Grammontův zákon

Snahy o ochranu zvířat byly a dosud ještě bývají motivovány čistě antropocentricky: patří sem např. snaha o zachování biodiversity, aby si člověk pro sebe udržel dobrou kvalitu životního prostředí nebo snaha vést lidi k tomu, aby nesnižovali svou důstojnost krutým zacházením se zvířaty. Je zde totiž obava, že by násilí vůči zvířatům prováděné všem na očích zbanálnělo a mohlo by zvednout stavidla násilí mezi lidmi.

Takové důvody mělo i odhlasování Grammontova zákona 2. července 1850, prvního francouzského zákona na ochranu zvířat. Podle něj se mělo trestat týrání zvířat na veřejnosti, zejm. zvířat domácích.

Tento zákon navrhl generál Jacques-Philippe Delmas de Grammont (1796-1862), jenž jako důstojník kavalerie jistě musel mít neblahé zkušenosti se zacházením s koňmi. Vždyť také koním měl Grammontův zákon pomoci nejvíce: byli využíváni (či spíše zneužíváni) v dolech, kde nikdy nezažili denní světlo, v městské dopravě a zejména ve válkách... O ochraně dalších druhů zvířat (např. psů a koček) se tehdy ještě příliš nepřemýšlelo.

Autorem onoho dovětku „na veřejnosti“ však nebyl generál de Grammont; v zákoně se objevil na popud poslance Defontaina a pro interpretaci tohoto zákona byl nakonec klíčový (proto by bylo "přesnější, nazývat [tuto normu] zákonem Defontainovým"). (1) Zvířata mohla být celé další století klidně týrána tím nejhorším způsobem, jen když se vše odehrálo někde v skrytu. Trestány byly pouze skutky skandální, tedy ty, které pohoršily přihlížející osoby.

Význam „Grammontova“ zákona zrelativizovalo i povolení dalšího přetrvávání koridy: jakkoli býci logicky patřili mezi domácí zvířata, chovaná a „šlechtěná“ člověkem po celá staletí, zákon je zařadil mezi tzv. divoká zvířata.

Odpůrci tohoto zákona, kteří byli přesvědčeni o zbytečnosti jakékoli ochrany zvířat, v tehdejším parlamentu protestovali ironickým napodobováním nářku zvířat. Namítali, že zákon bude „zásahem do soukromého vlastnictví, svobody a z určitého hlediska dokonce i útokem na lidskost a morálku“. „Vypíchneme-li zvířeti oči, abychom je mohli vykrmit a servírovat na skvostné tabuli, bude se tomu snad napříště říkat týrání?“ (2)
 
Je příznačné, že tento zákon - alespoň tedy ve znění, které Grammont původně navrhoval - našel své zastánce mezi abolicionisty, jako byl zejména ministr Victor Schoelcher [čti šölšer] (1804-1893), jenž stál za zrušením otroctví ve francouzských koloniích (dekret z 27. dubna 1848)


1) Marguénaud, J.-P., Expérimentation animale entre droit et liberté, Versailles, Editions Quae 2011, s.16.

2) Le Moniteur universel. Délibérations de la Chambre des députés, 2e délibération, 14 juin 1850, s. 2048 ; 3e délibération, 3 juillet 1850, s. 2269, cit. in Élisabeth Hardouin-Fugier „Quelques étapes du droit animalier : Pie V, Schœlcher et Clemenceau", Pouvoirs 4/2009 (n° 131), s. 35, zvýrazněno O.S.

Zdroj:

  • Florence Burgat, La protection de l'animal, Collection "Que sais-je?", PUF, Paris 1997, s. 15-16, 28-29.

  • Élisabeth Hardouin-Fugier, "Quelques étapes du droit animalier : Pie V, Schœlcher et Clemenceau", Pouvoirs 4/2009 (n° 131), s. 29-41.

  • Jean-Pierre Marguénaud, "La personnalité juridique des animaux", Recueil Dalloz, 1998, 20e Cahier, Chronique, pp. 208-210, částečně přetištěno in L'animal dans nos sociétés. Problèmes politiques et sociaux, no 896, La Documentation Française, Janvier 2004, s. 54-56. 

  • Jean-Pierre Marguénaud, Expérimentation animale entre droit et liberté, Versailles, Editions Quae 2011.

  • <http://fr.wikipedia.org/wiki/Victor_Schoelcher>

 

- Fuj, to kuře je odporné! Za tohle týrání byste měl dostat pokutu!
 
(dobová karikatura generála Grammonta)

 

 

Victor Schoelcher (Vyhlášení dekretu 27. dubna 1848)

Další osud Grammontova zákona

Grammontův portrét a karikatura.

50. léta 20. století - první změny

Teprve po sto letech, 24. dubna 1951, byl Grammontův zákon mírně přepracován.

Korida opět získala výjimku: tentokrát z důvodů „zachování tradice". Ačkoli měla být povolena pouze tam, kde se po staletí  b e z  p ř e r u š e n í provozovala, tzn. nikoli na nových místech, geografické vymezení těchto tradičních lokalit zůstalo velmi vágní, a proto opět velmi málo určující a závazné pro praxi.

 

 


 

 

Využívání koní v dolech v Liège (La houillère, autor: Léonard de France).

7. září 1959 - dekret, který přinesl změny:

  • vyňal podmínku, že týrání zvířat bude stíháno jen v tom případě, bude-li spácháno před očitými svědky, tedy na veřejnosti

  • zavedl represivní opatření proti trýznitelům zvířat,

  • povolil předání týraného zvířete příslušným sdružením na ochranu zvířat. 


Zdroj:

Florence Burgat,  La Protection de l'animal, PUF, Paris 1997, s. 29 a s. 51
Élisabeth Hardouin-Fugier, "Quelques étapes du droit animalier : Pie V, Schœlcher et Clemenceau", Pouvoirs 4/2009 (n° 131), s. 36

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.