „pravdu“ o živých bytostech, do které se jejich fyzické a emoční prožívání „nevejde“? 

Bernardův Úvod je co do významu, který měl pro další vývoj biologie, srovnáván s významem, který měla Descartova Rozprava o metodě (52) pro fyziku. Zatímco však Descartes zvíře devalvoval na pouhý stroj, aby člověku umožnil využívat je v podstatě jakýmkoli způsobem a bez výčitek svědomí, Bernard už ani nepotřebuje zvíře takto redukovat a snižovat, jakkoli výraz stroj v tomto kontextu hojně používá (viz výše). Je si dobře vědom toho, že zvířata cítí bolest (píše o pokusech pro zvířata „bolestivých a nebezpečných“ (53)), tuší, že jejich emoční prožívání může být (pravděpodobně) v závislosti na složitosti organismu velmi rozvinuté (viz citace z jeho dopisu paní Raffalovichové), nicméně při svých výzkumech si ordinuje „anestezii“ soucitu: ví a slyší, že zvířata při jeho pokusech křičí, vidí, že z nich prýští krev, nechce však slyšet a nechce vidět. (54) „Filantropická krutost“ (55) je zde povolena, podle židovsko-křesťanské tradice má člověk přece veškeré tvory na zemi ke své dispozici. Co na tom, že se tato tradice často utvářela na účelové interpretaci původních textů, ne-li přímo na jejich neznalosti? (56) 

Pokud jde o Bernardovo působení z hlediska etiky, mohli bychom ji nazvat jako antropocentrickou, alespoň budeme-li tento pojem chápat ve stejném smyslu jako např. Peter Singer, tzn. ve smyslu etiky založené na diskriminaci ostatních živočišných druhů, etiky, která klade na piedestal člověka... 

Nabízí se tu ale otázka, zda je onen člověk (anthropos), jenž podle této etiky jedná a jenž je zároveň v centru její výhradní pozornosti, skutečně „celým“ člověkem. Není totiž součástí lidské emoční výbavy také schopnost soucitu, a to soucitu nikoli pouze s příslušníky vlastního druhu, nýbrž se vším živým? Člověk, který s touto etikou souhlasí, který na jejím základě buduje lékařskou vědu a má být podle poznatků takové vědy sám léčen, se stává člověkem redukovaným na tělo a rozum. Je mu ponechán a uznán pouze soucit s podobně redukovaně nazíranými lidmi. Může taková morálka člověku a lidské společnosti dlouhodobě prospívat?

Odedávna existovali lidé,  kteří se takovými otázkami trápili, protože nebyli ochotni vytěsnit pocit hrůzy a smutku z jakéhokoli drastického zacházení se zvířaty (57). Máme-li se zde omezit pouze na pokusy in vivo, od 70. let 19. století se zejména takoví lidé angažovali v antivivisekčních hnutích, která od té doby zaznamenala prudký rozvoj a měla i značný dopad v podobě celé řady zákonů na ochranu zvířat. 

Nicméně „bernardovská“ etika, která zvířatům přiznává schopnost trpět a přesto tuto skutečnost ignoruje, získala prim. Další vývoj ukázal, že medicína, která je na této etice postavena, na mnoho lidí nepůsobí dobře, ba že se ve svém důsledku často obrací proti člověku, protože ho neumí pojímat jako celek. Na jedné straně mu na úkor zvířat poskytuje nesmírný komfort (snížení fyzické bolesti, záchrana a prodloužení života...), na druhé straně - stejně jako to činí u zvířat - výrazně opomíjí jeho emoční stránku („organismus je stroj, který funguje zákonitě na základě chemicko-fyzikálních vlastností svých součástí“ (58)). Teprve v posledních letech se velice obtížně hledá „lidský“ přístup k dospělým i dětským pacientům, k rodícím ženám, k novorozencům apod. Je nutno na tomto místě podotknout, že sám Bernard si nebyl tímto redukujícím přístupem k člověku vůbec jist. V jeho díle bychom totiž vedle výroků o organismu-stroji našli i naprosto opačná tvrzení. (59) Bernard však tyto rozpory, které jsou v jeho dílech velice časté, bohužel nenahlédl a nezabýval se jimi. (60) 

Před vědami zkoumajícími pouze „fakta“, mezi něž chtěl Bernard zařadit i medicínu a fyziologii, bude důsledně varovat především Edmund Husserl („vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty“ (61)). Po něm se ozvou další kritici takto pojímané vědy. Budou analyzovat a reflektovat židovsko-křesťanskou a karteziánskou metafyzickou tradici, podle níž byl k obrazu Božímu stvořen výhradně jen člověk a v jejímž důsledku se ke zvířatům stále chováme jako k někomu podřadnému. Závěrem citujme z pera alespoň některých z těchto myslitelů: Adorno: „Z eventuality se pogromy promění v hotovou věc ve chvíli, kdy na člověku utkví pohled zvířete raněného na smrt. Zatvrzelost, s níž člověk tento pohled odvrhne: ‚je to jen zvíře!‘, se neodvratně znovu objevuje při krutostech páchaných na lidech, jejichž původci se sami musí neustále utvrzovat v tom, že jde o pouhá zvířata, neboť ani tváří v tvář zvířeti tomu nedokázali uvěřit zcela.“ (62) Lévi-Strauss: „Nikdy jindy než na sklonku posledních čtyř století své historie nemohl západní člověk pochopit lépe, že osobuje-li si právo radikálně oddělovat lidství od animality a přisuzuje-li jedné straně vše, co odňal druhé, zahajuje zlořečený koloběh, a že ta samá, neustále odsouvaná hranice poslouží ke vzájemnému vzdalování se mezi lidmi a k požadování pro stále zužující se minority privilegií pokřiveného humanismu, jenž ihned po svém zrodu převzal své zásady a ideu od své vlastní samolibosti.“ (63) Derrida: „Toto industriální, vědecké, technické násilí se již nebude příliš dlouho snášet, ani de facto, ani de iure, a bude stále více diskreditováno. Vztahy mezi lidmi a zvířaty se budou muset změnit. Budou se muset změnit ve dvojím smyslu tohoto slova, ve smyslu „ontologické“ nutnosti a „etického“ úkolu. Uvádím tato slova v uvozovkách, protože ona změna bude muset postihnout sám smysl i hodnotu těchto pojmů (ontologie a etika).“ (64)

Kéž by měl Derrida pravdu, kéž bychom dokázali z onoho „zlořečeného koloběhu“ nalézt důstojnou cestu a kéž by na takovou budoucnost nemusela zvířata ani lidé čekat příliš dlouho.

 


Poznámky

(1) <http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_Bernard> [cit. 22. prosince 2009]; viz též: Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, J.-B. Baillière et fils, Librairies de l'Académie impériale de médecine, Paris 1865, s. 180, dostupné z WWW: <http://books.google.com/books?id=ahcDAAAAQAAJ&printsec=frontcover&dq=Introduction+à+l'étude+de+la+médecine+expérimentale&ei=HcdYS7zvE56szgS-qMDFBQ&hl=cs&cd=1#v=onepage&q=&f=false> [cit. 10. ledna 2010]. Dílo vyšlo též v češtině: Úvod do studia experimentální medicíny, in Claude Bernard. Život a dílo, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961, s. 86 - 262. Uvedené citace jsou mými překlady z výše uvedeného vydání.

(2) Bernard, Claude, Lettres à Madame R., Jacqueline Sonolet et fondation Mérieux, 1974, s. 106.

(3) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 173-175.

(4) Tamtéž, s. 175. François Magendie (1783-1855), profesor medicíny na Collège de France, jako první demonstroval rozdíl mezi motorickými a senzitivními nervy. Upřesnil Bellovy objevy týkající se kořenů motorických a senzitivních míšních nervů. Viz WWW: <http://fr.wikipedia.org/wiki/François_Magendie> [14. ledna 2010]. 

(5) Bernard, Claude, „Le Problème de la physiologie générale“, in La Science expérimentale, Librairie Baillière et Fils, Paris 1890, p. 101, cit. in Goffi, Jean-Yves, Le philosophe et ses animaux. Du statut éthique de l’animal, Editions Jacqueline Chambon, Nîmes 1994, s. 283 

(6) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 258.

(7) Bernard, Claude, Lettres à Madame R., cit. dílo, s. 176.

(8) Je poněkud kuriózní, že z dědictví po svém manželovi a posmrtných autorských práv Fanny Bernardová spolu se svými dcerami později financovala hřbitov pro psy. Srov. Chapouthier, Georges, Au bon vouloir de l’homme, l’animal, Denoël, Paris 1990, s. 134.

(9) Jde o laboratoř organické chemie v rue Dauphine, ulici do níž ústí slavný Pont-Neuf. Laboratoř patřila chemikovi Pelouzovi (1807-1867), Bernardovu příteli a ochránci. Pelouze také poskytl Bernardovi kurare. Druhá Bernardova  laboratoř byla zřízena nedaleko odtud v ulici Saint-André-des-Arts. Grmek, M. D.,  Raisonnement expérimental et recherches toxicologiques chez Claude Bernard, Librairie Droz, Genève-Paris 1973, s. 211; Poupa, Otakar, Život Clauda Bernarda, cit. dílo, s. 28 a 29.

(10) Bernard, Claude, Lettres à Madame R., cit. dílo, s. 177.

(11) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de  la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 179-180.

(12) Tamtéž, s. 180.

(13) Tamtéž, s. 176-177. 

(14) Tamtéž, s. 180.

(15) Tamtéž,  s. 177. V této souvislosti filosof Georges Chapouthier ve své kritice Clauda Bernarda upozorňuje: „[...] když C. Bernard píše [...], že experimenty (má na mysli bolestivé) na člověku jsou zakázány ‚zákony morálky a zákony státními‘, jak by se zachoval v oblastech světa, kde by zákony morálky a státu takové pokusy ospravedlňovaly? Opírat se, bez etické debaty, o zákony morálky a zákony státu skýtá podle našeho názoru velké nebezpečí.“, Chapouthier, Georges, Au bon vouloir de l’homme, l’animal, cit. dílo, s. 129-130.

(16) Zažil smrt svých dvou sester (zemřely v útlém dětství). V kojeneckém věku mu zemřel prvorozený syn i další syn, který přišel na svět o deset let později. Viz jeho stručná biografie zde.

(17) Renan, tento velmi vzdělaný filolog, který se takřka na poslední chvíli vzdal dráhy kněze, svůj spis L’Avenir de la Science, pensées de 1848 vydá teprve až roku 1890. Viz Forest, Philippe, Qu’est-ce qu’une Nation?, Collection Littérature vivante, Pierres Bordas et fils, Paris 1991, s. 15

(18) V roce 1864 byli spolu s dalšími významnými osobnostmi akademického a uměleckého světa poprvé pozváni na jednu z pravidelných slavností na zámek v Compiègne, aby Napoleonu III. podrobně referovali o výsledcích svých výzkumů; když se o rok později Bernard nakazil cholerou, Napoleon se starostlivě zajímal o jeho zdraví... Viz Marduel, Marie-Aymée, „Claude Bernard, un physiologiste natif du Beaujolais, sa famille, sa vie, son oeuvre“, 2006, dostupné na WWW: <http://marduel.com/dossiers/claude-bernard.pdf> [cit. 2. ledna 2010].

(19) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 180.

(20) Viz Marduel, Marie-Aymée, „Claude Bernard, un physiologiste natif du Beaujolais, sa famille, sa vie, son oeuvre“, cit. dílo, s. 12.

(21) Srov. Pichot, André: Histoire de la notion de vie, „Collection Tel“, Gallimard, Paris 1993, s. 694; Pichot v jejich případě také hovoří o „zlaté legendě“ scientismu, od níž je na čase se odpoutat.

(22) Dodnes ve francouzštině patří mezi výrazivo vědců, kteří dělají experimenty na zvířatech, slova převzatá z náboženské terminologie: immoler, sacrifier (obětovat), sanctuaire (svatyně coby laboratoř). Viz Fontenay, Elisabeth de, „Les bêtes dans la philosophie et la littérature“, in: Müller, D., Poltier, H. (ed.), La dignité de l’animal, Labor et Fides, Genève 2000, s. 42. Ve svém Úvodu do studia experimentální medicíny Bernard uvádí ve stejném kontextu 2x sanctuaire, 1x sacrifier... 

(23) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 180.

(24) Srov. Auffret Van Der Kemp, T., Nouët, J.-C. (ed.), Homme et animal: de la douleur à la cruauté, L’Harmattan, Paris 2008, s. 45. 

(25) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 180.

(26) Tamtéž, s. 180.

(27) Tamtéž, s. 216 a 217.

(28) Tamtéž, s. 173. 

(29) Pro zajímavost: Hoggan se velmi zasazoval o to, aby i ženy mohly studovat medicínu a vykonávat lékařskou profesi. V roce 1874 se Hoggan oženil s Frances Elizabeth Morganovou (1843-1927), jež byla první Britkou, která v Evropě získala doktorát z medicíny (1870) a která se stala první lékařkou ve Walesu. Spolu  s manželem se zabývali i rasovými a sociálními problémy. Viz WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Frances_Hoggan> [cit. 25. ledna 2010] a The British Medical Journal, June 27, 1891, s. 1411, dostupné na WWW: <http://www.jstor.org/pss/20243080> [cit. 25. ledna 2010].

(30) The British Medical Journal, July 28, 1877, s. 124, dostupné na WWW: <http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2221133/pdf/brmedj05362-0027b.pdf> [cit. 25. ledna 2010].

(31) Tamtéž.

(32) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de  la médecine expérimentale, cit. dílo,  s. 158 - 159. Hovoří zde o „géniích rozměrů Darwinových“ aj.

(33) Darwin, Charles, De l’Origine des espèces, ou des Lois du progrès chez les êtres organisés, Guillaumin et Victor Masson, Paris 1862; L’Origine des espèces au moyen de la sélection naturelle, ou La lutte pour l’existence dans la nature, Reinwald, Paris 1873, <http://www.pseudo-sciences.org/spip.php?article1300> [cit. 2. února 2010].

(34) Darwin, Charles, La descendance de l’homme et la sélection sexuelle, Librairie C. Reinwald, Schleicher Frères, Éditeurs, Paris 1876, viz WWW: <http://classiques.uqac.ca/classiques/darwin_charles_robert/descendance_homme/descendance_homme_preface_1re_ed.html> [cit. 2. února 2010].

(35) Darwin, Charles, O původu člověka, Academia, Praha 1970, s. 49.

(36) Tamtéž, s. 52. Originál (The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, John Murray, London) vyšel v roce 1871, tzn. 6 let po Bernardově Introduction à l’étude de la médecine expérimentale

(37) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 360.

(38) Srov. Tröhler, Ulrich,  „Le dilemme de l’expérimentation animale dans la médecine d’hier et d’aujourd’hui“, in: Müller, D., Poltier, H. (ed.), La dignité de l’animal, cit. dílo, s. 175.

(39) Srov. Chapouthier, Georges, Au bon vouloir de l’homme, l’animal, cit. dílo, s. 134.

(40) Poupa, Otakar, „Život Clauda Bernarda“, in Claude Bernard, život a dílo, cit. dílo, s. 28.

(41) Srov. Bernard, Claude, Lettres à Madame R., cit. dílo, s. 180.

(42) Už v roce 1780 publikoval Humphrey Davy (1778 – 1829) poznatek, že „oxid dusný je podle všeho schopen odstranit fyzickou bolest“ a že „by se dalo jistě doporučit jeho využití během chirurgických operací, při kterých není důvod obávat se velké ztráty krve“. Bohužel nikdo této informace nevyužil. Přestože několik století předtím se dělaly s anestezií více méně úspěšné pokusy (intravenózní, inhalační i endotracheální), které se využily i u lidí, zásadnější objevy se začínají dělat až v době Bernardovy kariéry: zatímco ještě v roce 1839, renomovaný francouzský chirurg Alfred Velpeau prohlašoval, že chirurgii bez bolesti si nelze představit, v roce 1847 byl ve Francii poprvé pro účely anestezie použit éter. (Poprvé k tomu došlo v Bostonu 1846 a v českých zemích v témže roce jako ve Francii). Bernard sám zkoumal a popsal mechanismus působení kurare i chloroformu. <http://www.fnol.cz/main.jsp?id=1030>, <http://www.unilim.fr/medecine/formini/anesthesie/des/histoire_anesthesie.pdf>, <http://fr.wikipedia.org/wiki/Anesthésie>  [cit. 11. ledna 2010].

(43) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, 386-387.

(44) Bernard, Claude, Leçons sur les phénomènes de la vie communs aux animaux et aux végétaux, Librairie philosophique J. Vrin, Paris 1966, s. 45.

(45) Tamtéž, s. 24.

(46) Tamtéž, s. 45.

(47) Pichot, André: Histoire de la notion de vie, cit. dílo, s. 698.

(48) Např. ve svém Úvodu používá výraz „machine“ (stroj) velice často, a to vždy v souvislosti s organismem zvířat, někdy i v souvislosti s organismem člověka: ve spojeních „machine vivante“ (živý stroj), „machine animale“ (zvířecí stroj), „machine en repos“ (stroj v klidu), „machine en mouvement“ (stroj v pohybu), „machine brute“ (mrtvý stroj), „machine qui monte dans les airs“ (stroj, který létá), „machine qui court sur la terre“ (stroj, který běhá po zemi), „machine admirable“ (obdivuhodný stroj)... Ve spojení s těmito výrazy vrší další obdobné metafory: „rouage“ (soukolí), „ressorts“ (pružiny), „construire“ (sestrojit) apod. Srov. Bernard, Claude, Introduction à l’étude de la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 108, 111, 137, 152, 154, 161, 162, 164, 169, 170, 180, 183, 345, 365.

(49) Pichot, André, Histoire de la notion de vie, cit. dílo, s. 698.

(50) Cit. in Guth, Paul, Histoire de la littérature française, Des orages romantiques à la Grande Guerre, Fayard, Paris 1967, s. 405.

(51) Tamtéž.

(52) Jako první toto srovnání učinil Henri Bergson. viz Grmek, M. D., Raisonnement expérimental et recherches toxicologiques chez Claude Bernard, cit. dílo, s. 15.

(53) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de  la médecine expérimentale, cit. dílo, s. 178.

(54) Srov. Fontenay, Elisabeth de, Le silence des bêtes, Fayard, Paris 1998, s. 549.

(55) Tamtéž.

(56) Srov. např. Faggioni, M. P., „Le catholicisme“, Guigui, A., „Le judaïsme“, Stavropoulos, A. M., „L’orthodoxie“, Lehmküller, K. „Le protestantisme“, in: Le bien-être animal, coll. Regard éthique, Editions du Conseil de l’Europe, novembre 2006, s. 153-157, 165-182.

(57) K existenci a vývoji etiky nakloněné zvířatům a jejich ochraně viz např. Chapouthier, Georges, Les droits de l’animal, PUF, Paris 1992 (česky Zvířecí práva, Triton 2013).

(58) Bernard, Claude, Introduction à l’étude de  la médecine expérimentale, cit. dílo,  s. 161. 

(59) Na to upozorňuje např.  Pichot ve své epistemologické studii: v Bernardově díle by si „přišli na své“ jak stoupenci analytické a chemicko-fyzikální biologie, tak stoupenci holismu. Viz Pichot, André, Histoire de la notion de vie, cit. dílo, s. 696.

(60) Jeho věta o organismu coby stroji má zároveň metafyzický přesah, autorem rovněž nereflektovaný. Celá zní v doslovném překladu totiž takto: „S t v o ř e n ý  organismus je stroj, který funguje zákonitě na základě chemicko-fyzikálních vlastností svých součástí.“ (zvýrazněno O.S.) V českém vydání je význam této věty patrně z ideologických důvodů naprosto posunutý: „Organismus je vytvořen jako stroj, jenž funguje zákonitě následkem fysikálních a chemických vlastností svých součástí.“, viz Úvod do studia experimentální medicíny, in Claude Bernard, Život a dílo, cit. dílo, s. 163.

(61) Husserl, Edmund, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Academia, Praha 1996, s. 27.

(62) Adorno, Theodor, Minima moralia (1951), Payot, Paris 1980, s. 101, cit. in Fontenay, Elisabeth de, Le silence des bêtes, cit. dílo, s. 735.

(63) Lévi-Strauss, Claude, Anthropologie structurale deux, Plon, Paris 1973, s. 53.

(64) Derrida, Jacques, Roudinesco, Elisabeth, Co přinese zítřek?, přel. Josef Fulka, Nakladatelství Karolinum, Praha 2003, s. 95.


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.