Despretová upozorňuje na to, že spoléháme-li se v etologii pouze na experimentální dispozitiv, tak jak jsme si ho dopředu nastavili, vystavujeme se riziku, že sice možná dosáhneme vytýčených výsledků (résultats), kvůli nimž jsme experiment podnikli, ale úspěchu (succès), tzn. komplexního porozumění chování zkoumaných zvířat, tím velmi pravděpodobně nedosáhneme. Teprve když hledáme odpovědi na otázky, které průběžně vyvstaly, když se zkoumaným zvířatům přizpůsobujeme, svůj původní dispozitiv upravujeme, popř. se vydáme úplně jinou cestou, máme šanci jim porozumět komplexněji. Teprve pak můžeme hovořit o úspěchu na poli etologie. Jak si totiž např. vysvětlit chování potkana, který nadále mačká páčku, ačkoli už dávno nemá hlad a potrava, ke které se stisknutím páčky, dostane, ho nezajímá? Vědci to vysvětlují tak, že je tato dovednost pro potkana prostě uspokojující. Je to ale jediné možné vysvětlení? Víme toho o motivech potkana skutečně dost na to, abychom si svou odpovědí mohli být jisti? Co víme o vztahu potkana ke konkrétnímu vědci, který jej zkoumá? Viz tuto problematiku v knize Myslet jako potkan nebo v knize Kdy vlk bude pobývat s beránkem.
