Georges Chapouthier

Zvíře zachráncem člověka  

 

Kniha Sauver l'homme par l'animal (Odile Jacob, 2020) je rozdělena do tří částí. První část je exkurzem do historie vztahu člověka ke zvířatům, ve druhé části autor popisuje projevy inteligence u zvířat a třetí část věnuje člověku - jeho živočišné podstatě, postoji k ní a důsledkům, jaké má tento postoj pro jeho vztah ke zvířatům.

Základní otázka, na kterou se Chapouthier hledá odpověď, zní: Je-li člověk schopen neustále tříbit svou inteligenci a zdokonalovat se na poli vědy, jakým způsobem by se mohl zdokonalit i po mravní stránce a stát se mírumilovnější bytostí? Neboť dějiny mezilidských vztahů i vztahů člověka k ostatním živým bytostem, o něž jde v této knize především, jsou od samého počátku poznamenány ničením a násilím, které nepropuká jen při konfliktech, ale stává se součástí zábavy (hony, býčí zápasy atd.).

 

Člověk a zvířata v průběhu dějin

Vzhledem k tomu, že se Chapouthier v úvodní kapitole zaměřuje na dějiny západní civilizace, vrací se zejména k jejím základním kořenům - řeckým a židovsko-křesťanským. Řecká tradice se v západním myšlení odrazila dvojím způsobem: novověká biologie zcela vědomě a explicitně převzala aristotelské myšlení a postoj lékařských škol - hippokratovské a o několik set let později galénovské. Zvířata zde figurovala pouze jako předměty vědeckého bádání a nezasluhovala si žádné etické ohledy. Při vivisekci sice byla upřednostňována zvířata, která se nepodobají člověku, ale pouze proto, že bolestivé reakce lidoopů a opic by mohly badatelům způsobit nepříjemné pocity podobné těm, jaké by zažívali při vivisekci člověka. Na druhé straně u některých řeckých filosofů (zejm. u Pythagora, Plútarcha a Porfyria) nacházíme i celou řadu argumentů na podporu ochrany zvířat, jaké zaznívají i v současnosti. Tito filosofové zastávali názor, že zvířata jsou nutně bytostmi rozumnými, neboť pociťují, chápou a mají paměť. Proto prosazovali vegetariánství, pro něž měli kromě těchto etických důvodů i důvody dietetické. Byli přesvědčeni, že od usmrcení zvířete je jen krůček k zabití člověka. Lze tedy říci, že dnešní debata o tom, zda zvířata využívat k výzkumným účelům a dosáhnout díky tomu většího vědeckého pokroku, nebo brát více v potaz jejich genetickou příbuznost s člověkem a v návaznosti na to je více chránit, sahá až do antického Řecka. 

Podíváme-li se na židovsko-křesťanské kořeny západní civilizace, v židovském náboženství objevíme větší ohleduplnost ke zvířatům (viz zejm. soubor pravidel v Pěti knihách Mojžíšových) než v jeho pozdější křesťanské interpretaci, která se pro evropské myšlení stala určující. Chapouthier zmiňuje různé možnosti interpretace biblického příběhu Abraháma, jenž místo svého syna Izáka nakonec obětoval beránka, aniž by tato oběť byla Bohem odmítnuta. V západním myšlení byl tento mýtus interpretován v tom smyslu, že Bůh dal k využití zvířete svolení všude tam, kde je to v životním zájmu člověka. Tímto směrem se ubíraly interpretace Tomáše Akvinského a Reného Descarta, kteří hájili absolutní moc člověka nad zvířaty a jejichž vliv na západní myšlení převážil. Descartes sám by na definici zvířete coby stroje postrádajícího inteligenci a schopnost pociťovat snad ani netrval. Nicméně jeho původní teoretická koncepce zvířete, jež měla člověka mezi ostatními živočichy udržet na pomysleném piedestalu a jít tak naproti dobové křesťanské nauce, si našla horlivé stoupence, kteřčí jeho tezi v západním myšlení ukotvili (nejprve Malebranche, později Kant). Postkarteziánský dualismus těla a duše z člověka učinil bytost, jež se od ostatních živočichů liší celou svou podstatou, a umožnil rychlý vývoj experimentální biologie (Claude Bernard). A je velkým paradoxem, že poznatky této vědy nakonec vedly k potvrzení toho, co odedávna tvrdili ochránci zvířat, a sice, že člověk a mimolidští živočichové jsou si geneticky a neurobiologicky blízcí. Popřela tak svou vlastní premisu o jejich odlišné podstatě.

Lze tedy konstatovat, že člověk coby živočišný druh má mnoho vlastností, které v menší či větší míře najdeme i u ostatních živočichů. Kromě toho má však jako každý živočišný druh i své vlastní, svébytné rysy, kterými se liší i od svých nejbližších příbuzných - šimpanzů. Cílem Chapouthierovy knihy je tyto podobnosti a odlišnosti zkoumat.

 

Aspekty zvířecí inteligence

Rozvinutou inteligenci nemají pouze živočichové s výkonným mozkem, nýbrž i někteří, co takový mozek nemají, jako např. hlavonožci (chobotnice, sépie). Inteligence se projevuje schopností dobře vnímat informace, zpracovávat je a na základě toho adekvátně reagovat. Zpravidla tedy kromě mozku či podobně výkonných struktur, jimiž disponují právě hlavonožci, potřebují složité smyslové orgány (z nichž nejpřesnějším a z hlediska šíře získaných informací i nejefektivnějším je obecně oko) a končetiny (ruka, chobot, chapadla atd.): díky tomu je řada živočichů schopna nacházet, používat a dokonce i vyrábět nástroje a často dokáží tuto dovednost předávat dalším generacím (kulturní aspekt). (1) Zdá se, že používání nástrojů  výrazně rozvíjí mozek a tedy i inteligenci. Pokus japonských vědců s osmáky degu, kteří se podmiňováním naučili manipulovat s hrabičkami ve formě T, aby si přiblížili potravu, ukázal, že podobně jako u dalších savců se na základě tohoto učení u nich vytvořily nové neurony a synapse. (2) Manipulace s nástroji má tedy na stavbu mozku výrazný vliv a výrazně rozvíjí inteligenci živočichů. Člověk dlouho setrvával na této jednodušší úrovni - používal jednoduché nástroje. Teprve později, díky uchovávání a kumulaci informací dokázal přejít k vynalézání a výrobě velmi složitých nástrojů a strojů. 

Kromě používání nástrojů je důležitým faktorem pro budování inteligence schopnost komunikovat. Tu lze v živočišném světě pozorovat u všech typů smyslového vnímání, tzn. i u druhů, u nichž bychom ji nepředpokládali - jako např. u ryb. Chapouthier zde jako příklad uvádí komunikaci mezi kanicem červeným (Plectropomus pessuliferus marisrubri) a menšími rybími predátory murénou jávskou (Gymnothorax javanicus), popř. pyskounem vlnkovatým (Cheilinus undulatus) či dokonce měkkýšem, jako je chobotnice modrá (Octopus cyanea): zavalitý kanic odhalí vhodnou kořist ukrytou v úzkých štěrbinách kamenitého dna, jeho specifické chování a řeč těla analyzují malí predátoři, kteří posléze kořist vyženou a spolu s kanicem si na ní pochutnají.

Schopnost komunikace nastoluje otázku jazyka a především otázku, jak jej definovat. Považujeme-li jej za komplexní znakový systém, jenž má dvojí - fonetickou a sémantickou - rovinu, je to definice použitelná pouze u člověka. Klasická etologie jazyk ostatních živočichů pojímala jako komunikaci odkazující k prvkům, které v okolí jedince již nejsou přítomny. Právě tuto definici také Chapouthier ve své knize používá, jakkoli podotýká, že není uspokojivá a potřebuje další rozpracování. Není totiž vždy odůvodněné, proč by se měla komunikace o přítomných věcech oddělovat od komunikace o věcech již nepřítomných, tím spíše, že je komunikace o přítomných věcech někdy velice komplexní. 

Jazyk podle klasické definice se v přírodě vyskytuje jen vzácně - známý je příklad komunikace mezi včelami o vzdálenosti a poloze zdroje potravy. K již nepřítomným předmětům odkazuje rovněž znaková (posunky) a arbitrární symbolická (např. černý čtverec značící „jablko" apod.) řeč, kterou etologové vyučovali gorily a šimpanze. Je to ale řeč, kterou koncipoval a zvířatům předával člověk. Je znám pouze jeden případ šimpanzice, která předala naučenou řeč svému mláděti. Foneticky a významově složitý jazyk si vytvořil jen člověk. Své děti jej musí do určitého věku naučit, protože jej nezískávají automaticky a jsou vůči němu vnímavé jen v prvních letech života, jak o tom svědčí případy tzv. vlčích dětí.

V kapitole věnované jazyku Chapouthier zmiňuje i podivuhodné schopnosti psů chápat význam lidské promluvy bez ohledu na její intonační zabarvení: monitorováním pravé a levé hemisféry psího mozku bylo prokázáno, že pes vnímá obě roviny promluvy a díky své levé hemisféře se řídí obsahem promluvy více než jejím citovým zabarvením. (3)  

K projevům inteligence lze u mimolidských živočichů řadit i estetické vnímání: ačkoli většinou slouží k nalákání samičky v rámci reprodukce (velké kruhové kresby čtverzubce rudoploutvého na mořském dně, pestrobarevná hnízda některých ptačích druhů apod.), jsou někteří živočichové schopni tvořit estetická díla i na podnět člověka (např. šimpanzí malby štětcem). Obecně platí, že dávají přednost jasným barvám a spíše kulatým než hranatým tvarům. 

Znakem inteligence je rovněž paměť, resp. kumulace několika jejích variant - od nejjednodušších (habituace či vtištění) přes složitější (vzniká klasickým podmiňováním, jako je tzv. Pavlovův reflex, nebo podmiňováním instrumentálním, při němž se živočich učí reagovat na základě odměny nebo trestu) až po ten nejsložitější, tzv. sémantický typ paměti, jenž jeho nositeli umožňuje, aby se naučil obecné koncepty bez ohledu na to, kdy a kde došlo k jejich vštípení. Tento typ paměti můžeme spolu s ostatními typy najít u živočichovů s velmi rozvinutým mozkem, tzn. obratlovců a hlavonožců. Všechny tyto druhy paměti se u nich v různé míře kombinují v závislosti na komplexitě jejich mozku a na fylogenetickém vývoji, kterým během evoluce prošli.

S kumulativním druhem paměti souvisí schopnost nočního snění, schopnost uvědomovat si své okolí a uvědomovat si sebe sama. Na těchto paralelách mezi mozkem člověka a mozkem některých dalších druhů živočichů se vědecká komunita už shoduje a vědomí jim přiznává (Cambridgeská deklarace ze 7. července 2012). Ovšem spolehlivě dokázat, že má určitý živočich sebe-vědomí, je spíše obtížné. Lze jej ověřovat tzv. zrcadlovým testem, který úspěšně zvládají děti v roce a půl, šimpanzi, delfíni, někdy sloni a straky. Spočívá v tom, že živočich odhalí, že má na čele tečku, která tam nepatří (byla mu namalována ve spánku). Tento test s sebou nicméně nese některé problémy zvířatům, u nichž rozpoznání jedince probíhá pravděpodobně spíše na úrovni čichu nebo sluchu a právě proto se patrně nedaří u psů a koček. Dalším faktorem zde může být to, že vědomí může mít i jiné stupně než vědomí si svého okolí či sebe sama. Některé laboratorní testy na měkkýších (krabi, humři) ukazují, že si např. při výběru opuštěných schránek plžů nepočínají nevědomě či nahodile. Je-li jim schránka opakovaně nepříjemná (bolestivý podnět jako např. elektrický výboj), nevracejí se do ní. Do jejich volby tedy vstupuje paměť a tedy i určitý stupeň vědomí. Včely jsou schopny se naučit rozlišovat, co je nahoře a co dole. Jsou-li tedy schopny osvojit si a používat tento typ sémantických pravidel, svědčí to rovněž o tom, že také mají jakýsi mezistupeň vědomí. (4) Právě tyto schopnosti některých druhů hmyzu a korýšů nebyly v Cambridgeské deklaraci o vědomí zohledněny. Její autoři se omezili pouze na mozek obratlovců, což je podle Chapouthiera nedostatečné.

S otázkou inteligence živočichů úzce souvisí schopnost pociťovat bolest a psychicky trpět. Ve francouzském občanském zákoníku byl v roce 2015 na základě této schopnosti zvířatům přiznán status citlivé bytosti. Jaké živočichy mezi ně však zařadit? Většina živočichů je schopna reagovat na nepříjemné (tzv. nociceptivní) podněty, které je potenciálně ohrožují. Díky nervové soustavě na ně mohou reagovat ucuknutím, únikem apod. Živočichové s rozvinutou nervovou soustavou jsou schopni na nociceptivní podněty reagovat i emočně: nelibé pocity v nich vyvolávají úzkost, zatímco příjemné pocity slast. Mozkové struktury, které jsou zodpovědné za řízení těchto emocí, jsou dnes známy, označujeme je termínem limbický systém, jenž se rozprostírá v mozkové kůře i pod ní. Jak je ale možné, že emoce pozorujeme - jak se zatím alespoň domníváme - i u hlavonožců, kteří limbický systém v té podobě, v jaké se vyskytuje u obratlovců, nemají. Protože jsou však hlavonožci velice inteligentní, předpokládáme, že mají i určitou formu vědomí. A vědomí je u obratlovců spojováno s mozkovou kůrou. Hlavonožci tedy patrně disponují jinými podobně fungujícími nervovými strukturami, které  roli limbického systému a kortexu suplují. Proto v oblasti vědeckého výzkumu hlavonožce chrání zákon všude tam, kde jsou chráněni i obratlovci. Zato v etice zabývající se morálním statusem zvířat se autoři obecně zabývají pouze obratlovci a hlavonožce opomíjejí. Otázkou nicméně stále zůstává, zda by si status citlivých bytostí nezasloužily i další bezobratlí, jako např. korýši desetinožci, popř. včely.

Duševní poruchy jako úzkostnost a deprese představují další aspekt zvířecí inteligence. Úzkost je funkční z hlediska ochrany před predátory. Jednou z častých kořistí jsou myši, proto se u nich vyvinuly velmi silné mechanismy anxiozity. Z tohoto důvodu jsou využívány k laboratornímu zkoumání těchto mechanismů a k vývoji anxiolytik. Otázkou je, zda lze laboratorně vytvořené či umocněné stavy úzkosti považovat za ekvivalent lidské deprese (test plavání či držení myši za ocas až do úplné rezignace na vlastní život a použití antidepresiv na prodloužení doby boje o vymanění se ze svízelné situace). Nicméně v zoologických zahradách i domácnostech lze pozorovat zvířata, u nichž dlouhodobá frustrace (zanedbávání přirozených potřeb) nebo traumatický zážitek (předčasné oddělení od matky apod.) vede ke stavům sebepoškozování, zanedbávání péče o sebe a nečinnosti, které lze k lidské depresi přirovnat lépe. Přinejmenším u savců tedy ekvivalent lidské deprese velmi pravděpodobně existuje. Stejně tak lze u mimolidských živočichů pozorovat i jiné duševní poruchy a nemoci jako např. kompulzivně obsedantní poruchy. Zároveň některé typy normálního chování u zvířat (obrana teritoria proti vetřelcům a zároveň naprostá pasivita mimo vlastní teritorium) by mohly být genetickým základem pro bipolární poruchy u lidí. Takových genetických předobrazů lidských psychických chorob lze najít v živočišné říši vícero („zamrznutí" před predátorem versus katatonie, předstírání zlomeného křídla versus dočasná paralýza u člověka). Neurózy vznikají u zvířat spíše laboratorním vyvoláním vnitřního konfliktu (přístup k potravě spojený s elektrickým šokem apod.). I psychózy, zejm. schizofrenie, bývají u zvířat navozovány uměle - např. geneticky podmíněnou nadměrnou tvorbou dopaminu, jež je známa u lidských pacientů. Takto geneticky poškozená zvířata se vyznačují velmi podobnými symptomy, jaké má člověk trpící schizofrenií. 

Podobně jako obtížně řešitelný vnitřní konflikt či metabolická nerovnáha může u člověka i u zvířat psychické změny vyvolat konzumace alkoholu. Jeho nadměrná konzumace např. u myší a potkanů působí na limbický systém stejně jako na člověka, popř. se u obou projevuje poklesem hladiny vitamínu B1. A podobně jako někteří lidé i někteří živočichové (např. octové mušky Drosophila melanogaster, ale i jiné druhy hmyzu) řeší zvýšenou konzumací alkoholu svou vnitřní frustraci (její známkou je u hmyzu pokles hladiny neuropeptidu F). (5)

Dalším projevem zvířecí inteligence je dodržování určitých morálních pravidel. Obecně platí, že všechna zvířata chrání svá mláďata. Některé druhy, mezi nimi zejm. primáti, praktikují zákaz incestu. Dlouho se předpokládalo, že člověk je tímto tabu v živočišné říši výjimečný, nyní však víme, že se v tomto ohledu chová v souladu se svou příslušností k primátům. Studium soužití společenství šimpanzů prokázalo, že se v mnoha ohledech chovají jako lidé: projevují sympatie, vytvářejí si mezi sebou základní citovou vazbu, starají se o svá mláďata, pomáhají hendikepovaným členům své tlupy, znají tresty, vyjednávají, kooperují, usmiřují se, tj. jsou schopni odpuštění atd. Morální pravidla dodržují samozřejmě empiricky, diskurzivně o nich pojednává pouze člověk, ačkoli - jak dodává Chapouthier spolu s de Waalem - mezi lidmi také zrovna nenacházíme mnoho morálních filosofů.

Jak už bylo uvedeno výše, zajímavým živočišným druhem jsou z hlediska inteligence chobotnice. Jako jediní z kmene měkkýšů jsou schopni odložit uspokojení svých potřeb na příhodnější dobu. V tomto ohledu se tedy chovají jako obratlovci. Díky svému rozvinutému mozku, velmi dobrému zraku a chapadlům s přísavkami jsou schopni se učit novým věcem: dovedou otevírat šroubovací uzávěry nádob, inovativně využít kokosové skořápky k ochraně svého těla, změnami tělesného zbarvení pravděpodobně vyjadřují své emoce (je to stále předmětem výzkumu). V dalším rozvoji inteligence a v předávání nově naučených dovedností mláďatům je znevýhodňuje jejich krátký věk (umírají dříve, než se vylíhne nová generace) a samotářský způsob života. Výbornou prostorovou inteligenci mají i jejich příbuzní: sépie (Sepia officinalis), jejichž paměťové schopnosti se rozvíjejí již v embryonálním stádiu. (6) Další výzkum jejich schopností jistě  přinese nová překvapivá odhalení.

Všechny tyto schopnosti umožňují živočichům rozvíjet velmi rozmanité způsoby chování, které mohou mít u každého jedince specifickou podobu. Proto lze tvrdit, že tito živočichové mají každý odlišnou osobnost, kterou nelze zaměňovat s věcí či majetkem. Avšak přestože jsou zvířata podle francouzského občanského zákoníku citlivými bytostmi, stále zároveň figurují v kategoii majetku, s nímž lze obchodovat. Lidskou osobnost lze charakterizovat individuálními charakterovými rysy, kterými se od sebe jednotlivi příslušníci živočišného druhu liší. Kromě známé škály čtyř typů temperamentů (flegmatik, cholerik, sangvinik a melancholik) v současnosti používáme pětifaktorový model osobnosti, který rozeznává tyto souhrnné kategorie vlastností: otevřenost vůči novým věcem, svědomitost jako schopnost dostát svým povinnostem, extraverze jakožto orientace k pozitivním emocím a vztahům, přívětivost k ostatním a neurotičnost jako emoční nestabilita a negativismus. Tento způsob kategorizace inspiroval vědce ke snaze vytvořit podobnou škálu i u psů a koček. U psů bylo stanoveno sedm kategorií: reaktivita, obavy, aktivita, sociabilita, ochota k výcviku, submisivita a agresivita. (7) U koček bylo stanoveno pět kategorií: neurotismus, extrovertnost, dominance, impulzivita a přívětivost. Na základě tohoto výzkumu bylo potvrzeno, že každý příslušník těchto živočišných druhů má jinou osobnost. (8) Tato kategorizace umožňuje  nejen popsat osobnost zvířete, ale také vytvořit statistický obraz o míře zastoupení jednotlivých rysů ve skupině zvířat. Jedna taková studie proběhla na skupině tažných slonů v Myanmaru. Bylo stanoveno dvacet osm rysů chování a dotazníkovou metodou jejich přítomnost a frekvenci popisovali dělníci, kteří se slony pracují. Osobnosti těchto zvířat charakterizovaly tři hlavní rysy: pozornost vůči okolnímu prostředí, sociální vztahy s ostatními slony a s lidmi a nakonec agresivita vůči ostatním slonům. (9)

Hovoříme-li o inteligenci mimolidských živočichů, nelze pominout schopnost usmívat se a smát se. Primáti obě schopnosti mají. Úsměv používají jako výraz podřízenosti, zatímco ve smích propukají ve chvíli, kdy se stane něco nepatřičného nebo když se jim podaří dobrý vtip. Chapouthier zmiňuje epizodu s šimpanzi, o které se rok staral během své vojenské služby. Jeden z nich, se kterým vycházel velmi dobře a bez konfliktů občas vůči němu zaujal zastrašující postoj, který si Chapouthier nedovedl vysvětlit. Jednou zareagoval úlekem a šimpanz se rozesmál na znamení, že šlo o žert. Nedávný výzkum ukázal, že člověk je patrně jako jediný z primátů schopen používat úsměv jako výraz libosti, a nikoli jako výraz podřízenosti. Smích byl objeven rovněž u potkanů - při lechtání nebo hře se smějí, avšak lidské ucho tento zvuk nemůže zachytit, protože jeho frekvence je pro nás pod hranicí slyšitelnosti. Vědci zjistili, že potkani, kteří se snadno a rádi smějí, mají i optimističtější přístup k realitě (v laboratorně nastolených ambivalentních situacích očekávají spíše odměnu, nežli nepříjemný impuls). (10)

Dalším aspektem zvířecí inteligence je schopnost empatie, tedy schopnost vcítění se do druhého, sdílení jeho pocitů radosti či strachu. Emoční empatie (schopnost nechat se zasáhnout emocemi jiné bytosti) a kognitivní empatie (schopnost představit si sám sebe na jeho místě a na základě toho s druhým soucítit) nejsou na sobě nezávislé, protože mozková centra, které za tyto dva druhy empatie zodpovídají, jsou ve skutečnosti propojená. Mozková kůra, sídlo vědomí a abstraktního myšlení pokrývá obě mozkové hemisféry. Teplokrevní obratlovci - ptáci a savci - mají kromě původní kůry, která je společná všem obratlovcům, i neokortex. Navíc každá hemisféra má svůj limbický systém, sídlo emocí. Je to systém obsahující starší korové části, jako jsou hipokampus a enthorinální kůra (souvisí s čichem), dále části podkorové jako amygdala a hypothalamus a zároveň i fornix, svazek vláken, který jednotlivé části propojuje. Emoce tedy nelze nahlížet jako cosi zcela odděleného od myšlení.

Empatie může vést k altruistickému chování: šimpanz se snaží ptáčatům, která vypadla z hnízda, pomoci létat, hlídací ovčácký pes pronásleduje kamion odvážející jemu svěřené ovce na porážku, delfín pomáhá topícím se lidem apod. Altruismus byl pozorován i v laboratorně navozených podmínkách. Tyto typy chování jsou nyní dávány do souvislosti s tzv. zrcadlovými neurony, jež se aktivují v mozku (zejm. v limbickém systému) živočicha, který určitou situaci aktivně prožívá, a zároveň i u toho, který situace pouze pozoruje. Zkrátka vidíme-li někoho trpět, aktivují se v našem mozku neurony, které by se nám aktivovaly při stejném typu utrpení. Někteří ptáci a opice tyto neurony mají, ale je potřeba jejich existenci ještě potvrdit u dalších druhů zvířat, aby bylo možné hovořit o obecném výskytu.

Nezanedbatelnou roli v prožívání emocí hrají pochopitelně i hormony, zejm. oxytocin, který umožňuje vznik citového pouta, tudíž usnadňuje i socializaci a spolu s ní výše zmíněné altruistické chování. Jak ukázaly některé studie na malpách kapucínských (Cebus capucinus) (11) a makacích (Macaca mulatta) (12), zvýšená hladina oxytocinu usnadňuje gestikulaci a mimiku, snižuje hladinu stresových hormonů a úzkost. Imitace gest a mimiky zároveň napomáhá sbližování těchto druhů s člověkem. Jestliže člověk sám gesta a mimiku těchto zvířat opětuje napodobováním, jejich ochota trávit čas v jeho společnosti stoupá. 

Zdá se tedy, že člověk a ostatní živočichové jsou si velice podobní. Probíhají v nich obdobné tělesné procesy a u živočichů s vysoce rozvinutým mozkem probíhají i stejné psychické procesy. Chapouthier zde připomíná svou tezi o mozaikové struktuře: platí jak pro anatomii, tak pro budování inteligence. Stojí na dvou základních principech: juxtapozice a integrace. Nejprve se dva stejné či podobné prvky spojí, posléze spolu utvářejí novou strukturu, která je jim nadřazená. Už to nejsou pouze dva nezávisle fungující prvky (i když určitou autonomii si i nadále mohou zachovávat), nýbrž části nově vzniklého celku. To, že se v průběhu evoluce organismy utvářely tímto způsobem, lze stále vysledovat: juxtapozice opakujících se částic (metamerů) je dobře viditelná např. na těle kroužkovců, zatímco integraci těchto metamerů vidíme např. u zadečku včel, na němž zůstaly jen náznaky někdejší juxtapozice v podobě barevně odlišných kroužků. U obratlovců je tato juxtapozice zřetelně vystopovatelná např. na žebrech nebo páteřních obratlech. Ale i mozek je důkazem této původní strukturace: plášť vinoucí se přes primární mozkový váček se u obratlovců čím dál více zvětšuje a stává se tzv. mozkovou kůrou, která překrývá obě hemisféry a je sídlem myšlení. Vznikla funkční integrací původně juxtapozičně uspořádaných center: zrakového, sluchového, hmatového, motorického, řečového atd. Tento mozaikovitý způsob utváření nepozorujeme pouze v tom, jak jsou živočichové ustrojeni tělesně, nýbrž i v dalších aspektech: v používání nástrojů (sled jednotlivých gest, který vyústí ve výsledek, jako je např. rozlousknutí ořechu), při komunikaci (sled znaků, z něhož vzniká výsledný výraz, jenž je nositelem významu). (13) Ani vědomí není utvářeno coby jednolitý celek. U osob, které mají poruchu výměny informací mezi levou a pravou mozkovou hemisférou, mají dvě osobnosti. Zatímco pravá hemisféra bude chtít prostřednictvím levé ruky uchopit oblečení určité barvy. Natáhnou-li však k němu pravou ruku, bude se výběr barvy řídit levou hemisférou. Takový člověk se ocitá ve vnitřním konfliktu, protože obě hemisféry u něj fungují na principu juxtapozice, a nikoli na principu integrace, která by jeho dvě vědomí sjednotila.

Jsou-li tedy živočichové nejen anatomicky, nýbrž i z hlediska své inteligence a kultury tvořeni stejnými principy, není divu, že se svými schopnostmi (používání i výroba nástrojů, schopnost komunikace, estetického cítění, empatie, paměťové schopnosti, úsměv a smích...) jeví blízká člověku. Jestliže lze v mozaikovitém způsobu ustrojení organismů zřetelně vypozorovat formativní principy, které se napříč živočišnou říší navzájem podobají, neznamená to, že jsou tyto postupy čímsi neměnným. Odporují tomu poznatky o vývoji jedinců i celých živočišných druhů. Současná věda se na základě svých výzkumů stále opírá o Darwinovu teorii evoluce založené na principu přirozeného (a tedy především pohlavního) výběru. Tuto teorii pouze doplnila zjištěním, že geny se často mění i spontánními mutacemi. Tento neodarwinismus má ještě jeden méně striktní proud, který nevylučuje ani další mechanismy evoluce, zejm. dědičnost získaných vlastností, které hlavní princip přirozeného výběru doplňují (ale v žádném případě nenahrazují). Za další doplňkový mechanismus evoluce někteří neodarwinisté považují i nepohlavní rozmnožování: vznikají při něm identické kopie (klony) původní entity. Někdy se tyto klony od původní entity neoddělí a zůstanou v juxtapozičním uspořádání. Později se mohou integrovat, což je již evoluční proces - tedy vývoj od jednodušších forem k formám komplexnějším a diversifikovanějším. Např. brazilský filosof Paul C. Abrantes tyto nedarwinovské mechanismy chápe jako procesy, bez nichž by evoluce nebyla možná: napřed se jednodušší formy integrují a stávají se částí komplexnějších organismů, teprve v této podobě mohou podléhat zákonům přirozeného výběru, tzn. darwinismu. (14)

Teorie mozaikovité komplexity odhaluje, že různorodé organismy pojí stejné formativní principy, což vysvětluje jejich příbuznost, ale také tendenci k čím dál větší komplexitě. Chapouthier nicméně nepatří mezi stoupence ideje jakéhosi „inteligentního plánu" vyššího vědomí či stvořitele. Mozaikovitá komplexita se podle něj jeví spíše jako přirozená vnitřní vlastnost stavby všech živých bytostí, je to „konstruující se finalita" (finalité par construction) (15) Evoluční cesta ke komplexitě proto neprobíhá lineárně, nýbrž postupným „košatěním". Jakmile se jednotlivé prvky integrují do nové formy, vznikají spolu s ní vlastnosti, které tu dříve nebyly. Někde je vznik některých vlastností čistě adaptivní, jako je třeba udržování stálé tělesné teploty, jež není nutností ani u velice rozvinutých organismů: např. hlavonožcům ji zajišťuje jejich relativně stálé prostředí. Zato znaky vysoké inteligence, mezi něž patří používání nástrojů, vidíme u všech vysoce komplexních organismů, jakkoli jsou evolučně zcela odlišní: u hmyzích společenství, která jsou jakýmsi superorganismem, u hlavonožců a obratlovců. 

 

A co člověk?

Je-li tolik živočichů inteligentních, dokonce i těch, u nichž se to dříve nepředpokládalo (hlavonožci), co specifického má lidská inteligence? Náš mozek je velice výkonný: disponuje zhruba stem miliard neuronů, mezi nimiž se utvářejí synapse, jichž je několikatisícinásobně více! Díky tomu jsme schopni jsme schopni dosahovat mimořádných poznatků o svém prostředí a procesech v něm probíhajících. Tyto poznatky navíc pomocí záznamů kumulujeme, což nám umožňuje na ně navazovat a rozvíjet je. Dalším důležitým rysem člověka je neotenie: ne že bychom zrovna byli schopni se rozmnožovat v larvárním i dospělém stádiu jako axolotl mexický (Ambystoma mexicanum)! Máme však mimořádně plastický, juvenilní" mozek, jenž nám umožňuje velice rozmanité způsoby adaptace a učení až do pozdního věku. U dospělých jedinců jiných druhů tomu tak není a ve svém chování mohou být tudíž výrazně méně vynalézaví než my. Juvenilita našeho mozku se projevuje oblibou všech možných typů her a zábavy: od sportu přes nejrůznější kvízy až po neobyčejnou variabilitu sexuálních hrátek. Celoživotní sklon k hravosti se samozřejmě odráží i ve vědě a umění. Je nadmíru zajímavé, že člověk se rád a hojně obklopuje dvěma dalšími neoteniky: psy a kočkami. Oba tito domestikanti si uchovali rysy mláděte až do dospělosti. Jsou hraví, kočka vrní celý život a pes je zase schopen sledovat očima, kam se dívá jeho pán. Stejně jako člověk si po celý život zachovávají mláděcí příchylnost. A stejně jako člověk jsou to predátoři. Znaky jako velká hlava, kulatý obličej, převislé uši některých psích plemen juvenilní dojem jen podtrhují. Chapouthier neopomíná dodat, že neotenie u člověka souvisí také  s jeho sklonem ke krutosti a barbarství. 

Člověk není jediným živočichem, který žije s domestikanty. Paviáni pláštíkoví (Papio hamadryas) unášejí toulavá štěňata, která se v dospělosti stávají téměř rovnocennými členy paviání rodiny. V Etiopii spolu žijí vlčci (Canis simensis) a dželady (primáti příbuzní paviánům, Theropithecus gelada), které se však jiným predátorům vyhýbají. V přítomnosti dželad se vlčkům lépe daří lov na místní hlodavce, zatímco dželady z tohoto soužití s vlčky získávají jejich ochranu. Ani v jednom z těchto případů nelze jednoznačně říci, kdo domestikoval koho. Zatím to nelze jednoznačně říci ani o lidech a jejich soužití se psy.  

Člověk má mimořádně rozvinutou schopnost abstraktního myšlení: nad ostatními živočichy v tomto ohledu vyniká nejen svými rozumovými schopnostmi, ale i neobyčejnou představivostí, která mu poskytuje nepřeberné množství podnětů k tvořivosti. Vidíme ji ve všech lidských aktivitách, včetně umění, jež člověku umožňuje vzdálit se diktátu objektivní reality. Skýtá-li imaginace nekonečné možnosti, proč si mezi nimi nevolit ty, které nás nasměrují do sféry krásna a dobra? Naše etické představy o lepším světě nicméně nemají žádný smysl, pokud neusilujeme o jejich praktické naplnění, jinak postrádají smysl. Můžeme se vydat napospas válkám a zabíjení, nebo usilovat o opak. Díky tomuto úsilí mohly vzniknout morální normy a práva, na jejichž základě se dřívější běžná praxe stala alespoň morálně nepřípustnou (např. otroctví, mučení apod.), jakkoli zdaleka nezmizela zcela. A tak je tomu i v případě zvířat, která se nám - jak jsme viděli - v mnoha ohledech podobají. Stále je tu pět oblastí (domácí mazlíčci; tzv. hospodářská zvířata; zacházení s volně žijícími živočichy; pokusy na zvířatech; využívání zvířat pro zábavu), v nichž selháváme (nejrůznější způsoby týrání a zanedbávání; kruté zacházení v průmyslových velkochovech; bezohledné způsoby lovu; devastace přirozených habitatů; cirkusová drezúra, býčí zápasy atd.). Etika je totiž jen jedna, a vyjma některých specifických případů, kdy se životní zájmy člověka a zvířat dostávají do konfliktu, se naše mravní nedostatečnost projevuje stejným způsobem vůči člověku i vůči zvítatům. Korelaci násilí páchaného na zvířatech s násilím pácháným na lidech lze dnes těžko označit za fikci. (16)

Nicméně člověk chce sám sebe vidět v lepším světle a podle toho násilí, které páchá na lidech i na zvířatech, prezentuje. Přidává si na hodnotě rétoricky (boj za tzv. vyšší cíle, vznešený původ, opora v Bohu) i fyzickým zjevem (impozantní oděv, šperky, královské insignie, líbivá uniforma apod.), a ty, které si podrobuje, naopak devalvuje (nálepkou barbarů, podlidí, zaostalců, „zvířat" atd.). Tuto taktiku pozorujeme napříč celými dějinami: vznešené ideály, rozsáhlé říše a velkolepé stavby jsou vesměs vždy budovány za cenu otrocké práce podrobených skupin obyvatelstva, rabováním cizího majetku i surovin. Snaha pachatelů kriminálních činů vyvinit se z nich slovní devalvací svých obětí, které si přece svůj osud zasloužily, je jen ozvěnou této historické praxe ve všednodenní nepolitické rovině. 

Velmi podobně zastíráme násilí na zvířatech - člověk je jim přece nadřazen, ať je to již zdůvodněno nábožensky (zvířata byla stvořena pro člověka), nebo filosoficky (zvířata jsou necitlivé věci). Můžeme si je tedy kupovat pro zábavu, a jakmile se pro nás např. před odjezdem na dovolenou stanou nepříjemným břemenem, prakticky beztrestně se jich zbavujeme. Jindy pro zábavu zabíjíme (lov), a pro případ, že by to bylo pohoršující, je tento druh zábavy přikrášlen patřičným rituálem, jenž mu dodává lesk a váhu tradice (korida). I porážka, při níž je hospodářským zvířatům bez předchozího omráčení podříznuta měkká část hrdla a způsobena bolestivá smrt vykrvácením (šchita, dhabíha) se přikrašluje vznešenými důvody - tentokrát náboženskými. 

Když se nedaří násilí na člověku či na zvířatech legitimizovat vzletnými ideály, pomůže si člověk rozmělněním odpovědnosti. Lidé jsou zabíjeni jinými lidmi, protože ti přece jen poslouchali rozkazy „shora". Podobně je tomu u zvířat: nezabíjí je jejich konzument - ten si maso kupuje v již neutrální podobě, která téměř nijak nepřipomíná živou citlivou bytost, z níž pochází. Děti pak nezřídka kreslí rybu jako hranaté filé, které jsou zvyklé dostávat na talíři. K zastíracím technikám také patří eufemizace částí konzumovaného masa (vepřová panenka, roštěná, ořech atd.), popř. užívání neutrální terminologie v masozpracovatelském průmyslu či v laboratořích, z níž se zcela vytrácí zvíře jako jedinec (dobytek, kus dobytka, laboratorní materiál atd.). Užívání podobných jazykových prostředků k legitimizaci násilí na lidech (jiného etnika apod.) také není ničím neznámým.

 

Návrat k určitému typu vlastní animality jako záchrana?

 

Pravá hemisféra

Máme-li schopnost snít o světě, v němž bychom byli lepšími lidmi bez potřeby přikrášlovacích strategií a masek, jak tyto představy naplnit? Proč se nám to tak málo daří? Chapouthier se vrací k autorům (Salovey, Mayer, Goleman), kteří upozorňovali na to, že by lidé měli více rozvíjet svou emoční inteligenci (17), tzn. především zacílit své aktivity a vzdělávání na rozvoj pravé hemisféry mozku, která člověku umožňuje na svět nahlížet holisticky, je schopna reagovat na změny a novinky. Je méně analytická, poznává svět empiricky, orientuje se na citové prožívání, zkrátka se více blíží lidské představě o nejazykovém, emočně laděném myšlení mimolidských živočichů. 

Při vyzdvihování důležitosti pravé hemisféry se často opomíjí, že obě hemisféry se ve většině oblastí, za něž jsou zodpovědné, navzájem doplňují. Jazykové schopnosti sídlí zejména v levé hemisféře, ale pravá hemisféra „má" cit pro intonaci a rytmus řeči. Stejně tak se nedá říci, že by levá hemisféra vůbec nezpracovávala emoce, pouze se více zaměřuje na logiku a racionalitu. Naše morální postoje a všeobecné principy, kterými se řídíme sice souvisejí s činností pravé hemisféry (empatie, emoce), ale jejich uvádění do praxe kontroluje levá hemisféra, která nám umožňuje racionální přístup k realitě. Stimulujeme-li však převážně levou hemisféru na úkor pravé, komplementarita mezi hemisférami není vyvážená. A právě vzdělávací systém západní civilizace rozvoj a vyváženost této komplementarity nepodporuje. Více si cenní schopností a dovedností, které souvisejí s činností levé hemisféry: analatytických schopností, smyslu pro detail, ovládání živých jazyků, mrtvých jazyků, matematiky, znalostí historie apod. Zkoušky a konkurzy se zaměřují zejména na ně.  A tak např. málokoho zajímá, jaké charakterové vlastnosti a postoje má budoucí adept medicíny: přijímací zkoušky jsou založeny převážně na matematických znalostech. Na základě tohoto typu vzdělávání sice získáváme vysokou vědeckou a technologickou úroveň v mnoha oborech, ale zdá se, že to celé se odehrává na úkor citového prožívání, empatie, ohleduplnosti k druhým, dobrých mezilidských vztahů a citlivosti vůči přírodě. Nárůst depresí a psychických chorob v západní populaci je pravděpodobně odrazem tohoto stavu. Ne náhodou bývá v psychiatrii s dysfunkcemi pravé hemisféry spojována bipolární porucha, zatímco dysfunkce levé hemisféry bývá dávána do souvislosti spíše se schizofrenií. (18) Naše vzdělávání by proto mělo podporovat činnost pravé hemisféry a spolu s ní citové vazby a hodnoty, vnímání zaměřené na celek, uměleckou tvorbu, smyslové (zejm. sluchové) vnímání přírody a nejazykové myšlení.   

 

Přirozená schopnost empatie a náklonnosti

Šimpanzi, naši nejbližší příbuzní, žijí v malých tlupách. Celá staletí jsme také žili v malých společenstvích, typicky ve vesnicích. Tato forma soužití lépe odpovídala biologickému nastavení našeho mozku. Nebylo třeba zvláštních institucí, které by se musely starat o jedince s jakýmkoli hendikepem. Jejich původní lidská „tlupa" se o ně většinou dokázala postarat a začlenit je do svého života. Není divu, že nyní se někteří lidé snaží k původnímu uspořádání do menších společenství vrátit a zakládají různé typy komunit, v nichž by mohli lépe žít podle svých představ. Nemusí to však být automaticky nejlepší řešení. I malá společenství se dostávají do vražedných konfliktů, stejně jako je tomu právě u šimpanzích tlup. Nicméně jak bylo řečeno v úvodu knihy, u živočišných druhů s limbickým systémem, jenž je propojený s vysoce rozvinutou mozkovou kůrou, probíhají i jiné procesy než je boj o přežití, a sice schopnost empatie a vzájemné pomoci. A právě tuto složku naší animality bychom měli akcentovat a rozvíjet. Tyto schopnosti - vcítění se do druhého, projevy náklonnosti a vzájemnou pomoc - máme v sobě přirozeně, nemusíme je získávat odjinud a složitě se jim učit. Snahy zkonstruovat roboty, kteří by se blížili těmto přirozeným živočišným schopnostem, zatím potvrzují, jak je těžké něčeho takového dosáhnout bez organického základu. I když lze roboty naprogramovat k projevům empatie, žádný z nich zatím neprojevil spontánní altruistické chování. Začněme si tedy těchto našich přirozeně dostupných schopností cenit a rozvíjejme je tak, aby adekvátně vyvažovaly náš jedinečný a pozoruhodně rozvinutý intelekt.

Je zde naděje, že tímto způsobem zlepšíme své chování vůči sobě navzájem i vůči mimolidským bytostem. Konkrétní cesty nápravy by mohly vypadat takto: z kategorie domácích mazlíčků" bychom zcela vyloučili tzv. divoká zvířata, vyjma nutné péče o osiřelé jedince apod. Psy a kočky bychom měli podrobit povinnému čipování, aby nebylo tak snadné je opustit a ponechat svému osudu. Důležité je i vzdělávání majitelů těchto zvířat, aby mohli co nejlépe plnit potřeby svých svěřenců. Pokud jde o zvířata chovaná pro maso, jejich situace se patrně nikdy nezlepší, pokud nedojde k masivnímu snížení spotřeby masa (veganství, vegetariánství, flexitariánství). V konečném důsledku tím člověk prospěje i svému vlastnímu zdraví, které nadměrnou konzumací masitých jídel ohrožuje. Rozsáhlé chovy dobytka mají i další dopady: část produkce rostlinných bílkovin, které by chudé země potřebovaly pro své obyvatelstvo, nyní vyvážejí jako krmivo pro dobytek do západních zemí. Ekologické důsledky jsou dobře známy: metan produkovaný dobytkem se spolupodílí na vytváření tzv. skleníkového efektu a na oteplování planety. Pokud jde o laboratorní pokusy na zvířatech, nesou s sebou dva problémy: etický (konflikt mezi zájmy zvířat naplňovat potřeby odpovídající jejich živočišnému druhu a zájmy člověka) a epistemologický (pokusy děláme na zvířatech, jejichž organismus je natolik blízký našemu, aby výsledky pokusů byly extrapolovatelné na člověka, a zároveň natolik vzdálený, aby u něj nevzbuzovaly pocity viny). Stále se nedostatečně kontroluje dodržování pravidla 3R (ReplaceReduceRefine) a do Směrnice 2010/63/EU, která provádění pokusů upravuje, se nedostala ochrana ptačích embryí, ani ochrana desetinožců (Decapoda) nebo včel, u kterých lze předpokládat určitou formu vědomí. Diskutované čtvrté R - klidné dožití pro pokusná zvířata (Rehabilitate) - nepřipadá stále v úvahu z důvodu stále velmi vysokého počtu zejm. hlodavců a dalších druhů. V případě krutých způsobů zábavy (zápasy, některé cirkusy a zoologické zahrady, atd.) by se mělo nekompromisně přistoupit k jejich zákazu.

 

Zvířecí práva a lidská práva

Vyjádříme-li naše etické ohledy vůči mimolidským živočichům termínem práv, vytváříme tím z ohledů ryze individuálních (neboť ne každý člověk tyto ohledy v sobě automaticky má) sociální normativ, který posléze zavazuje každého člověka. Z tohoto důvodu vznikla Všeobecná deklarace zvířecích práv (aktualizovaná v r. 2018): aspiruje na určitou normativitu a snaží se ukázat, v jakém vztahu vůči sobě stojí lidská práva a zvířecí práva. Neplatí, že práva může mít pouze ten, kdo je zároveň vázán určitými povinnostmi. Dětská práva jsou toho dokladem. Zároveň neplatí, že práva, jakkoli je autorem jejich znění člověk, nejsou pouze pro člověka. Dokladem je toho např. řecký přístav Pireus. Pokud jde o zvířata, jejich práva vyplývají z toho, co je člověku vůči nim zakázáno (zákaz týrat psa dává psu právo na to nebýt týrán apod.). Jejich práva mají zároveň vyplývat z jejich ustrojení (citlivé bytosti, které jsou schopny pociťovat bolest a utrpení) a specifických potřeb souvisejících s jejich příslušností ke konkrétnímu živočišnému druhu. Nemá tedy smysl usilovat pro ně o právo volit nebo o svobodu projevu. Tam, kde naše práva a práva zvířat vstupují do konfliktu, je třeba se přiklonit k právům člověka, jinak bychom se dostávali do těžko řešitelných situací.

 

Budeme-li důvěřovat přirozeným vlastnostem, které - jak ukazuje moderní věda - sdílíme s ostatními živočichy, tzn. schopnost pociťovat emoce, citově se poutat, vciťovat se do druhého a být mu nápomocen v případě nouze, a budeme-li tyto vlastnosti akcentovat a rozvíjet, je to to nejlepší, co si z naší živočišné podstaty můžeme vzít. V tom může spočívat naše záchrana.

 

__________________________

1) Chapouthier zde zmiňuje zajímavý případ chobotnic druhu Amphioctopus marginatus žijících na pobřežích indonéských ostrovů. Tyto chobotnice sbírají rozpůlené skořápky kokosových ořechů vyhazovaných lidmi do moře a dělají si z nich kulaté schránky. Tato činnost je pouze lokální a je dosud nepozorovanou inovací těchto indonéských chobotnic. Stejně tak je zajímavý případ aligátorů žijících v Louisianě, kteří si vkládají do tlamy klacíky, na které snáze uloví nic netušící ptactvo (viz s. 41-42). Velcí delfíni druhu Tursiops si při lovu ryb žijících na kamenitém mořském dně chrání zobák mořskou houbou (s. 44-45). 

2) Kumazawa-Manita N., Hama N., Miyawaki A., Iriki A., "Tool use specific adult neurogenesis and synaptogenesis in Rodent (Octodon degus) Hippocampus"PLOS One, 2013, 8 (3), e58649.

3) Andics A. et al."Neural mechanisms for lexical processing in dogs"Science, 2016, 353 (6303), s. 1030-1032.

4) Stach S., Benard J., Giurfa M., "Local-feature assembling in visual pattern recognition and generalization in honeybees"Nature, 2004, 429 (6993), s. 758-761.

5) Shohat-Ophir G. et al."Sexual deprivation increases ethanol intake in Drosophila"Science, 2012, 335 (6074), s. 1351-1355.

6) Romagny S. et al., "Feel, smell and see in an egg: emergence of perception and learning in an immature invertebrate, the cuttlefish embryo"Journal of Experimental Biology, 2012, 215 (23), s. 4125-4130.

7) Jones A. C., Gosling S. D., "Temperament and personality in dogs (Canis familiaris): A review and evaluation of past research", Applied Animal Behaviour Science, 2005, 95 (1-2), s. 1-53.

8) Litchfeld C. A. et al."The 'Feline Five' : An eploration of personnality in pet cats (Felis catus)"PLOS One, 2017, 12 (8), e0183455.

9) Seltmann M. W. et al."Evaluating the personality structure of semi-captive Asian elephants living in their natural habitat"Royal Society Open Science, 2018, 5 (2).

10) Rygula R., Pluta H., Popik P., "Laughing rats are optimistic", PLOS One, 2012, 7 (12), e51959.

11) Annika Paukner A. et al."Capuchin monkeys display affiliation towards humans who imitate them"Science, 2009, 325, s. 880-883.

12) Simpson E. A. et al., "Inhaled oxytocin increases positive social behaviors innewborn macaques", PNAS, 2014, 11 (19), s. 1-6.

13) Guillaume A., Kurts-Wöste L., Faire sens, faire science, Londres, Iste, 2020.

14) Abrantes P. C., "Culture and transitions in individualty", in A. Dutra (ed.), Temas de Filosofia do Conhecimento, Florianopolis, NEL/UFSC Publishers, 2011, sv. 11, s. 395-408.

15) Chapouthier G., "L'évolution vers la complexité: finalité par construction", Archives of Physiology and Biochemistry, 1986, 94 (4), s. 95-100.

16) https://www.huffingtonpost.fr/laurent-begue/violence-extreme-animale_b_3154511.html; Lucia S., Killias M., "Is animal cruelty a marker of interpersonal violence and delinquency?, Results of a swiss national self-report study", Psychology of Violence, 2011, 1, s. 93-105.

17) Goleman; D., Emotional Intelligence, New York, Bantam Books, 1995.

18) Flor-Henry, P., Cerebral Basis of Psychopatology, Canada, Mosby, 1983.

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

Copyright 2009-2021 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.