Florence Burgatová, Jean-Pierre Marguénaud

Mají zvířata nějaká práva? (1)  

 

Mají zvířata nějaká práva? Tato otázka, která byla obvykle vysmívaná a která se ještě nedávno bryskně smetávala ze stolu, dnes patří – jak se čerstvě ukázalo na 21. fóru „Le Monde – Le Mans“ (2), nazvaném „Kdo jsou zvířata?“ – k otázkám legitimním.

Co nás opravňuje k tomu, abychom kvůli zisku, jehož legitimita a společenská prospěšnost jsou přinejmenším diskutabilní, rutinně, průmyslově a v nebývalém rozsahu působili utrpení miliardám suchozemských i mořských živočichů? Domníváme-li se, že zvířata nemají žádná práva a že pouze dostávají to, co si zaslouží, je potřeba vědět, proč tomu tak je.

K pochopení tohoto postoje budeme o velký krok blíže, když si povšimneme, že mnoho lidí cítí povinnost zastávat stanovisko, které se zdálo doposud jasné, nevyvratitelné, ne-li bezúhonné: ostatně  vždyť jsou to jen zvířata; z toho nutně odvozujeme, že jednáme-li proti zájmu zvířat, neděláme nic doopravdy špatného, nic skutečně závažného. O tom možná v nitru své duše a svého svědomí úplně přesvědčeni nejsme, ale protože naše společnost kruté a kolektivní zvyky namířené proti zvířatům schválila, odehrává se vše tak, jako bychom každý cítili oprávnění z toho profitovat, a tudíž byli nevinní.

Tento neklid, který každý při pomyšlení na utrpení zvířat cítí, ostatně dávno přinesl na evropské území své první právní důsledky: v Anglii v podobě zákona Martin’s Act (3) z roku 1822, ve Francii na základě Grammontova zákona z roku 1850, jenž trestal týrání domácích zvířat páchané na veřejnosti. Tyto první kroky nicméně byly velice nesmělé, neboť podmínka veřejného páchání těchto činů měla tendenci více chránit city lidí, kteří se stali nucenými svědky takového týrání, nežli týraná zvířata. Jistě, podmínka páchání těchto skutků na veřejnosti nakonec padne na základě dekretu o týrání ze 7. září 1959 a nebude zanesena ani do zákona z 19. listopadu 1963, jenž zavedl trestný čin surového týrání (acte de cruauté). Přesto je potřeba vedle zbytečného utrpení, tj. toho, jež nevyplývá z finality těch typů využívání zvířat, které jsou na jejich utrpení většinou založené, připomenout ty typy násilí, které systémové exploataci na vrub jdou.

Je-li krutost vůči zvířatům odvěká, nyní nabrala na obrátkách. Neviditelnost zvířecího utrpení zároveň dostává trhliny; samozřejmé přesvědčení, že zvířata jsou dobrá leda k tomu, abychom je zabíjeli, se jeví podezřele, ovšem jen tehdy, když se nad tím člověk zamyslí. Za „produktem“ se občas rýsuje cosi, co neradi vidíme. Pokřivenost právního statusu zvířat tento skrytý neklid jen tlumočí. Evropští zákonodárci zavádějí čím dál více opatření s cílem zvířata „chránit“ a dohlížet na jejich „dobrou pohodu“, včetně těch okamžiků a hlavně během nich, kdy je mrzačíme nebo zabíjíme. Zvláštní slabost zákonodárců pro tak silné slovo jako je „dobrá pohoda“, kterým se snaží čelit situacím, v nichž úvahy o dobré pohodě hraničí s absurditou, z určité části pravděpodobně odráží jejich nepříjemný pocit, že zabíjení zvířat nepřímo obhajují.

Návrh nařízení Rady z 18. září 2008 o ochraně zvířat při jejich usmrcování ostatně apeluje na to, aby „byla brána do úvahy dobrá pohoda zvířat“, a zároveň chovatelům nařizuje, „aby porážená zvířata co nejvíce ušetřili bolesti, úzkosti a utrpení“. Další rozměr tohoto paradoxu odhalíme ve Směrnici Rady 93/119/ES z 22. prosince 1993 o ochraně zvířat při porážení nebo usmrcování, která v jednom odstavci zmiňuje, že „je zakázano zvířata bít nebo tlačit na zvlášť citlivá místa. Zvláště je pak zakázáno drtit, kroutit, nebo dokonce lámat ocas zvířat nebo je chytat za oči. Bezohledné rány, zejména kopance, jsou zakázány.“ Takové způsoby počínání už musí být hodně rozšířené, aby bylo nutné je takto explicitně uvádět v nějaké směrnici!

 

Právní subjektivita

Zatímco se někteří vědci s důvěrou uchylují k mechanicistnímu konceptu nocicepce a jiní připouštějí existenci „pouze fyzických“ pocitů bolesti, pak evropští zákonodárci zvířatům tuto evidentní věc, a sice schopnost trpět, schopnost být subjektem své bolesti a pociťovat psychické utrpení jako úzkost uznávají. Ve skutečnosti to vědí všichni. Přesto se se zvířaty zachází úplně stejně jako s nerostnými surovinami, u nichž jsou pravidla jejich přeměny v produkt pečlivě popsána. Jak můžeme s klidem uznávat, že se zvířat hluboce dotýká vše, co se jim provádí, a zároveň tvrdit, že je to přípustné? Není legitimnost těchto praktik zpochybněna už v samotném jádru jejich právní úpravy?

Jestliže platí, že zvířata jsou stále řazena do sféry majetku a že jako taková si je lze přivlastňovat, těší se zároveň ochraně před svým vlastním majitelem, a to od dob dekretu z roku 1959, zákona z roku 1963 (viz výše), zákona z 10. července 1976 – v jehož odstavci 9 se prohlašuje, že „Každé zvíře coby citlivá bytost musí jeho majitel držet v podmínkách, které jsou v souladu s biologickými požadavky daného živočišného druhu“ – a na základě Trestního zákoníku platného od roku 1994. Právo najednou už majiteli neumožňuje nakládat se svou věcí tak, jak se mu to hodí, je-li touto věcí zvíře. Ostatně nevyjadřuje se tímto přihlédnutím k vlastnímu zájmu zvířete, živé a citlivé bytosti, silný odpor k jeho zařazování do kategorie věcí?

Otevírá se zde proto nová perspektiva, díky níž lze pochopit, proč se mají zvířatům udělit určitá práva i nad rámec povinností zavazujících člověka k jejich co nejméně krutému využívání. Těm, kdo legislativní posun v oblasti ochrany zvířat a ještě více ideu přidělení práv zvířatům považují za urážku lidské bídy, je třeba odpovědět, že lidské neštěstí roste z vykořisťování nejslabších a z lhostejnosti k jejich utrpení a že urážkou lidské bídy, ne-li jejím zlegitimněním, je naopak hlásání zarputilé indiference vůči utrpení jiných, ještě slabších tvorů, kteří k němu nikdy nemohou poskytnout souhlas. Těmto lidem je třeba odpovědět, že v tom smyslu, kdy už nestačí ulehčovat lidské bídě neustálým přehlížením zvířecího utrpení, je ochrana zvířat a ochrana těch nejslabších lidí součástí téhož ušlechtilého boje, který vede Právo za pomoc těm, jimž může být ubližováno, velmi ubližováno. Považovat zvířata za věci znamená udržovat je v té kategorii, v níž byla uvězněna v době, kdy popření jejich citlivosti umožňovalo jejich naprosté vykořisťování.

Máme naopak za to, že považovat zvířata za věci je z etického i právního hlediska a v návaznosti na myšlenky, které před sto lety prosazoval René Demogue, nadále nepřijatelné. Osud zvířat jistě můžeme zlepšovat, aniž bychom jim udělili právní subjektivitu, a v tomto smyslu už bylo dosaženo určitého pokroku jak ve francouzském, tak v evropském právu. Nicméně zdá se, že upřímně vyzdvihovat prospěšnost čím dál početnějších ochranářských pravidel se dá jen těžko, dokud zvířata nemají status, jenž by jim právní subjektivitu uznal a technicky jim určitá práva přidělil. Každopádně v této oblasti jako v každé jiné závisí konkrétní pokrok na soudcově interpretaci znění zákona. Jenže není téměř žádných pochyb o tom, že v zemi, kde se zvířata nadále pokládají za tak trochu nízké věci, nebudou tatáž stejnoměrně ochranářská pravidla interpretována ve stejně příznivém smyslu, jako tomu bude v zemi, která zvířata přijala do kategorie právních subjektů.


Poznámky:

  1. Florence Burgat, Jean-Pierre Marguénaud, „Les animaux ont-ils des droits?“, dostupné na WWW: <http://www.lemonde.fr/idees/article/2010/07/15/les-animaux-ont-ils-des-droits_1387965_3232.html>, [cit. 8. prosince 2011]; svolení k překladu tohoto článku jsem obdržela od obou autorů; deník Le Monde se k autorizaci nevyjádřil, nicméně byl o překladu i zveřejnění na těchto stránkách informován.  
  2. Diskusní Fórum Le Monde-Le Mans bylo založeno v roce 1989 s cílem každoročně uspořádat nikoli akademickou konferenci, nýbrž skutečnou svobodnou debatu mezi přednášejícími a publikem, kde by bylo možné se seriózně zamýšlet nad určitým filosofickým tématem, jež se dotýká současnosti i běžných lidských starostí. Blíže viz WWW:  <http://forumlemondelemans.univ-lemans.fr/fr/vie-de-l-association/presentaion-du-forum.html>, [cit. 8. prosince 2011]. (Pozn. O.S.)
  3. V roce 1822 se irskému poslanci Richardu Martinovi v Británii (tehdy Spojeném království Velké Británie a Irska) podařilo prosadit první zákon na ochranu zvířat na světě - tzv. Martin’s Act. Pod hrozbou pokuty 5 liber, nebo dvou měsíců vězení zakazoval „bít, týrat jakéhokoli koně, kobylu, valacha, mulu, osla, vola, krávu, jalovici, volka, ovci či jiný dobytek,  nebo s nimi špatně zacházet“. Viz např. WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Animal_rights#cite_ref-31>, [cit. 8. prosince 2011]. (Pozn. O.S.)

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.