Nicolas Delon

Za deskriptivní zooetiku (1)

 
Úvod

V naší společnosti lze očekávat, že budeme aktivně chránit spíše stádo ovcí (např. očkováním) než muflony, přestože bychom jejich vnitřní (intrinsické), tzn. mentální charakteristiky a z nich vyplývající zájmy mohli považovat za srovnatelné s vnitřními mentálními charakteristikami a zájmy ovcí. Proč těmto živočichům přisuzujeme rozdílný morální status, ačkoli víme, že vztahový faktor neuspěje coby univerzálně platné a tudíž morálně relevantní kritérium? Současná nejrozšířenější normativní etická teorie (Delon ji nazývá „intrinsikalismem“, fr. intrinsicalisme), podle níž si bytosti se srovnatelnými vnitřními charakteristikami zaslouží stejný morální status (absolutní etika) může těžko aspirovat na širší uplatnění (aplikovaná etika), opomíjí-li reálné možnosti morální kognice a na ní závislé přisuzování morálních charakteristik. Tvorba normativních teorií by se měla proto opírat o empirická zjištění, k nimž dospěla deskriptivní zooetika a z nichž vyplývá, že určení morálního statusu ovlivňuje kontext entity a kontext morálního činitele.


1.    Definice a role intuice v etice

 

1.1    Co je to intuice

Delon se opírá o obecné pojetí intuice, tzn. coby o „soudy spontánní, neodvozené, fundamentální – nejčastěji (ale nikoli nutně) rychlé, implicitní a nevědomé“ (s. 120), které se v etice využívají v rámci myšlenkových experimentů. Nezřídka tvoří základ, od něhož se odvozují jiné soudy. 

 

1.2     Nedůvěra vůči intuici

Proti intuitivismu v etice však někteří filosofové mají výhrady, protože důvěřují jen logickým, epistemicky relevantním soudům s poukazem na to, že zejm. intuitivní přidělování morálního statusu na základě blízkých vazeb (rodina, přátelé, vlast, živočišný druh…) je morálně irelevantní.

 

1.3     Od irelevantnosti intuice k relevantnosti jejího zkoumání

Podle Delona je zde však několik dobrých důvodů, proč na intuice nezanevřít: 1) bez jejich poznávání a zkoumání by pak nebylo možné analyzovat neepistemičnost a morální irelevantnost soudů, které jsou na intuicích založeny (selský rozum); 2) umožňují nám poznat reálné smýšlení populace, a jelikož jsou sociokulturně determinované intuice ovlivnitelné vzděláním a výchovou, lze hledat nástroje, jakými na ně v tomto směru působit; 3) umožňují nám poznávat reálné meze našeho kognitivního systému (robustní intuice) a odtud vyplývající meze normativních teorií, které tyto robustní intuice neberou v potaz – neznamená to, že rezignujeme na postulaci morálních principů, které by měl dodržovat ideální morální činitel, nýbrž že zvážíme cesty, jakými by tyto principy mohli co nejschůdněji aplikovat reální činitelé. 

 

Koho zachráníme? - Ovce, nebo muflony?


2.    Myšlenkový experiment

 

2.1    Vztahová intuice

Podle americké filosofky Clare Palmerové máme tendenci zachraňovat automaticky spíše ovce než muflony, protože nás k tomu vede Intuice laissez-faire neboli intuice „nezasahování“ (Laissez-faire intuition, ILF). Jedná se skutečně o druh intuice, protože odpovídá výše uvedeným kritériím: 1) je spontánní (vyvolá ji automaticky řada případů zvířat, ke kterým nemáme vztah a u kterých se, ocitnou-li se v nouzi, automaticky rozhodujeme nezasahovat); 2) není plodem dedukce a 3) je projevem, ne-li důkazem toho, že činíme zásadní morální rozdíl mezi dvěma typy entit, tzn., že nám ukazují praktické limity naší morální kognice.

Budeme však ILF projevovat bez výjimky vůči všem zvířatům, ke kterým nemáme vztah a která se ocitla v nouzi?

 

2.2     Ovce a mufloni – postup a popis experimentu

To se Nicolas Delon rozhodl ověřit následujícím myšlenkovým experimentem: celkem 91 studentům (z jejich odpovědí ale nakonec mohlo být použito jen 71) na letní škole v ENS v Paříži rozdal vždy jen jeden ze dvou následujících scénářů: v jednom scénáři popisuje situaci stáda ovcí ohroženého potenciálně smrtelnou plicní chorobou Pasteurolózou, před níž je lze ochránit izolací nakaženého jedince a očkováním stáda. Týž problém je popsán i ve druhém scénáři, jedná se však nikoli o stádo ovcí, nýbrž o stádo muflonů. Zatímco oba druhy zvířat jsou vnitřně (intrinsicky) stejné (mají stejné kognitivní charakteristiky), liší se od sebe kontextuálně, tzn. vnějšími (extrinsickými) charakteristikami – mufloni nejsou na rozdíl od ovcí domestikovaná zvířata. Oba scénáře byly koncipovány tak, aby byl vztahový faktor jedinou proměnnou, a ve scénáři jej spoludefinuje hned několik údajů: 


•    název živočišného druhu (ve francouzštině a vzhledem k zahraničnímu původu některých studentů i v angličtině), 
•    přídavné jméno „domácí“ (ovce) a „divocí“ (mufloni),
•    profese lidí, kteří se zvířaty přicházejí do styku („lesníci“ a „chovatelé“),
•    ekonomický vztah (u ovcí je zmíněna možnost odškodnění, u muflonů nikoli)


Výsledky pokusu patrně neovlivnil pouze vztahový faktor, ale i kontext hodnotitelů, tzn. 


•    jejich vzdělání (magisterské) 
•    předpokládatelná zkušenost s myšlenkovými experimenty (vzhledem k dosaženému vzdělání)
•    absence časového limitu pro odevzdání odpovědí

 

K uvedeným scénářům dostali respondenti 3 otázky:

a)    Mají zainteresovaní lidé povinnost uvedená zvířata očkovat? Možné odpovědi by se daly klasifikovat podle trojí podoby ILF, tak je předpokládá Palmerová : 

  • silná podoba ILF = zákaz pomoci zvířatům,
  • prostřední podoba ILF = pomoc je povinná jedině tehdy, jestliže se zvířata v nouzi ocitla přímo či nepřímo lidskou vinou 
  • slabá podoba ILF = pomoc není zakázána, je volitelnou alternativou.


b)    Myslíte si, že lidé neočkováním způsobili zvířatům smrt? (na škále od 1 do 7, přičemž 1 znamená „vůbec ne“, 4 „trochu“ a 7 „evidentně ano)


c)    Je relevantní, je-li stádo domestikované či divoké?

 

 

2.3     Výsledky a debata

 

Ad a) Zakáží respondenti očkování muflonů a vysloví se automaticky pro očkování ovcí?


Klíčové u otázky a) bylo ověřit, zda většina respondentů ILF sdílí, popř. v jaké podobě. U muflonů by se vzhledem k absenci vztahu mezi člověkem a těmito zvířaty a také vzhledem k tomu, že podle scénáře člověk chorobu zvířat nezavinil, dalo předpovědět, že převažující odpovědí bude zákaz pomoci (silná podoba ILF). Výsledky však ukázaly, že 72,7 % respondentů považovala za lidskou povinnost muflonům pomoci a očkovat je, tzn., že u nich nelze ani hovořit o slabé podobě ILF – to by totiž znamenalo, že pomoc považují za možnou, nikoli povinnou.

U ovcí by se dalo naopak předpokládat, že k aktivaci ILF vůbec nedojde, tzn., že se vzhledem k užší vazbě mezi těmito domestikovanými zvířaty a člověkem respondenti rozhodnou za každých okolností pro očkování. Výsledky však ukázaly, že určitá část respondentů pomoc ovcím odmítla.


Dalo by se namítnout, že scénáře byly formulované nedokonale a že se lidé domnívali, že chorobu muflonů zavinil člověk. Autor se však domnívá, že kdyby to tímto způsobem četla většina respondentů, cítilo by potřebu domnělou vinu napravit více lidí a pro očkování muflonů by se jich vyslovilo ještě více než 72,7 % – šlo by u nich o prostřední variantu ILF. Buď se pocit byť (nepřímé) odpovědnosti objevil jen u některých účastníků experimentu a vyvodili z něj, že máme povinnost zasáhnout, nebo se mohli domnívat, že je třeba pomoci všude tam, kde jsou k tomu prostředky, bez ohledu na to, zda jsme chorobu zavinili či zda máme s danými zvířaty užší vazbu či nikoli.

Dalším vysvětlením je možnost, že někteří respondenti (zvláště zahraniční studenti) nepochopili rozdíl mezi muflony a ovcemi, i když byl v každém scénáři uveden i angl. taxonomický termín.

 

Ad b) Mysleli si lidé, že zvířatům neočkováním způsobí újmu? (škála od 1 do 7)

Neočkování ovcí bylo hodnoceno jako mnohem závažnější morální provinění (známka 5,46, tzn. uprostřed mezi „trochu“ (4) a „ano“ (7)) než neočkování muflonů (známka 3,83, která se blíží známce „trochu“ (4)). Tady se potvrzuje předpoklad Palmerové o relevantnosti vztahového faktoru, ačkoli je, jak hned uvidíme, tato relevance v odpovědi na otázku c) bagatelizována.

Ad c) Je pro respondenty (ne)existence vazby mezi člověkem a některými zvířaty morálně relevantním faktorem? (škála od 1 do 7)

U ovcí uvedli známku 4,49 a u muflonů 4,59 – tzn., že k tomu, zda jsou zvířata domestikovaná, či divoká respondenti přihlíželi o něco významněji než „trochu“ (4). Proto není udivující, že jsou v tak vysoké míře ochotni pomoci i nedomestikovaným muflonům, vztahový faktor pro ně hrál jen malou roli

 

2.4     Další myšlenkové experimenty

Ověřit, jakými principy se v realitě řídí přidělování morálního statusu, nelze pochopitelně jen jedním experimentem. Autor proto plánuje další experimenty, v nichž se hodlá vyvarovat nezamýšlených faktorů, které mohly mít vliv na rozhodování respondentů v prvním experimentu.

 

3.    Kognitivní základy přidělování morálního statusu

Dá se vytvořit takový deskriptivní model, který by odrážel reálné principy přidělování morálního statusu, tzn. model, který by zahrnoval vztahový faktor? 

Existují modely, které se vztahovým faktorem pracují:

  1. Model Tage Raie a Alana Fiskeho, podle něhož morálnost jednání určuje spíše druh vztahu než jeho obsah; 
  2. Model autorů Graye, Grayové a Wegnera, podle něhož se morálnost jednání hodnotí na pozadí jediné relační struktury, která vyrůstá ze dvou dimenzí mentální percepce – dimenze zkušenostní, tzn. schopnost subjektivně zakoušet, prožívat (angl. Experience) a dimenze schopnosti působit na okolní svět neboli Schopnosti činitele (angl. Agency). Touto relační strukturou je vztah, jenž lze nazvat „morální dyádou“ mezi dvěma protipóly: mezi morálním aktérem (je mentálně způsobilý k tomu, aby působil na svět, tzn. má schopnosti činitele jako 1) schopnost sebekontroly, 2) paměťové schopnosti, 3) schopnost morálního rozlišování a morální volby, 4) schopnost empatie, 5) schopnost plánování a uskutečňování svých cílů, 6) schopnost sdělovat své myšlenky nebo pocity, 7) schopnost myslet) a morálním příjemcem (dokáže prožívat na zákl. mentálních schopností, jako jsou 1) schopnost pociťovat hlad, 2) strach, 3) fyzickou a psychickou bolest, 4) fyzickou a psychickou slast, 5) intenzivní či nekontrolovaný vztek, 6) touhu a očekávání, 7) schopnost osobnostně se odlišovat, 8) empiricky pozorovatelné vědomí a schopnost utvářet si zkušenosti, 9) schopnost pociťovat hrdost, 10) zábrany a 11) radost). Tam, kde neúčinkují tito dva nositelé mentálních schopností, neexistuje ani žádná morální újma či pochybení. To lze ale těžko akceptovat, protože nezáměrné druhy újmy, bychom nebyli schopni soudit jako nemorální. 
  3. Dungan a Young vytvořili tzv. „double-type model“: zda je obsah činu morální nebo nemorální, lze rozhodnout na základě vztahu, který je ve hře: 1) vztah k „cizincům“ (nesmí se na nich páchat nespravedlnost ani újma), 2) vztah k naší vlastní skupině, tzn. ke skupině, k níž náležíme a s níž se identifikujeme, a k bytostem, které vnímáme jako úzkou součást naší skupiny. Otázkou je, jak se tento model dá uplatnit ve vztahu ke zvířatům? Na zvíře s vnitřními charakteristikami podobnými člověku, ale bez užšího vztahu s ním uplatníme 1. pravidlo: takovému zvířeti nebudeme působit újmu. Na zvíře vnímané jako součást lidského společenství (domácí zvířata) budeme nezávisle na jeho vnitřních charakteristikách pohlížet jako na sebe sama: újma spáchaná vůči takovému zvířeti bude posuzována přísněji než újma spáchaná na zvířeti bez vztahu k nám. Podobně se lidé chovají i k jiným lidem: mnohem ochotněji přisuzují komplexní emoce ohroženým členům vlastní skupiny (např. v případě přírodní katastrofy), než obětem nevlastní skupiny.

 

Schéma double-type modelu aplikovaného na morálku uplatňovanou vůči zvířatům by mohlo vypadat následovně: 

 

Tab. 1 : Delonova adaptace double-type modelu
Kontext neosobní-cizí Kontext osobní důvěrný
Přiznání základních charakteristik Přiznání dodatečných charakteristik, obzvláště těch, co souvisejí se vztahy
Základní morální status (např. mufloni) Speciální morální status (např. ovce)
Morální pravidla 1. typu Morální pravidla 1. a 2. typu

 

4. Citlivost k schopnostem a citlivost vůči kontextu

 

4.1. Prezentace modelu

 

Morální status souvisí s přiznáním vědomí a mentálních stavů entitě. Přiznání vědomí a mentálních stavů je možné na základě existence vnitřních (mentální stavy entity) a vnějších charakteristik (vztah k entitě). Jestliže přiznání morálního statusu závisí i na vnějších charakteristikách, lze předpokládat, že přiznání morálního statusu podmiňují vnitřní i vnější charakteristiky. Lze tedy vyslovit i hypotézu, že morální status by mohl být entitám přiznáván pouze na základě vnějších charakteristik:

 

Tab. 2 - Delonův duální model
  Slabý vztah Silný vztah
Nepřítomnost morálně relevantních vnitřních charakteristik  Žádný morální status Základní morální status
Základní schopnosti Základní status Speciální status
Silné schopnosti Speciální status Speciální status

 

Tento model by generoval tyto 3 teze: 

  • Nutná podmínka: pro přidělení základního statusu jsou nutné buď (základní) vnitřní charakteristiky, nebo (rozvinuté) vnější charakteristiky.
  • Postačující podmínka č. 1: rozvinuté vnitřní charakteristiky postačují pro přidělení speciálního statusu.
  • Postačující podmínka č. 2: rozvinuté vnější charakteristiky postačují pro přidělení speciálního statusu.

Tzn., že i entita, která nevykazuje žádné vnitřní charakteristiky (méně rozvinuté druhy zvířat, roboti, různé artefakty apod.), by mohla vyvolat tendenci přidělit jí morální status na základě silného vztahu člověka vůči této entitě

 

4.2. Způsoby přisuzování vědomí na základě vztahového kontextu

 

4.2.1. In-group vs. out-group

 

Existují studie, které se přiznávání vědomí (tj. podmínky pro následné přidělení morálního statusu) na základě vnějších charakteristik věnovaly. Vypozorovaly, že očekávání nějakého aktu ze strany entity z nečlenské skupiny (např. akt Talibanců očekávaný Američany, akt Republikánů očekávaný Demokraty) zakládá vztah mezi členskou a nečlenskou skupinou, a na základě tohoto vztahu dochází u členů vlastní skupiny k přisuzování vědomí příslušníkům nečlenské skupiny. V případě očekávání nějakého aktu ze strany nečlenské skupiny budou této skupině přisuzovány schopnosti z dimenze Schopností činitele. V případě upevňování vazeb jim budou přisuzovány schopnosti z dimenze Zkušenosti. Přisuzování schopností činitele vede k vytváření soudů o odpovědnosti, přisuzování zkušenostních schopností otázku morálního statusu. Kontext (praktické zájmy, sociokulturní předsudky, hierarchie a příslušnost k in-/out-group) často způsobuje, že tyto schopnosti přisuzujeme nebo odpíráme bez ohledu na existenci vnitřních charakteristik u posuzovaných entit. Lze předpokládat, že stejné mechanismy hrají roli v našem přisuzování morálního statusu zvířatům

 

4.2.2. Efekt kontextu 

 

Série myšlenkových experimentů Adama Arico ukázala, že vztahový kontext hraje z hlediska přisuzování morálního statusu významnou roli v případě skupin, ale v případě jednotlivců nikoli. Přisuzování statusu se zde odehrává pouze na základě vnímání dané entity coby morálního aktéra - teprve tím se spouští přisuzování mentálních stavů. V neznámých kontextech (vzdálené planety), kde se nám entity budou navíc hůře posuzovat i z hlediska vnitřních charakteristik (znaky morálního aktéra), se přisuzování statusu ztíží. 

Vnímání kontextu se mění s věkem. Děti, které se ještě neztotožnily se vztahy, které jsou ve společnosti zafixované vůči některým druhům zvířat (podle jejich hospodářského využití, (ne)soužití s člověkem či podle mezigeneračně předávaných emocí ve smyslu odpudivosti, sympatií apod.), budou při přisuzování statusu zvířatům tímto vztahovým kontextem nezatížené a budou pro ně směrodatné spíše vnitřní charakteristiky zvířat – zejm. rysy morálního aktéra. Z hlediska pomoci instrinsicky podobným zvířatům nebudou ještě ovlivněny vztahy lidské společnosti k nim.

Vztahový kontext bude již směrodatný u dětí ovlivněných výchovou, která jim o utrpení (např. hospodářských) zvířat nic neříká. Kontext přisuzování však nemusí být vždy totožný s kontextem posuzované entity, ale může kontext entity výrazně ovlivnit.

 

4.3. Dvě dimenze psychologicky relevantních charakteristik

K přidělení morálního statusu v Delonově modelu nevede jen vztahový kontext, ale i vnitřní charakteristiky. Na základě jakého modelu jsou entitám přisuzovány? Lze na toto přidělování uplatnit model AGENCY (2), podle něhož vnímání určité entity jako činitele spouští přisuzování intencionálních a fenomenálních stavů, a v důsledku toho i přidělení statusu? 

Studie Joshuy Knobeho a Jesseho Prinze (3) ukázaly, že přisouzené intencionální stavy (láska, nenávist, přání, představy, předsudky…), které patří ke schopnostem působit na okolní svět (Ag​ency), nevyvolávají přiznávání morálního statusu tak automaticky jako přisouzené stavy fenomenální (smutek, radost, pocit slasti, bolesti atd.), které spadají pod Zkušenost a které podporuje tradiční lidová psychologie na základě antropomorficky motivovaných empatických projekcí do dané entity. Tzn., že přiznávání morálního statusu má podle těchto autorů dva různé zdroje:

Zkušenostní stavy (Experience) generují morální status automaticky a okamžitě, schopnosti činitele, tzn. intencionální stavy (Agency), generují morální status až po určitém morálním rozvažování. Na základě toho, se kterými stavy pracují, lze rozlišit i dvě filosofické tradice: tu, co pracuje spíše se Zkušenostními, tzn. fenomenálními stavy, a tudíž i se sentiencí (od Porfyria přes Benthama po Singera), a tu, co pracuje se Schopnostmi činitele, a tudíž s racionalitou (od Stoiků přes Kanta po Carutherse) (4). Aktivaci jednoho, nebo druhého zdroje však vyvolá opět vztahový kontext: Zkušenost se aktivuje u té entity, vůči níž spontánně pocítíme empatii (např. opice), Schopnosti činitele se aktivují naopak u entity, kdy je tento vztahový kontext utlumen (např. mimozemšťan).

Autoři Arico, Fiala, Goldberg a Nichols však mají za to, že se přisuzování těch či oněch mentálních stavů či schopností neřídí dichotomií aktér-příjemce, ale latentními hypotézami o typu aktéra, jímž entita je. (5)  

Podle Delona však rozlišování zdrojů morálního statusu není až tak směrodatné: důležité je, že přisuzování vědomí (ať fenomenálního, či intencionálního) je pro přidělení morálního statusu skutečně relevantní, a že to, jaké vnitřní charakteristiky budeme entitě přisuzovat, určuje kontext entity a kontext našeho okolí (kontext entity a kontext hodnotitele).

 

Závěr

Znalost vztahového kontextu, tzn. vnějších charakteristik entit, je tedy klíčem pro pochopení mechanismů, podle nichž jsou entitám přiznávány vnitřní charakteristiky, s nimiž pracují "intrinsikalistické" normativní teorie. Na základě duálního deskriptivního modelu popisujícího provázanost vnitřních a vnějších charakteristik entit při přidělování morálního statusu by bylo možné vytvořit funkčnější normativní multikriteriální model. Dobrá znalost působení vztahového kontextu na relevanci vnitřních charakteristik by nám zároveň mohla pomoci hledat možnosti vzdělávacího či výchovného působení na lidskou populaci v tom smyslu, aby tento vztahový kontext mohl postupem času do určité míry ustoupit ve prospěch vnitřních charakteristik, jejichž uplatňování je z hlediska univerzální platnosti morálních pravidel vnímáno jako spravedlivější (tzn., že morální povinností je zacházet s vnitřně stejnými entitami stejným způsobem bez ohledu na kontext).


Poznámky:


1) Delon, N., „Pour une éthique animale descriptive", in Klesis - Revue philosophique, 27/2013, s. 119-154. Dostupné na <http://www.revue-klesis.org/pdf/Klesis-philosophie-experimentale-5-Nicolas-Delon-Pour-une-ethique-animale-descriptive.pdf>, (cit. 4. srpna 2015). Česky v překladu Olgy Smolové vyšlo pod názvem Za deskriptivní zooetiku In: Časopis  zdravotnického práva a bioetiky, Vol. 6, No 1 (2016), ISSN 1804-8137, dostupné  na <http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal>, s. 34-73. 
2) Arico, A., Fiala, B., Goldberg, R.F., Nichols, S., „The Folk Psychology of Conciousness“, in Mind and Language, 26/3, 2011, s. 327-352, cit. in Delon, N., „Pour une éthique animale descriptive", cit. dílo, s. 148.
3) Knobe, J., Prinz, J., „Intuitions about consciousness: Experimental studies“, in Phenomenology & the Cognitive Sciences, 7/1, 2008, s. 67-83. Cit. tamtéž, s. 142.
4) Sytsma, J., Machery, E., „The two sources of moral standing“, in Review of Philosophy and Psychology, 3/3 , 2012, s. 303-324. Cit. tamtéž.
5) Např. Arico, A., „Breaking out of moral typecasting“, in Review of Philosophy and Psychology, 3/3, 2013, s. 437. Cit. tamtéž, s. 125.

 

 

 

 

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.