Jacques Derrida

  • Francouzský filosof (výběr z jeho filosofických konceptů viz zde); 15. července 1930 v El-Biaru (Francouzské Alžírsko) - 9. října 2004 v Paříži.
  • Narodil se v židovské rodině, která po dlouhé generace žila v Alžírsku a která získala francouzské občanství v roce 1870 díky tzv. Crémieuxově dekretu (přidělení francouzského občanství všem alžírským židům). Občanství bylo rodině odňato během vichystického režimu. 

  • Celkem měl čtyři sourozence – Reného, Paula (zemřel ve 3 měsících), sestru Janine a Norberta (zemřel jako dvouletý)

  • Vyrůstal v Alžírsku, kde zároveň studoval na francouzském lyceu na alžírském předměstí Ben Aknún (1941-1942), odkud na základě vichystických antisemitských zákonů musel odejít. Krátce pobyl na ryze židovském Maimonidově (tzv. Maupasově) lyceu:

Na jednu stranu mne antisemitismus hluboce ranil. Tato rána se ostatně nikdy nezahojila. Zároveň jsem však paradoxně nemohl vystát, že jsem „zaintegrován“ do této židovské školy, do tohoto homogenního prostředí […]. Jde tedy o dvojí utrpení, o rozštěpenou krutost, o ránu, jejíž krvácení má svůj zdroj možná ještě dál, v ještě ranějším období. […] Nic pro mne nemá větší význam než židovství, které má nicméně v mnoha ohledech tak malý význam v mém životě. Dobře vím, že tato prohlášení se zdají být rozporuplná […]. Taková by však byla pouze v očích někoho, kdo nedokáže říci „já“, aniž současně s tím vytlačí mimo sebe veškerou jinakost, veškerou heterogenitu, veškerou rozpolcenost, ba dokonce i jakýkoli spor, jakoukoli „debatu“ se sebou samým. […] nejsem sám sebou o nic víc než někým jiným, nejsem jedním jediným. „Já“ není nedělitelný atom. […] Tato nekalkulovatelná vnitřní mnohost, toť právě mé soužení, m o j e  p r á c e, moje  t r i p a l i u m, moje vášeň, moje konání.“*

  • Posléze se vrátil na Ben-aknúnské lyceum (1943-1947), kde intenzivně sportoval a začal uvažovat o kariéře fotbalisty. Pak ještě studoval na Gautierově (filosofie) a na Bugeaudově lyceu. Coby vášnivý čtenář Kierkegaarda a Heideggera se nakonec rozhodl studium filosofie upřednostnit před sportem. 

  • Do Francie se dostal poprvé až v devatenácti letech: V roce 1949 začal studovat na prestižním lyceu Ludvíka Velikého (1949-1952). 

  • V roce 1952 byl přijat na Ecole normale supérieure, vysokou školu připravující studenty na vědeckou či učitelskou kariéru. Seznámil se zde s Althusserem a navázal s ním mnohaleté přátelství. V té době působil jako aktivista nekomunistické krajní levice

  • 1953-1954 – Cesta do Lovaně, do hlavního Husserlova archivu (International Centre for Phenomenological Research). Napsal disertační práci věnovanou problému geneze v Husserlově filosofii. V té době se spřátelil s Michelem Foucaultem, na jehož přednášky chodil.  

  • 19​56 – Uspěl u agregační zkoušky (umožňuje vyučovat na lyceích a některých fakultách ve Francii); nastoupil jako „special auditor“ na Harvardovu univerzitu a do Cambridge.

  • 1957 Svatba se Marguerite Aucouturierovou, psychoanalytičkou a překladatelkou psychoanalytické literatury, zejména děl Melanie Kleinové. V letech 1963 a 1967 se jim narodili dva synové Pierre a Jean.  

  • 1957-1959 – Vykonával civilní vojenskou službu v době, kdy probíhala Alžírská válka (1954-1962). Poblíž Alžíru učil mladé Alžířany a alžírské Francouze francouzštinu a angličtinu. Až do konce války doufal, že Alžírsko dosáhne nezávislosti, aniž by to zabránilo soužití Alžířanů a alžírských Francouzů. V Alžíru se často stýkal s Pierrem Bourdieuem.

  • 1959-1960 – Na Montesquieuově lyceu v Le Mans začal přednášet filosofii studentům připravujícím se na přijímací zkoušky na ENS. Poprvé přednáší v mezinárodním kulturním centru v Cerisy-la-Salle, kam bude zván i nadále. Poprvé navštěvuje Prahu.

  • 1960-1964 – Stává se Bachelardovým, Canguilhemovým, Ricoeurovým a Wahlovým asistentem na Filosofické fakultě na Sorbonně, kde přednáší obecnou filosofii a logiku. Podruhé navštíví Prahu. Poprvé přednáší v Collège de Philosophie, a to o Foucaultovi, jenž je v sále přítomen. Setkává se se Philippem Sollersem, v jehož časopise Tel Quel také začíná publikovat. Píše i do časopisu Critique, jejž v roce 1946 založil Georges Bataille s cílem v něm publikovat fundované studie o knihách a článcích vycházejících jak ve Francii, tak v zahraničí, a mapovat tak aktuální vývoj v literární tvorbě i společenskovědních oborech (v letech 1967-1973 bude Derrida členem jeho redakční rady). Navazuje kontakt s Robertem Antelmem, Pierrem Boulezem, Jeanem Genetem, Pierrem Klossowskim, Francisem Pongem a Nathalie Sarrautovou. Byl přijat do CNRS, ale brzy odtamtud odchází, aby se mohl soustředit na výuku v Ecole normale supérieure, kam ho pozvali Hyppolite a Althusser. Zde zůstane odborným asistentem až do roku 1984. 

  • 1966 – Svou účastí na vědeckém sympóziu na Hopkinsově univerzitě (Baltimore) přispěl k výraznému rozšíření zájmu o francouzskou filosofii v USA. Jeho teoretický projekt dekonstrukce a věta „vše je text“ si získaly spoustu mnohdy nekriticky nadšených příznivců. Seznamuje se zde osobně s Paulem de Manem, Jacquesem Lacanem. Potkává, nikoli poprvé, Rolanda Barthesa, Hyppolita, Vernanta, Goldmanna.

  • 1967 – Před Francouzskou filosofickou společností (Société française de philosophie) přednáší o differanci (fr. différance). Vycházejí mu tři první publikace: De la grammatologie (čes. Gramatologie), L'écriture et la différence (Psaní a diference), La voix et le phénomène (Hlas a fenomén). Často se  stýká s Edmondem Jabèsem, a se spisovatelem a literárním kritikem Gabrielem Bounourem a Mauricem Blanchotem, ale také s Jeanem-Lukem Nancym, Philippem Lacoue-Labarthem a Sarah Kofmanovou

  • 1968 – Vůči květnovým událostem si zachovává odstup, i když mimo dění rozhodně nezůstává, ba mnohá setkání a debaty organizuje (zejm. na ENS). Účastní se i manifestací. Intenzivně se schází zejm. s Mauricem Blanchotem. Od 68. roku začíná také mnohem častěji jezdit na semináře do zahraničí – a to jak do evropských zemí, tak i mimo kontinent. V zahraničí začíná být více ceněn než na domácí půdě, kde se setkává čím dál častěji s výhradami a kritikou. 

  • 1971 - Přednášet jezdí i do Alžírska, které od konce alžírské války nenavštívil. V tomto roce také vzniká nakladatelství Galilée, specializující se na filosofii, francouzskou literaturu, umění a společenské vědy. V následujících letech bude spojováno s proudem intelektuálů sdružujícím se okolo myšlenky dekonstrukce a okolo „postmoderní proudu“ filosofie ztělesňovaného Jeanem Baudrillardem, Jeanem-Françoisem Lyotardem aj.  

  • 1972 Konference v Cerisy-la-Salle věnovaná Nietzschemu (účastnili se jí Gilles Deleuze, Pierre Klossowski, Sarah Kofmanová, Philippe Lacoue-Labarthe, François Lyotard, Jean-Luc Nancy, francouzský filosof a překladatel Bernard Pautrat aj.). Vydal další tři knihy. Definitivně se rozešel se Sollersem a časopisem Tel quel.

  • 1974 – Ustavuje GREPH (Groupe de recherches sur l'enseignement supérieur philosophique – Skupinu pro vysokoškolské filosofické vzdělávání)  a vystupuje proti tzv. Habyovu zákonu (11. 7. 1975, vstoupit v platnost měl až od roku 1981), který si kladl za cíl otevřít první stupeň středních škol co největšímu počtu dětí. Vznikly zde oprávněné obavy z poklesu úrovně vzdělávání.

  • 1975 – Jako profesor hostuje na Yaleově univerzitě, posléze na univerzitě Cornellově. Dekonstrukce se stává předmětem vášnivých debat a kritiky.

  • 1979 – Z obavy, co způsobí aplikace výše zmíněného Habyho zákona ve výuce filosofie (ve výsledku by se filosofie stala jedním z volitelných předmětů, který by si žáci vybírali bez jakýchkoli předchozích zkušeností s filosofií, v podstatě tedy na slepo, bez jakékoli možnosti srovnání), filosof Roland Brunet, Derrida a dalších dvacet učitelů na Sorbonně iniciují vznik tzv. Generálních stavů filosofie, pod výzvu se podepsalo dva a půl tisíce filosofů i nefilosofů. V červnu 1979 se na základě této výzvy na Sorbonně shromáždilo 1200 lidí, média týden nepsala o ničem jiném. Tato akce zapůsobila natolik, že výše zmíněný Habyho zákon nakonec o dva roky později v platnost nevstoupil. Přestože tehdejší Generální stavy navrhovaly, aby se filosofie, a nikoli pouze její dějiny, přednášela na druhém stupni většiny středních škol, středoškolský vzdělávácí program se štěpení na předměty a moduly zcela nevyhnul

  • Derrida se od 70. let začal politicky angažovat ještě intenzivněji. Veřejně např. podporoval Mandelův boj proti apartheidu. Na začátku 80. let spoluorganizuje výstavu Umění proti apartheidu, stává se členem dozorčí rady Kulturní nadace proti apartheidu a také výboru spisovatelů Za Nelsona Mandelu. Roku 1979 také poprvé navštívil černou Afriku – účast na konferenci v Cotonou, v Beninu.

  • Soukromí : v této době navázal intimní vztah se Sylvianou Agacinskou (pozdější manželkou Lionela Jospina, jehož kandidaturu na prezidenta v roce 1995 podporoval). Když spolu čekali v roce 1978 dítě, rozhodli se nakonec pro interupci. V roce 1984 se jim narodil syn. Derrida se mu však nikdy nevěnoval. Ve věku pěti let se mu stal nevlastním otcem právě Lionel Jospin.

  • 1981 – S přáteli spoluzakládá Společnost Jana Husa, která měla pomáhat českým disidentům. Přijíždí do Prahy, aby zde přednášel na bytových seminářích. Coby oběť policejní provokace (údajně převážel drogy) je zadržen a propuštěn teprve po intervenci tehdejšího francouzského prezidenta Francoise Mitterranda

  • 1982 – S Pascale Ogierovou hraje McMullenově filmu Ghost Dance. Spolu s Françoisem Châteletem, Jean-Pierrem Fayem a Dominikem Lecourtem koordinuje ustavování Mezinárodního filosofického kolégia (Collège international de philosophie, vznikne v roce 1983). Poprvé vyjel do Japonska, Mexika a Maroka. Jmenován A. D. White Professor at large na Cornellově univerzitě.

  • 1984 – Do té doby stále ještě odborný asistent (v roce 1980 sice složil potřebné zkoušky, aby v Nanterre mohl nastoupit na místo uvolněné po Paulu Ricoeurovi, ale toto místo bylo ministerstvem záhy zrušeno), dostává ředitelské místo na Ecole des hautes études en sciences sociales (EHESS, Vysoké školy sociálních věd).  

  • 1985 – Poprvé v Latinské Americe. 

  • 1986 – S americkým architektem Peterem Eisenmanem spolupracuje na projektu Parc de la Villette. Spolupracuje na filmu o Američanu Carylu Chessmanovi, odsouzenému k trestu smrti. Na Kalifornské univerzitě v Irvine je jmenování čestným profesorem filosofie, francouzštiny a srovnávací literatury. 

  • 1989 – Zahajovací proslov na konferenci, která probíhala na Cardozo School of Law v New-Yorku a která byla výrazným předělem v aplikaci dekonstruktivní strategie ve filosofii a v teorii práva v USA.

  • 2004 – Umírá na rakovinu.


*) Jacques Derrida, Elisabeth Roudinesco, Co přinese zítřek, Praha, Karolinum 2003, s. 160-162. Prožívání vlastního židovství v židovské komunitě a zároveň v antisemitsky zaměřené společnosti hraje u Derridy stejně jako např. u Adorna důležitou roli v dekonstrukci reprezentací zvířete v západní společnosti (paralela mezi antisemitskou nenávistí k židovství v člověku a nenávistí transcendentálního idealismu ke zvířeti či zvířeckosti v člověku). Viz např. Jacques Derrida, L'animal que donc je suis, Paris, Galilée 2006, s. 142-144.

 

Některé z Derridových konceptů 

- V návaznosti na Heideggera přezkoumával západní metafyziku, její neuvědomované tendence a snažil se poukázat na problémy, ke kterým takový způsob myšlení vede. Netroufám si tady rozhodně na nějaké resumé Derridova myšlení, uvedu jen některé důležité koncepty, s nimiž pracuje a které se vztahují k otázce zvířat.

 

DEKONSTRUKCE

- Ve filosofii prosazoval tzv. dekonstrukci (fr. déconstruction). Tento pojem by se dal vysvětlit např. takto - „Náš přístup k textu není nikdy nevinný, nýbrž vždy jsou v něm momenty a vrstvy nereflektované. [...] každý text, pokud je čten (a každé čtení je jistá interpretace), je vždy jakoby ‚diferentní‘ vzhledem k sobě samému potud, že každá koherentní interpretace jeho smysl zároveň odkrývá i skrývá. Kdybychom chtěli uvažovat o okamžiku, kdy tento smysl budeme mít před očima celý, museli bychom říci, že každá nová četba tento okamžik odkládá ‚na příště‘. Dekonstrukce je tedy dvojí pohyb: současně s aktem sjednocování [snaha o hledání soudržnosti textu, o to, aby jednotlivé momenty a roviny textu nebyly disparátní a ‚dávaly smysl‘, pozn. O.S.] se snaží sledovat i místa ‚rezistencí‘ a skrze ně ukazovat k tomu, co v dané chvíli tomuto sjednocování uniká. […] dekonstrukce je zprvu filosofická strategie čtení textů. „Dekonstruovat filosofii znamená: co možná nejvěrněji a zevnitř myslet strukturovanou genealogii jejích pojmů a současně jakoby z jistého vnějšku, který filosofie sama nemůže ani vymezit ani pojmenovat, zjišťovat, co tyto dějiny skryly či zapověděly tím, že se jako dějiny ustavily právě tímto potlačením, na kterém byly nějak interesovány."" (1) 

 

LOGOCENTRISMUS, FALOGOCENTRISMUS, KARNO-FALOGOCENTRISMUS

- Tendence západního myšlení je logocentrická (z řeckého logos - „řeč“ a „rozum“). Snaží se do myšlení vnášet řád a naopak potírá prvky, které by řád narušovaly. V jazyce filosofické (psychoanalytické, lingvistické, literární, genderové...) tradice jsou proto pojmy řazeny do protikladů (smyslové/rozumové, příroda/kultura, hmota/duch, rozum/šílenství, litera/smysl, mluvená řeč/psaná řeč, mužství/ženství), přičemž se jednotlivým částem těchto protikladů přisuzuje vyšší hodnota v závislosti na hodnotách doby či toho kterého způsobu myšlení (pouhá smyslovost oproti více ceněnému rozumu apod.). Pro takovou hierarchizaci se však obyčejně nehledá žádná opora, žádné oprávnění. Je obecně ponechána bez povšimnutí jako samozřejmá. 

- Tomuto způsobu myšlení je vlastní falogocentrické (z řec. phallos - symbol penisu, logos) pojetí subjektu, „přinejmenším v jeho dominantním s c h é m a t u (schème). Jednou bych chtěl ukázat, že toto  s c h é m a  zahrnuje karnivorní virilitu. Hovořil bych o „karno-falogocentrismu", kdyby to nebyl určitý druh tautologie či spíše heterotautologie coby  a p r i o r n í  syntézy, mohl bys jej přeložit jako „spekulativní idealismus", „stávání-se-substančním subjektem", „absolutním věděním", jemuž předcházel spekulativní Velký pátek (Hegelova metafora pro Kantovo a Fichteovo pojetí subjektu, pozn. O.S.): stačí brát vážně idealizující interiorizaci falu a nutnost, aby nejprve prošel ústy, ať se již jedná o slova či věci, věty, chleba či každodenní víno, jazyk, rty nebo ňadro náležející druhému. Proti tomu se ozvou protesty: existují (uznané teprve nedávno, to je ti dobře známo) subjekty etické, právní, politické, občané (téměř) plnohodnotní, mezi něž patří také ženy a/nebo vegetariáni! Ale to se do konceptu [subjektu], a do práva, dostalo teprve nedávno a právě v momentě, kdy koncept subjektu začíná být dekonstruován. [...]

A to, co zde nazývám s c h é m a t e m  nebo obrazem, co spojuje koncept s intuicí, staví mužskou figuru do rozhodujícího centra subjektu. Autoritu a autonomii [...] toto schéma přisuzuje spíše muži (h o m o   e t   v i r ) než ženě a spíše ženě než zvířeti. A samozřejmě dospělému spíše než dítěti. Mužská síla dospělého samce, otce, manžela či bratra (kánon přátelství, jak ukážu jinde, dává přednost schématu bratrskému) náleží do schématu, jež pojetí subjektu dominuje. [...] kdo by měl šanci stát se v našich končinách hlavou státu [...], kdyby o sobě veřejně, a tedy coby příklad pro ostatní, prohlašoval, že je vegetarián? Vůdce musí být pojídačem masa (aby ostatně sám mohl být „symbolicky" [...] snězen [...]

Zdá-li se nyní hranice mezi živým a ne-živým, přinejmenším coby hranice mezi protiklady, tak málo spolehlivá jako hranice mezi „člověkem" a „zvířetem" a jestliže v (ať symbolické či reálné) zkušenosti s „jezením-mluvením-interiorizací" již etická hranice striktně nevede mezi „nezabiješ" (člověka, bližního svého) a „neusmrtíš nic živého", nýbrž mezi vícero nekonečně různorodými způsoby „pojetí-apropriace-asimilace", pak pokud jde o definici „Dobra" platnou pro všechny etické systémy, bude nutné stanovit, jaký je nejlepší, nejvíce respektující a nejuznalejší a také nejštědřejší způsob vztahování se k Druhému a vztahování Druhého vůči sobě. [...] 

Tak zvané neantropofagické kultury praktikují antropofagii symbolickou a na této antropofagii dokonce staví svůj nejvyšší socius, ba samu vznešenost své morálky, politiky a práva. Vegetariáni také jedí zvířata a dokonce lidi. Praktikují jiný způsob popření. Etickou otázkou tedy není a nikdy nebylo: je třeba jíst či nejíst, jíst toto a nikoli tamto, živé či neživé, lidi či zvířata, ale protože tak jako tak musíme j í s t  d o b ř e  a protože je to tak dobře a protože je to dobré, j a k tedy d o b ř e  j í s t? A co to s sebou nese? Co jíst? Jak regulovat tuto metonymii introjekce? [...] Člověk nikdy nejí sám, tohle je pravidlo onoho „je třeba dobře jíst". Je to zákon nekonečné pohostinnosti. A ve všech rozporech, roztržkách, válkách (lze dokonce říci válkách náboženských) o toto „dobře jíst" jde." (2) 

Sloveso „jíst" je zde tedy chápáno jako „získávat zkušenost" - jíst druhého znamená „začít se s ním identifikovat, asimilovat jej, interiorizovat jej, ideálně jej chápat (čehož nikdy nelze dosáhnout absolutně, aniž bychom  s e  n a   d r u h é h o   o b r á t i l i [...]) [...]." (3)


(1) Ladislav Benyovszky (ed.), Úvod do filosofického myšlení, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007, s. 526-527, tučně zvýrazněno O.S.

(2) Jacques Derrida, „„Il faut bien manger" ou le calcul du sujet", in Points de suspension. Entretiens, Paris, Galilée, 1992, s. 294-297; tučně zvýrazněno O.S. Dostupné též na WWW: 

<http://www.jacquesderrida.com.ar/frances/derrida_manger.htm> [cit. 2. února  2011]

(3) Tamtéž, s. 297

 

L'ANIMOT

Podle Derridy se dělící čára mezi člověkem a ostatními živočichy načrtává o to snadněji, zahrnujeme-li je všechny pod jednotné číslo „Zvíře“ (to je ovšem obvyklejší ve francouzštině než v češtině, kde spíše mluvíme o „zvířatech“, tedy v plurálu; bylo by ostatně zajímavé zkoumat, nakolik bývá v českých překladech západních filosofických děl singulár zachováván). Touto abstrakcí se ze „Zvířete“ stává generalita, rétorická figura.

Chceme-li tedy dekonstruovat tradiční způsob oddělování člověka od zbytku živočišné říše, která je nesmírně rozmanitá, nemůžeme již s takovými rétorickými figurami vystačit: do filosofického diskurzu je naopak třeba přivést konkrétní zvířata, konkrétní živočišné druhy i jedince; je tedy potřeba o nich přinejmenším hovořit jako o „zvířatech“, tzn. v množném čísle.

Derrida proto slova „l‘animal“ (vyslov lanimal; tedy zvíře – singulár, který znemožňuje vnímat diverzitu živočišné říše) a „animaux“ (vyslov animo; tedy zvířata v plurálu), spojil v termín „l’animot“ (vyslov lanimo), v němž gramatický člen „l’“ zachovává běžně užívaný singulár a zároveň nechává zaznít plurál (ono zakončení na –o). (1) Jeho používání tedy částečně zachovává tradici a zároveň nás z tradičního diskurzu vyvádí – jako by nám ukazoval začarovaný kruh, ve kterém se tradiční diskurz ocitl, a současně upozorňoval na to, že je potřeba z tohoto kruhu vystoupit. A také že je nutno mít na paměti, že příponou termínu l’animot je „slovo“ (fr. mot), kterým pojmenováváme, dáváme jméno věcem jako takovým, tak jak se jeví („la chose comme telle […]; en tant que telle, telle qu’elle apparaît dans son être"). (2) Je jednak připomínkou toho, že „Zvířeti“ slovo, kterým by mohlo pojmenovávat věci okolo sebe, upíráme. A je také výzvou k tomu, pokusit se myslet tuto absenci schopnosti pojmenovávat slovy jinak než jako nedostatek. Termín l'animot však možná také velice dobře vystihuje to, co bylo řečeno již v úvodu, a sice, že je to přeci jen slovo - náš nedokonalý, protože reduktivní způsob označování velice různorodé skupiny živočichů a jejího příliš pohodlného oddělování od lidského rodu.


(1) Jacques Derrida, L’animal que donc je suis, Paris, Galilée 2006, s. 73-74

(2) Tamtéž, s. 74 

 

MÉCONNAISSANCE INTÉRESSÉE (ZIŠTNÉ, VYPOČÍTAVÉ ZNEUZNÁVÁNÍ) 

Snižovat hodnotu mimolidských tvorů, označovaných jako „Zvíře“, člověku umožňuje stavět sebe na první místo coby nejinteligentnějšího, nejkulturnějšího, nejrozumnějšího apod. Ospravedlňuje si tak údajný nárok na to, aby jeho potřeby a zájmy byly uspokojeny daleko před ostatními živočichy a třeba i na jejich úkor. V tom, co nazýváme lidskou kulturou (a nejen v kultuře západní), a v každém případě ve filosofickém diskursu, jenž je dominantní již po celá staletí, vládnou všude, kde je jmenováno něco jako „zvíře“, ty nejzávažnější, nejodolnější, a také nejnaivnější a nejzištnější předpoklady. [...] Všechna dekonstruktivní gesta, o která jsem se pokusil ve vztahu k filosofickým textům, zejména textům Heideggerovým, spočívají ve zpochybnění vypočítavého zneuznávání toho, co se nazývá obecně Zvířetem, a způsobu, jakým tyto texty interpretují hranici mezi Člověkem a Zvířetem.“ (1)


1) Jacques Derrida, Elisabeth Roudinesco, Co přinese zítřek?, cit. dílo, s. 93-94

 

Zdroj:

Ladislav Benyovszky (ed.), Úvod do filosofického myšlení, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007, s. 524-529

Jacques Derrida,  „„Il faut bien manger" ou le calcul du sujet", in Points de suspension. Entretiens, Paris, Galilée, 1992, s. 294-297;  je také dostupný na WWW: <http://www.jacquesderrida.com.ar/frances/derrida_manger.htm> 

Jacques Derrida, L'animal que donc je suis, Paris, Galilée, 2006

Jacques Derrida, „Násilí vůči zvířatům" in Co přinese zítřek? (rozhovor s Elisabeth Roudinescovou), přel. Josef Fulka, Praha, Karolinum 2003, s. 92-153

 

 

Internetové zdroje a odkazy:

http://fr.wikipedia.org/wiki/Jacques_Derrida

http://www.derridalabiographie.com/

http://www.derridalabiographie.com/en/

http://www.derrida.ws/index.php?option=com_content&task=section&id=3&Itemid=3

http://www.idixa.net/Pixa/pagixa-0506171433.html

http://www.jacquesderrida.com.ar/frances/philosophie.htm

http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=960&rok=2004&cislo=43

http://www.mediapart.fr/club/edition/les-invites-de-mediapart/article/050210/defense-de-philosopher

http://www.nonfiction.fr/article-3797-jacques_derrida_et_sylviane_agacinski__revelation_inattendue_dans_une_biographie_a_paraitre.htm

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.