Grammontův zákon

DELMAS DE GRAMMONT. Wikimedia Commons. Snahy o ochranu zvířat byly a dosud ještě bývají motivovány čistě antropocentricky: patří sem např. snaha o zachování biodiversity, aby si člověk pro sebe udržel dobrou kvalitu životního prostředí, nebo snaha vést lidi k tomu, aby nesnižovali svou důstojnost krutým zacházením se zvířaty. Je zde totiž obava, že by násilí vůči zvířatům prováděné všem na očích zbanálnělo a mohlo by zvednout stavidla násilí mezi lidmi.   Takové důvody mělo i odhlasování Grammontova zákona 2. července 1850, prvního francouzského zákona na ochranu zvířat. Podle něj se mělo trestat týrání zvířat na veřejnosti, zejm. zvířat domácích. Tento zákon navrhl generál Jacques-Philippe Delmas de Grammont (1796–1862, na obr. vlevo), jenž jako důstojník kavalerie jistě musel mít neblahé zkušenosti se zacházením s koňmi. Vždyť také koním měl Grammontův zákon pomoci nejvíce: byli využíváni (či spíše zneužíváni) v dolech, kde nikdy nezažili denní světlo, v městské dopravě a zejména ve válkách... O ochraně dalších druhů zvířat (např. psů a koček) se tehdy ještě příliš nepřemýšlelo. Autorem onoho dovětku „na veřejnosti“ však nebyl generál de Grammont; v zákoně se objevil na popud poslance Defontainea a pro interpretaci tohoto zákona byl nakonec klíčový (proto by bylo „přesnější, nazývat [tuto normu] zákonem Defontaineovým“). (1) Zvířata mohla být celé další století klidně týrána tím nejhorším způsobem, jen když se vše odehrálo někde v skrytu. Trestány byly pouze skutky skandální, tedy ty, které pohoršily přihlížející osoby. Význam „Grammontova“ zákona zrelativizovalo i to, že nezakázal koridu: jakkoli býci, které člověk šlechtil a choval po celá staletí a logicky tedy patřili mezi domácí zvířata, zákon je zařadil mezi tzv. divoká zvířata. A tak pokud ještě před rokem 1848 nebyly býčí zápasy tak krvavé jako ty ve Španělsku (2), mělo se to napříště změnit. Odpůrci tohoto zákona, kteří byli přesvědčeni o zbytečnosti jakékoli ochrany zvířat, v tehdejším parlamentu protestovali ironickým napodobováním nářku zvířat. Namítali, že zákon bude „zásahem do soukromého vlastnictví, svobody a z určitého hlediska dokonce i útokem na lidskost a morálku“. „Vypíchneme-li zvířeti oči, abychom je mohli vykrmit a servírovat na skvostné tabuli, bude se tomu snad napříště říkat týrání?“ (3)   Je příznačné, že tento zákon – alespoň tedy ve znění, které Grammont původně navrhoval – našel své zastánce mezi abolicionisty, jako byl zejména ministr Victor Schoelcher [čti šölšer] (1804–1893), jenž stál za zrušením otroctví ve francouzských koloniích (dekret z 27. dubna 1848).  Další podrobnosti viz níže v článku Historické okolnosti vzniku Grammontova zákona. 1) MARGUÉNAUD, Jean-Pierre. Expérimentation animale entre droit et liberté. Versailles: Éditions Quae, 2011, s. 16. 2) AGULHON, Maurice. Le sang des bêtes. Le problème de la protection des animaux en France au XIXe siècle. In: CORBIN, Alain (ed.). L’avènement des loisirs, 1850–1960. Paris: Aubier, 1995, s. 193–209. 3) LE MONITEUR UNIVERSEL. Délibérations de la Chambre des députés, 2e délibération, 14 juin 1850, s. 2048; 3e délibération, 3 juillet 1850, s. 2269. Cit. in HARDOUIN-FUGIER, Élisabeth. Quelques étapes du droit animalier: Pie V, Schœlcher et Clemenceau. Pouvoirs. 2009, č. 4 (131), s. 35. Zvýraznění O. S.   Další zdroje: BURGAT, Florence. La protection de l’animal. Paris: Presses Universitaires de France, 1997, s. 15–16, 28–29. HARDOUIN-FUGIER, Élisabeth. Quelques étapes du droit animalier: Pie V, Schœlcher et Clemenceau. Pouvoirs. 2009, č. 4 (131), s. 29–41. MARGUÉNAUD, Jean-Pierre. La personnalité juridique des animaux. Recueil Dalloz. 1998, 20e cahier, chronique, s. 208–210. Částečně přetištěno in: L’animal dans nos sociétés. Problèmes politiques et sociaux. Paris: La Documentation française, 2004, č. 896, s. 54–56. MARGUÉNAUD, Jean-Pierre. Expérimentation animale entre droit et liberté. Versailles: Éditions Quae, 2011.

– Fuj, to kuře je odporné! Za tohle týrání byste měl dostat pokutu! (dobová karikatura generála Grammonta) CHAM. Delmas de Grammont (caricature). Wikimedia Commons. Victor Schoelcher (vyhlášení zrušení otroctví ve francouzských koloniích) GARREAU, Alphonse. L’émancipation à la Réunion. Wikimedia Commons.

Další historické okolnosti vzniku Grammontova zákona 

Na francouzském venkově a na předměstích bylo v první polovině 19. století násilí na zvířatech velmi běžné. Lidé soutěžili v kamenování kohoutů, tedy v tom, kdo se trefí dřív. Soutěžilo se ale i v házení šipek po živých potkanech přibitých na prkno. Tato „zábava“ se provozovala nejen na venkově, ale i v hostincích na předměstí Paříže. Existovaly ale i krajové zvyky: ve středofrancouzském departmánu Allier říční námořníci mezi sebou soutěžili tak, že nad řeku zavěsili husu za nohy, podpluli ji na loďce a zavěsili se jí na krk. Co si muselo takto týrané zvíře vytrpět, než uhynulo, je nabíledni. Na severu Francie se pořádaly kohoutí zápasy, na jihu zápasy býčí. Na venkově tehdy nebyly tak krvavé, protože ještě nekopírovaly španělskou koridu. Ale na pařížském předměstí Saint-Martin se už od roku 1781 prováděly štvanice na býky: na přivázaného býka lidé poštvávali smečku psů, aby ho roztrhali. Tento zvyk se za Restaurace rozšířil i na jiná zvířata (vlky, medvědy, muly, divočáky aj.). Když bylo hezky, konal se každou neděli a pondělí v aréně, která pro tento účel byla zřízena. Na psy se sázelo a zpravidla šlo o psy cvičené řeznickými tovaryši. Zvířata trpěla i v lidových čarodějných léčivých a zaříkávacích rituálech, při nichž byli upalováni potkani, hadi, ropuchy, a dokonce i lišky; proti meningitídě se např. doporučovalo zaživa vytržené kohoutí nebo stračí srdce. (1)

Cílem Červencové monarchie z roku 1830 bylo vrátit se k ideálům Velké francouzské revoluce a obrátit francouzskou společnost na cestu modernizace a pokroku. V Paříži byly proto pouliční štvanice, považované za zábavu spodiny, zakázány. Obecně lze říct, že osvícenská představa pokroku spočívala v civilizovaném způsobu života, v němž nemají místo nejen krvavé zábavy, ale ani veřejnosti běžně přístupné porážky zvířat. Grammont sám při přednesu svého návrhu zákona na ochranu zvířat uvedl jako příklad zhoubných důsledků takových podívaných příběh malého chlapce, kterého zabijačka prasete inspirovala k tomu, že podřezal svou mladší sestru. Ostatně už za Napoleona Bonaparta bylo nařízeno, že se zvířata nesmí porážet na ulici. K tomuto účelu byly roku 1809 v Paříži zřízeny první městské jatky. Většinou se stavěly na periferii. Tehdy měli Francouzi ještě v živé paměti krvavé revoluční běsnění a předpokládalo se, že jeho předobrazem mohla ona každodenní zkušenost s porážkami zvířat na veřejném prostranství. (2) Nutno podotknout, že ani po zřízení jatek řezníci nepřestali vystavovat mrtvoly zvířat na venkovních pultech. Částečně tomu zabránila až móda zdobných výkladních skříní, která se v Paříži rozmohla v roce 1845. Úplnou přítrž mrtvolám zvířat v ulicích učinil až zákaz z roku 1880, motivovaný vyššími hygienickými standardy. (3) Nezapomínejme však, že až do roku 1907 bylo v pařížské márnici Morgue chodit okukovat i mrtvoly lidí, jejichž totožnost byla neznámá (utopenci apod.). Márnice byla otevřena komukoli, bez ohledu na věk.

Nicméně ani po všech uvedených opatřeních násilí na zvířatech z francouzských ulic zdaleka nezmizelo. Dobovým koloritem bylo zejména týrání všudypřítomných tažných koní, tedy nejen koní vojenských, jejichž situace trápila generála Grammonta především. Není náhoda, že přirovnání „nadávat jako vozka“ (jurer comme un charretier) se ve francouzštině používá dodnes. Obraz strhaného a bitého koně se stal čímsi všedním a běžným a kromě historických pramenů ho dokládají i některá dobová literární díla (např. báseň „Melancholia“ Victora Huga, který se o ochranu zvířat celý život zasazoval). Vyčerpaní koně také brzy umírali a končili v rukách pohodných. V rasovnách často na porážku museli čekat několik dní, během nichž byli často drženi o hladu, protože už nikomu nestáli za to, aby na jejich krmivo vynakládal peníze. O práci pohodných a otrlosti, která byla důsledkem jejich každodenní rutiny spočívající v zabíjení pro zabíjení (opotřebovaní koně se neprodávali na maso), psal ve svých sociálních románech další slavný literát – Eugène Sue. (3)  

V roce 1846 lékař Parisot založil francouzskou obdobu britské RSPCA, kterou nazval Société protectrice des animaux (SPA, Spolek na ochranu zvířat). Inspiroval se i u podobných spolků v Nizozemsku a Bavorsku. I když osobně činnost SPA chápal jako odpor proti týrání zvířat, z prakticko-politických důvodů ji prezentoval tak, aby si snáze našel podporovatele, tudíž velmi pragmaticky: 1) úhyn koní v důsledku týrání je čiré plýtvání, při dobrém zacházení koně budou déle sloužit; 2) maso telat, která se z Normandie vozí na přeplněných vozech polomrtvá a zraněná, je pro spotřebitele hygienickou hrozbou; 3) hrubý a násilnický personál rasoven, hadráři a vozkové jsou hrozbou pro společnost, dovolíme-li jim hrubost na veřejnosti, obrátí se brzy proti nám samotným (což už se podle Parisota stejně dělo). (4)

Jacques-Philippe Delmas de Grammont byl v roce 1848 ve svých 54 letech povýšen na generála a jmenován velitelem departmánu Loire. Za něj byl zvolen do Národního shromáždění o rok později. Při zasedáních sledoval protidemokratické jednání přívrženců tehdejšího prezidenta Ludvíka-Napoleona Bonaparta. Sám k vládnímu táboru také patřil, i když se s ním zdaleka ve všem neztotožňoval. Když došlo na projednávání zákona na ochranu zvířat, jehož návrh formálně předložil poslanec Defontaine, pronesl Grammont řeč, v níž zopakoval všechny výše uvedené argumenty SPA. Obával se, že se proti nim vzedme vlna rozhořčení ze strany socialistů. V ochraně zvířat totiž mohli vidět konkureční myšlenku: bude-li se společnost starat o zvířata, kdo se postará o strádající chudé, tvrdě pracující ženy a děti atd.? Nicméně Victor Schoelcher, hlavní mluvčí socialistů a zároveň i bojovník proti otroctví a proti trestu smrti, Grammonta podpořil. Nakonec proti němu vystoupili poslanci z vládních řad: mravní sílu máme přece čerpat z křesťanské víry! Když z násilí na zvířatech uděláme zločin, čím pak bude výjimečný zločin násilí proti člověku? Taková nivelizace! Jiný (Defontainův) hlas upozorňoval, že zákon proti násilí na zvířatech bude nutné zajišťovat velkým počtem policistů. Dovede si přítomné shromáždění domyslet, na co všechno by museli na venkově i ve městech dennodenně dohlížet? Kde tolik policistů vezmeme? Tento argument zapříčinil, že výsledné znění zákona omezilo sankci za týrání pouze na případy násilí páchaného na veřejnosti a pouze vůči domácím zvířatům. Za porušení hrozila pokuta, a v případě opakovaného porušování i několik měsíců vězení. 

Zákon byl pojmenován po Grammontovi, protože tak těsně po revoluci 1848 provládní síly nemohly připustit, aby byl pojmenován po někom ze socialistů. (5)   

1) AGULHON, Maurice. Le sang des bêtes. Le problème de la protection des animaux en France au XIXe siècle. In: CORBIN, Alain (ed.). L’avènement des loisirs, 1850–1960. Paris: Aubier, 1995, s. 82–83.

2) Tamtéž, s. 84–85, 89.

3) BARATAY, Éric. Bêtes de somme. Des animaux au service des hommes. Paris: Éditions de La Martinière, 2008. (Points. Histoire), s. 75.

4) AGULHON, Maurice. Cit. dílo., s. 86–90.

5) Tamtéž, s. 91–94.