Elisabeth de Fontenayová

• Nar. 1934

• Francouzská filosofka; přednáší filosofii na Sorbonně (Université de Paris-I, Panthéon-Sorbonne)

• Dcera Henriho Bourdeau de Fontenay, významného člena Hnutí odporu (z de Gaullova popudu se po válce stal prvním ředitelem École nationale d'administration - vysoké školy, která své absolventy připravuje pro kariéru ve vysoké domácí nebo mezinárodní politice). Sám pocházel ze silně katolické rodiny, která svého času koketovala s extrémně pravicovými a antisemitskými názory. Ačkoli se svatbou s židovskou dívkou ruského původu od tendencí své rodiny distancoval, možná lze paradoxně právě někde tady vysledovat počátky budoucího zájmu Elisabeth de Fontenayové o složitou a tabuizovanou otázku antisemitismu některých příslušníků odboje (bojujících nikoli proti nacismu, nýbrž jen proti okupantovi).

• Po matce je Židovka; pět členů její rodiny zahynulo v Osvětimi. Tak jako se to stalo mnoha dětem její generace, o jejím židovství a o tragickém konci velké části její rodiny s ní rodiče nikdy nemluvili, vše se dozvídala až zprostředkovaně, zejména na základě procesu s Eichmannem. Ačkoli si velmi přála s matkou a otcem o tomto rodinném traumatu hovořit, nikdy k tomu nakonec nedošlo. Matka těsně před jejich rozhovorem zemřela a s otcem si nebyli natolik blízcí, aby se ho na to dokázala zeptat. Prožívala to velice těžce a složitě. Byl to také jeden z důvodů, proč se rozhodla nikdy nepodstoupit psychoanalýzu: nedovedla si představit, že by musela tuto otázku otevírat a podrobně analyzovat, proč zůstala v rodině tabu. O svém židovském původu říká: „[...] v mém případě není židovství ani stavem ani identitou, je to volba, kterou jsem nemusela učinit, volba, jíž s ohledem na strašné historické okolnosti svobodně a vědomě akceptuji polovinu své krve.“ (1) 

• Její bratr se narodil jako mentálně postižený.

• Byla vychována jako katolička. Základní a střední vzdělání získala na katolických školách. S katolickou církví se nicméně ve svých 22 letech rozešla, a to zejména když se dozvěděla, že papež Pius XII. (o jehož blahořečení se zasazoval Benedikt XVI.) nikdy proti nacistům a jejich antisemitským zákonům, včetně pozdějších deportací, otevřeně neintervenoval. Její důvody k rozchodu s katolicismem byly nicméně složitější: vedla k němu i její roztržka s katechetou Jean-Marie Lustigerem, jenž v 50. letech působil na Sorbonně, kde studovala filosofii. Podle svých slov by se rozhodovala méně radikálně a mnohem diferencovaněji, kdyby tehdy věděla, že sám Lustiger je židovského původu a přišel v Osvětimi o matku. „Určitý katolický  e t h o s  mě archaicky a neviditelně strukturuje. Od tohoto objektu lásky i odporu se nemohu oprostit. N a š t ě s t í to prožívám v  d u c h u   k ř e s ť a n s t v í: skrze malířství, hudbu, barokní architekturu, nostalgii po gregoriánských obřadech, zvuk zvonů svolávájících na mši, skrze všechny tyto věci, které bych nedovedla přestat milovat a o kterých bych si nedovedla myslet, že je vytrhnu z kořenů náboženství, ba dokonce víry. Zůstávám tedy na straně těchto pohanských radostí katolicismu, jehož  o k á z a l o s t  a  s t a v b y  se rozvinuly proti strohosti protestantismu, a dávno předtím proti přísnosti judaismu [...].“ (2)

• Velmi ji ovlivnil filosof Vladimir Jankélévitch, jehož asistentkou byla v 60. letech na Sorbonně. „Setkání s ním pro mě byla rozhodující událost. Milovala jsem jeho knihy i to, jakým způsobem učil. A potom - byl to muzikant, původem Rus a Žid, levicově angažovaný, bedlivý ke křesťanství, byl v odboji a posedlý tématem Vyhlazení. Představoval pro mě ideální směs mých rodičů a myslím, že v mnohém, pro co jsem se později  angažovala, byl pro mě vzorem.“ (3)

• Další velký zvrat pro její životní směřování znamenala Šestidenní válka - teprve tehdy si uvědomila, jak moc jí záleží na existenci a zachování Izraele. 

• Předsedá Komisi pro vzdělávání o Šoa (Commission Enseignement de la Shoah), jež je součástí Nadace pro odkaz Šoa (Fondation pour la mémoire de la Shoah). Rovněž je členkou patronátního výboru sdružení Mír nyní, zaměřujícího se na podporu a propagaci stejnojmenného izraelského hnutí (hebr. Šalom Achšav), které usiluje o usmíření Izraele a Palestiny na principu „Dva národy, dva státy“ a také o mírové vztahy Izraele a arabských států.

• Ve většině svých děl se věnuje problematice vztahu člověka a zvířat, kritizuje zejména hledání charakteristických vlastností člověka odlišujících ho od zvířat, které bylo příznačné pro západní metafyziku a které prohlubuje uměle vytvořenou propast mezi člověkem a zvířaty. „Zvolit si židovský filosofém a zvířecí filosofém znamená jít filosofické diskursivitě proti srsti, neboli – derridovsky řečeno – pracovat na okraji tradice, což umožňuje ji dekonstruovat.“ (4)

• Elisabeth de Fontenayová upozorňuje na blízkost obou témat – židovství a animality, alespoň co se týče vztahu „tradiční“ filosofie k těmto otázkám (5). Vzhledem ke svému filosofickému vzdělání se postupně začala tázat, zda Kantova či Hegelova filosofie dokáže rezonovat s hlubokými prožitky a pocity bolesti, ohromení, ba i studu někoho, kdo byl zblízka konfrontován právě např. s osudem Židů během nacistické éry. Později si uvědomila, že „téměř všechny velké židovské autory, spisovatele a filosofy z období po roce 1945 otázka zvířat zcela pohltila. To, že jsem si propojení mezi zvířaty a Židy v současných dějinách uvědomila, bylo pro mou další práci asi rozhodující včetně toho, že nikdy nezapomínám na ono těžiště, které pro mne představují mentálně postižení.“ (6)

---

1) FONTENAY, Elisabeth de. Actes de naissance. Entretiens avec Stéphane Bou, Paris: Seuil 2011, s. 14.

2) Tamtéž, s. 42–43.

3) Tamtéž, s. 12.

4) Tamtéž, s. 22.

5) Elisabeth de Fontenayová nerada používá termín židovská otázka, protože se k ní snadno  nabízí nebezpečně zjednodušující a nacistickou ideologií zatížený termín „řešení“, „řešení židovské otázky“. Dává přednost termínu „tázání se“, „dotazování se“ (questionnement), jenž zahrnuje  „otázky, které si Židé kladou sami sobě a které kladou v souvislosti se svým osudem, a také otázky, které jim kladou ne-Židé, otázky předpokládající určitou odpověď – a nikoli řešení.“ Tamtéž, s. 36.

6) Tamtéž, s. 59.

 

Zdroj:

Élisabeth de Fontenay. Actes de naissance. Entretiens avec Stéphane Bou. Paris: Seuil, 2011.

Élisabeth de Fontenay. Wikipédia: l’encyclopédie libre [online]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/%C3%89lisabeth_de_Fontenay [cit. 2011-07-15].

 

Bibliografie

Knihy: 

 

Články a statě:

 

Internetové odkazy:

PHILAGORA. Le vivant et l’animal [online]. Dostupné z: http://www.philagora.net/philo-fac/le-vivant/vivant-animal.php [cit. 2026-03-29]. – Rozsáhlý rozhovor s Elisabeth de Fontenayovou. Obdržela jsem svolení tento rozhovor přeložit pro své stránky - viz zde