Robert Redeker

Jedinečné zvíře aneb odveta zvířat         

(Francouzský filosof Robert Redeker o knize Dominika Lestela Jedinečné zvíře (1))

Co může zvíře? Z analýzy vědeckých prací z posledního půlstoletí zjevně vyplývá, že kognitivní a afektivní schopnosti zvířat byly dosud silně podceňovány. Za epistemologické příčiny tohoto zaslepení lze považovat jednak mechanicismus, na jehož proroka se pasoval Descartes redukcí zvířat na stroje podobné automatům, které se pohybují jen pomocí kladek, řemenů a pružin, a posléze behaviorismus – mezi jehož proměny patří Pavlovova teorie, jež se stala příslovečnou. Tuto nechuť přiznat zvířatům vlohy, které teď etologie u nich začíná objevovat, provázelo pohrdání smísené s pýchou: předpokládalo se, že myšlením a citovostí je nadán pouze člověk. Nicméně, jak všichni víme, zvířata s člověkem dovedou vstupovat do důvěrného vztahu. Tato důvěrnost zdaleka přesahuje služby, které si člověk a zvíře navzájem prokazují, a nitku po nitce tak mezi sebou splétají citový vztah. Zvíře je rovněž schopno člověka okouzlit (Lestel definuje domestikaci jako obapolné okouzlení.) Některé druhy (sloni, lidoopi, mořští savci) vrhají na svět mnohem víc než jen mláďata – děti: doba dospívání je neodmyslitelná od sociálního statusu spojeného se specifickým generačním údobím. Vzájemné poznávání a individuální přitažlivost mezi zvířaty jsou pro pozorovatele těchto druhů do očí bijící. Výsledkům pokusů nazývaných „mluvící opice“ se nemá upírat jejich hodnota: dostupnost symbolů pro lidoopy stejně jako jejich používání je evidentní. Vzájemná domestikace člověka a šimpanze v rámci těchto pokusů přetváří jejich reciproční kognitivní možnosti: člověk se učí od šimpanze, jenž se zase učí od člověka. Tyto pokusy rozbíjejí znevažující představu zvířete, která od 17. století ve vědách a ve filosofii platila za vědeckou hypotézu. Zvíře zmůže více, než se dosud věřilo.

Na otázku: Co může tělo? Spinoza zformuloval méně karteziánskou tezi: Tělo je podivuhodnost sama. Na otázku: Co může zvíře? by Lestel mohl odvětit: Zvíře je podivuhodnost sama. Na základě tohoto přehodnocení schopností zvířat se nabízí otázka: co je tedy onen živý tvor, kterého zpravidla nazýváme zvířetem, zač? Navzdory Descartesovi – a navzdory Kantovi, jenž zastával názor, že zvířaty můžeme disponovat stejně jako nehybnými věcmi, – není zvíře ani stroj, ani věc. Každé zvíře je subjekt. Subjektem nazývejme každé centrum akce (a nikoli pouhé reakce) a iniciativy – žádné zvíře, ani to nejneotesanější, nespadá mimo tuto definici. Pes není pouze reaktivní jako chemická látka: člověku (například svému pánovi) odpovídá na základě toho, čím je, to znamená, že je s ním ve spojení. Uznat, že zvíře má charakter subjektu, znamená směřovat ke zkoumání způsobu bytí u mimolidských subjektů. Některá zvířata jsou rovněž individualitami: základní vědomí, jež je definuje jako subjekt, se rozšiřuje na složitější sebecit. Individualita: nezaměnitelná, „nerozpustná“ v živočišném druhu. Mimoto se z některých zvířat stávají osoby, a to z toho prostého důvodu, že komunikují s lidmi. Lestel to upřesňuje takto: „Ze šimpanze se stává osoba v důsledku jeho vzahů s člověkem, ale tato proměna se může odehrát jen proto, že je dotyčné zvíře již malým autonomním subjektem.“ To či ono zvíře je osobou vzhledem k tomu, že se vnímá jako já odlišné od tvorů jemu příbuzných, aniž by však proto ještě zažívalo pocit hluboké niternosti, jenž od dob svatého Augustina charakterizuje lidskou osobu. Člověk si zachovává jednu odlišnost: je živým tvorem schopným říci a myslet „já“ na místě jiných živých tvorů (tento přenos zůstává pro ostatní živočichy nadále nedostupný: pes se nedokáže vcítit se do svého pána) a zároveň je jediným živým tvorem, jenž se zajímá o inteligenci ostatních (byť by to byly bytosti imaginární jako mimozemšťané či bytosti teologické jako andělé, démoni a bohové). Dochází k jisté formě zvratu: reflexi o mimolidských osobách nadpřirozené povahy, které se věnuje teologie zděděná po našich předcích, nahrazuje reflexe o jiných mimolidských osobách, ovšem přírodních (o zvířatech).

Pro Aristotelovu politickou filosofii je skutečné společenství zúženo na společnost svobodných lidí, z níž jsou, kromě jiných, vyloučeni otroci. U Hobbese se lidé spolu sdružují na základě společenské smlouvy proto, aby unikli své animalitě – člověk člověku vlkem – a takto zřizují stát sestávající výhradně jen z bytostí lidských. Podstata Hobbesova myšlení: politickými zvířaty budeme teprve tehdy, až nebudeme zvířaty přírodními. Zvířata jsou ze státu à la Hobbes vyloučena. Navzdory tomu však lidé od nepaměti s ostatními zvířaty žijí ve vzájemné pospolitosti. Žijí se zvířaty, aniž by jim jejich společnost byla zcela lhostejná či pro ně byla výhradně utilitární. Nevíme o žádné společnosti, která by neznala zájmová zvířata – svědčí to o vztahu ke zvířatům založeném na zcela jiné kvalitě než je užitkovost či pouhá koexistence a v němž se snoubí neúčelovost s citovostí. Společenství, „kde společně působí jedinci různých druhů“, nazýváme „společenstvím hybridním“. Zvířecí společenství jsou zajisté dílem instinktu, krátce řečeno, dílem nutnosti. A přesto některá zvířata „raději“ vytvářejí společenství nikoli s příslušníky vlastního druhu, nýbrž s lidmi, čímž tento striktní přírodní determinismus porušují. O příklady potkanů, sov či veverek, které si vybírají soužití s lidmi, není nouze. Zvířata projevují dvojí schopnost koexistence: ve zvířecím společenství řízeném pouze instinktem a ve společenství s člověkem, v situaci, která zvíře vede k tomu, aby se měnilo.

Po ranách, co lidskému narcismu uštědřil Koperník, Darwin a Freud, uznání zvířete coby subjektu pro něj představuje ránu čtvrtou. A co kdyby pravda byla jinde? Co kdyby nešlo o zranění, nýbrž o smíření? Kdyby věda a filosofie byly nuceny uznat cosi, co všechny tradice a náboženství jaksi intuitivně tuší? Zbožštěnými zvířaty se to všude jen hemží. V Bibli je had převlekem Ďábla. Vůl a osel, svědci Ježíšova narození, jsou zvířata prosta jakékoli vychytralosti, dobrácká. Narození Krista uprostřed zvířat chápejme jako významný symbol, jelikož zvířata ve stáji unikají pouhé dekorativní funkci. V jesličkách nabývají funkce symbolické. V jedné Apollinairově básni jsou medvěd a opice za „moudrá zvířata“ (2). Kvítky svatého Františka z Assisi vyprávějí o nápravě „strašlivého vlka z Gubbia“, z něhož se stal „bratr Vlk“. Františkánská hagiografie dokonce popisuje hybridní společenství, které založily divoké hrdličky mezi sebou a „svatým Františkem a ostatními bratry“. Spíše než o dalším narcistním zranění svědčí uznání zvířete coby subjektu o tom, že věda znovuobjevila realitu, která tu existovala již od nepaměti a která nacházela své vyjádření v lidové moudrosti, pohádkách a legendách stejně jako v poezii: že zvířata jsou svým způsobem také osobami. Karteziánská revoluce – objevení se cogita – uzavřelo člověka do ontologické pevnosti. Lidové myšlení tento, podle Descartesa tak očividný, řez nevidělo. Zvířata byla vláčena po procesech, souzena i popravována v souladu s tehdejšími normami. Jiná zas měla podle tehdejších představ vykazovat jisté osobnostní typy, dobře zachycené ve středověkých bestiářích: liška a vlk Ysengrin, moudrost sovy, vlčí krutost… Řada pohádek začínala oním „za časů, kdy zvířata ještě mluvívala“... Nedejme na rétoriku o narcistním zranění: lidé vždycky žili ve společnosti zvířat, měli povědomí o jejich schopnostech, které zveličovali v podobě mýtů a bajek, aniž by na základě těchto vědomostí pociťovali sebemenší zranění své sebelásky. Akt vyloučení a uvěznění, pod nějž se podle Foucaulta podepsal klasicismus, vylučuje nejen blázny, nýbrž také – což Foucault neuvádí – zvířata. Tudíž pakliže jsou ve vědě a filosofii zvířata brána vážně, je třeba na to nahlížet spíše jako na určité přizpůsobení se nežli jako na diskontinuitu. Nevíme nic o dítěti, říkal Rousseau v Emilovi. Osvícenské století bylo objevením dítěte – země do té doby na Západě neznámé – hluboce ovlivněno. Zdá se, že 21. století je tady, aby umožnilo objev jiného kontinentu, filosoficky doposud neprobádaného, a sice zvířete. Je tady, aby docenilo zvíře, stejně jako generace, které přišly po Rousseauovi, docenily dítě. Faktem je, že Rousseau ve své mimořádné schopnosti plodit zakázané myšlenky si pro budoucí časy představoval určité společenství mezi člověkem a zvířetem, postavené na citlivosti, která je starší než rozum.

Ano, zvíře je podivuhodnost sama. Jeho znovuobjevení vede zpátky k ústřednímu problému filosofie: Co je člověk? Člověk byl pokládán za jedinou zvláštní bytost, nezaměnitelnou, a najednou zjišťujeme, že zvířata k nim patří také! Tato odveta zvířat za mechanistický racionalismus, jenž se zrodil v 17. století, stvrzuje úmrtní list vystavený Michelem Foucaultem: „smrt člověka“. Pohled, jemuž se znovu učíme věnovat pozornost – pohled, který na nás upírá zvíře –, nám ohlašuje, že lidský tvor už není tím tvorem, o němž nám přednášel úzkoprsý moderní humanismus zaměřený na karteziánské cogito: už není v přírodě jediným tvorem, který je hoden statusu osoby. Smrt člověka zahajuje epochu zvířecí odvety.

Robert Redeker

(http://www.redeker.fr)

Poznámky:

1. Robert Redeker, „L’animal singulier, ou la revanche des bêtes", dostupné na <http://www.redeker.fr>, [cit. 31. března 2011]. Překlad tohoto článku zde uvádím s laskavým svolením autora.
2. „…Obruče nesou v podpaží / Bubínky činky závaží / Op s medvědem pár moudrých tvorů / Po groších slídí do úmoru“, (Apollinaire, „Kejklíři“, Alkoholy, přel. Petr Kopta, Praha, Odeon 1978, s. 66, pozn. O.S.)