Vinciane Despretová

Kdy vlk bude pobývat s beránkem

 

Naše projekce do zvířat, popř. náš sklon vybírat si z jejich chování jen to, co se nám zrovna hodí, může mít pro naše vlastní sebepojetí fatální následky. Podívejme se např. na takového paviána pláštíkového (Papio hamadryas): je to dominantní a žárlivý samec, schopný vybít příslušníky své vlastní tlupy, anebo je to ochránce své tlupy a vzor kooperace? A jak to souvisí s námi lidmi?

 

Dominantní pavián jako prototyp všech primátů

V roce 1925 byla londýnské ZOO založena kolonie paviánů pláštíkových. Na počátku sestávala z několika samic a asi stovky samců. Kvůli vzájemným krvavým potyčkám mezi samci ve skupině během dvou let zůstalo jen 56 jedinců. Ani následné doplnění chovu o tří desítky samic konfliktům nezabránilo. Přežila jen třetina jedinců. Patolog Solly Zuckerman, který v ZOO tehdy pracoval, si myslel, že je to projev přirozeného chování paviánů. Usoudil, že paviáni žijí v pevně dané hierarchické struktuře, udržované nelítostným bojem o samice. Nikdo nevěnoval pozornost takovým „detailům“, že převoz paviánů z jižní polokoule na severní rozhodil hormonální cyklus samic natolik, že začaly ovulovat téměř nepřetržitě, že celá skupina byla umístěna ve stísněných podmínkách, v abnormálním poměru samic a samců… Není ani divu, Zuckerman měl tehdy za sebou pouze pár dní praxe v pozorování paviánů v jejich přirozeném prostředí. Nicméně na základě jeho teorie se na dalších třicet let vytvořila představa o tom, jak žijí obecně všichni primáti a byla dokonce potvrzena i De Voreovým pozorováním paviánů ve volné přírodě na konci 50. let. De Vore ale výsledky svého výzkumu zkreslil tím, že paviánům házel burské oříšky: samci při honbě za oříšky odstrkovali samice. Pozdější výzkumy ukázaly, že u mnoha druhů paviánů zdroje potravy znají starší samice, které k nim skupinu přivádějí. Paviáni jsou kromě goril jediným primát em, u něhož mají samci ve zvyku kolem sebe soustředit harém samic. Kdyby se tehdy do londýnské ZOO dostal jiný druh primátů, závěry z pozorování by patrně vypadaly jinak. Samčí dominance, která je mezi primáty poměrně vzácná, se v důsledku těchto výzkumů stala ústředním pojmem primatologického paradigmatu.

Přitom zhruba ve stejné době, kdy Zuckerman zkoumal ve své ZOO paviány, se jiný etolog Clarence Ray Carpenter zabýval vřešťany. Zkoumal je v jejich přirozeném prostředí a zjistil, že klíčovým organizačním principem jejich společenství není samčí dominance, nýbrž kooperace. Samci dokonce kooperovali při ochraně mláďat. Vztahy samců a samic byly trvalejšího charakteru, umožňovaly sociální a emoční vazby, komunitní sexualita jim zajišťovala větší sociální flexibilitu. K agresi zde docházelo spíše mezi skupinami, nikoli uvnitř skupin. Proč se do představ o typickém společenství primátů tato Carpenterova pozorování dlouho nepromítla?

 

Žárlivý lidoop jako totemové zvíře lidského kmene?

V tomto ohledu Despretová poukazuje na jednu zajímavou souvislost: Zuckermana k výzkumu paviánů podnítila četba Freudovy knihy Totem a tabu, mezi jejíž ústřední otázky patří otázka po původu člověka a lidské společnosti. Freud se na tuto otázku snažil hledat odpověď pomocí dobových etnografických studií o „nejzaostalejších a nejubožejších divoších“ (1), protože u nich bylo lze předpokládat, že u nich nalezne stopy myšlení charakteristického pro pračlověka a jeho kmeny. Přes etnografické popisy Austrálců převzatých převážně z Frazera a Wundta se Freud dostal k otázce totemického zvířete, které členové kmene pokládají za svého prapředka, aneb „že od něho pocházejí“. (2) „Totemické zvíře je pokládáno za prapředka příslušné skupiny.“ (3) Despretová: „A právě zde celý příběh ubírá nečekaným směrem: přesně tohle se totiž přihodí i nám! Pokud totiž budeme sledovat dějiny, které se nám tu Freud snaží zrekonstruovat, nemůžeme přehlédnout zvláštní podobnost mezi pověrčivým přesvědčením těchto primitivních kmenů a tvrzením, které nám Freud předloží.“ (4) Ve víře v totem či ve zvířecího předka spatřuje vzpomínku na přechod lidstva od animality k lidské podobě. Lidství a lidská společnost se podle něj zrodily v momentě, kdy se v prehistorické tlupě synové poprvé odvážili zavraždit otce, jenž si pro sebe žárlivě střežil všechny samice. „Poté, co Freud osvětlil zrod lidství pomocí toho, co sám odsuzuje jako pověrčivou víru primitivů v jejich vlastní zvířecí původ, nakonec sám paradoxně dospěje k označení člověka jako kohosi, kdo také pochází ze zvláštního druhu zvířete – tím je nejprve primát žárlivě střežící svá privilegia, poté otcovražedný předchůdce člověka a konečně člověk podléhající svým vzpomínkám a výčitkám svědomí. Ve fiktivním příběhu o našem původu nám spojením primitivů se zvířetem ‚staví totem‘. […] Tento moderní totem […] už nemá nic společného se symbolem či vírou: ten, se kterým nás spojí Freud, se stane součástí věd, přesněji věd přírodních.“ (5) Ne náhodou tuto svou hypotézu zaštítí úryvkem z Darwinovy knihy O původu člověka: „nahlížíme-li dosti daleko do minulosti a usuzujeme-li podle společenských zvyklostí dnešního člověka, je nejpravděpodobnější, že člověk žil původně v malých společenstvích, každý muž s jednou ženou, nebo – byl-li dosti silný – s několika ženami, které žárlivě hájil proti všem ostatním mužům. Nebo možná nebyl společenským živočichem a žil sám pro sebe s několika ženami jako gorila; všichni domorodci se totiž navzájem podobají v tom, že v jedné skupině bývá jen jeden dospělý samec.“ (6) Zahledíme-li se do dávné minulosti a vezmeme-li v úvahu společenské zvyky dnešních lidí, pak je nejpravděpodobnější, že pradávný člověk žil původně v malých společenstvích, přičemž každý muž měl jednu ženu nebo, pokud si to mohl dovolit, i více žen, které žárlivě střežil před ostatními muži. Člověk také nemusel být společenský živočich, a přesto mohl žít s několika ženami, podobně jako gorila, neboť všichni domorodci ‚se shodují na tom, že v gorilí tlupě lze spatřit jen jednoho dospělého samce a že dochází, když mladí samci dospějí, k zápasu o vůdčí postavení s silnější samec, který zabije nebo vyžene ostatní, se prosadí jako hlava tlupy‘. (7) Darwin souhlasil s Platónem, že „své imaginární ideje čerpáme z preexistence duše, nikoli ze zkušenosti“: „nahraďte ‚duši‘ ‚opicí‘ a bude vám hned všechno jasné“; tudíž „ten, kdo porozumí paviánům udělá pro metafyziku (tak se nazývala psychologie předtím, než se začala hlásit k vlastnímu poli zkoumání), udělá pro metafyziku víc než kdysi Locke“. (8) 

Ačkoli se dá podle Despretové pochopit, že na základě výše uvedeného předpokladu hledal Freud i Darwin předobraz lidské společnosti u tlupy primátů, méně samozřejmé je to, proč tento předobraz obsadili druhem primátů-válečníků, kteří mezi sebou žárlivě soupeří o samice. Darwin sám volbu vysvětlujícího prototypu vnímal jako dilema: „Pokud jde o mne, byl bych raději potomkem oné hrdinské opičky, která se vrhla na obávaného nepřítele, aby zachránila svého ošetřovatele, nebo potomkem onoho starého paviána, který seběhl z hor a vítězoslavně zachránil své mládě z houfu užaslých psů, než potomkem divocha, který s rozkoší mučí své nepřátele, připravuje krvavé oběti, bez výčitek svědomí zabíjí své děti, s ženami jedná jako s otrokyněmi, nezná nejmenšího ostychu a sám je otrokem nejprimitivnějších pověr.“ (9) Ale při svých návštěvách domorodých kmenů ani v dobové literatuře nenacházel žádné vhodné příklady morálně jednajících lidí, kteří by tento prapůvod potvrzovali. Viděl, že původní obyvatelé Severní Ameriky ponechávají své zesláblé druhy raději svému osudu a pokračují v cestě bez nich, původní obyvatelé Ohňové země pohřbívají zaživa své staré rodiče nebo nemocné. 

 

Darwin negativní důsledky v jejich chování překvapivě přiřkl rozumu. „Podíváme-li se do nesmírně dávné minulosti, kdy ještě člověk nedosáhl své důstojnosti, uvidíme, že byl tehdy daleko více veden instinkty než rozumem, a to i ve srovnání s těmi nejzaostalejšími divochy. Naši dávní pololidští předkové určitě nevraždili nemluvňata nebo nepěstovali mnohomužství, neboť zvířecí instinkty nejsou nikdy tak zrůdné, aby vedly k ničení vlastního potomstva nebo k úplné ztrátě žárlivosti.“ (10) Žárlivost Darwin na rozdíl od rozumu zjevně vnímá jako ctnost: „Můžeme totiž s jistotou soudit, že se člověk tehdy mnohem více řídil svými pudovými vášněmi než prozíravostí a rozumem. Jistě si v té době žárlivě střežil svou ženu nebo ženy. Tehdy také nepraktikoval infanticidu, své ženy nepovažoval za pouhé otrokyně a s dívkami se rovněž nezasnuboval ještě v dětství.“ (11) Divoši, které poznal, už byli „zdegenerovaní“ rozumem. Zato naši divocí předci – ještě před vznikem rozumu – se podobali opicím v tom, že neměli možnost zaujmout samice svůdným zevnějškem, zpěvem apod., a proto je museli získávat a udržovat si je pod svou nadvládou pouze bojem. Ostatně tento rys Darwin dohledal i u Austrálců a původních severoamerických obyvatel. Jak Despretová upozorňuje, pro Darwina bylo evidentně těžké skloubit viktoriánskou představu o opicích coby vzorech kooperace a empatie s viktoriánskou představou o domorodých kmenech coby společenstvích neustále soupeřících, válčících a závistivých jedinců. Zbývalo jen této představě o divoších uzpůsobit obraz zvířete. Sice znal z praxe mnoho příkladů chování zvířat, které do jeho teorie pohlavního výběru nezapadaly. Tyto příklady tedy označil za cosi epizodického, tudíž podružného.

Zvířata jako příklad vzájemné pomoci

Na konci 19. století se v politickém azylu ve Velké Británii ocitl muž, který Darwinovy práce znal a obdivoval. Měl však za sebou jiné cestovatelské zkušenosti, jiné politické zkušenosti i představy a také četl autory, jejichž díla o domorodých kmenech už Darwin nemohl znát (Reclus, Rink, Post, Lewis Morgan aj.). Cítil nedůvěru k britské antropologii, která byla promotérem viktoriánského obrazu původních obyvatel. Kropotkin ho viděl jako produkt imperiální a puritánské morálky, založené na paternalismu, rasismu a strachu z odlišností. Politicky se klonil ke vzniku malých společenství, která si stanoví pravidla výhodná pro všechny jejich členy. Zvyky domorodců popsal zcela jinak, a to díky hlubší znalosti problematiky. Používají antikoncepční metody, aby snížili porodnost, k infanticidě se uchylují v dobách, kdy čelí nenadálému nedostatku potravin. Většinou nechají novorozence v lese, protože se jim příčí přímé zabití. Není to nějaký jejich zvyk, nýbrž zoufalý čin, kterého se dopouštějí jen v případě nedostatku zdrojů a jeho závažnosti jsou si vědomi. Zranění a staří členové kmene se sami rozhodují pro odchod ze života kmene, ten jedná na jejich žádost. Na rozdíl od Darwina nepobýval na ostrovech, které jsou jakýmisi uzavřenými laboratořemi, ani v přeplněných tropech nebo anglických lesích. Procházel se především na nesmírných ruských pláních a pozoroval zde princip kooperace, a to nikoli jen jako cosi epizodického, nýbrž jako široce rozšířený princip. Proto v zoologických pracích o primátech hledal, zda i mezi nimi byl tento princip pozorován. Ke svému překvapení zjistil, že kromě orangutanů a goril, kteří žijí v malých rodinách, žijí opice ve velkých společenstvích, a to možná více díky vzájemné pomoci, nežli díky soutěživosti a soupeření. Proto odmítl soutěživosti připisovat takový význam, jaký jí přisoudil Darwin, a nabídl lidstvu úplně jiný obraz jeho prvopočátku (viz citace z Kropotkinovy knihy v rámečku vpravo) Zcela zpochybnil teorii o bojovném a žárlivém opičím samci, jenž se stal Freudovým totemem. Nicméně Kropotkinova vize přírody prodchnuté vzájemnou pomocí a spoluprací nenašla ve své době žádnou odezvu, pro tehdejší společnost nebyla dostatečně atraktivní. Na dlouhou dobu byl zapomenut.

 

Co mají společného Thompsonův kreacionismus a moderní etologie?

Přírodopisec Edward Pett Thompson, který v roce 1851 publikoval knihu The Passions of Animals, upadl v zapomnění ještě mnohem snadněji než Kropotkin. V době, kdy na sebe brzy měla plnou pozornost přitáhnout Darwinova evoluční teorie, o jeho knihy prostě přestal být zájem. Proč tedy Despretová Thompsonovi věnovala celou jednu kapitolu? – Thompson sice zdánlivě navazuje na některé myslitele 17. a 18. století a hledá v chování mimolidských živočichů rysy, které se podobají chování lidskému. Na několika příbězích z praxe ukázal, co opice dovedou: předstírají chorobu, aby pak nečekaně zaútočily na ptačí zloděje jídla, odpozorují složitý mechanismus odemykání klece, aby mohly uprchnout, nebo pečlivě schovají důkazy toho, že něco ukradly. Tuto podobnost však Thompson nevyužívá k tomu, aby zaplnil pomyslné chybějící příčky na statické scala naturae. Chtěl „přispět k lepšímu docenění hodnoty a užitečnosti života zvířat“. Proto chtěl v lidech probouzet pozornost, laskavost a obdiv k ostatním tvorům a snahu o jejich odpovídající ochranu. Nelíbilo se mu, že své poznatky o nich často stavíme na předsudcích. Myslíme si například, že psi vidí totéž, co my, že masožravci jsou krutí nebo že včely se řídí slepým a neměnným instinktem. Ostatně instinktem lze vysvětlit cokoli, co se nám hodí. Rozum, inteligence a emocionalita se tak nikdy nedostanou ke slovu. Jak bychom vysvětlili, že když se podmínky změní, změní se i „instinkty“? Vždyť včela na skleněné podložce vytvoří zcela jinou strukturu plástve. Neznamená to, že by instinkty neexistovaly, je však pošetilé jimi vysvětlovat vše a samy o sobě je nahlížet jako cosi statického. Zvířata sice nemluví, ale rozhodně velmi diferencovaně komunikují. Jsou schopna vyjádřit celou škálu emocí, smutek ze ztráty mláděte, strach, lásku, radost, bolest, soucit. Ten lze v přírodě pozorovat nejen uvnitř jednotlivých druhů, nýbrž i mezi nimi. Jak my sami můžeme být tak necitliví vůči utrpení, které zvířata pociťují při ztrátě svých mláďat? „Cosi nesmírně bolestného je na zabití velryby, když ona sama projevuje takovou lásku ke svému mláděti, že by to dělalo čest i vyšší lidské inteligenci, leč soucit, který by člověk mohl cítit, ustupuje do pozadí a člověk dá nakonec přednost touze po dobrodružství, vidině budoucího výdělku a radosti z úlovku.“ (12) Dokud budou lidé věřit na neměnné instinkty, budou se udržovat v lhostejnosti a v nevědomosti. Teorie instinktů dělá ze zvířat automaty. Zvířata se v přírodě málokdy chovají krutě. Navíc to, co člověk obvykle považuje za přirozenou krutost, sám zvrácenými způsoby domestikace posiluje: přirozenou agresi ve zvířatech nepřirozeně posiluje a stupňuje, jak je tomu např. u kohoutích zápasů aj. Přitom by mohl systematicky dávat přednost domestikaci, která nás se zvířaty spojuje do mírumilovných společenství. Thompson připomíná slova proroka Izajáše: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele, lvíče a krmný dobytek budou spolu, malý chlapec je bude vodit. Kráva se bude pást s medvědicí, jejich mláďata si lehnou spolu, lev bude žrát slámu jako býk. Nemluvně si bude hrát nad děrou zmije, batole vztáhne ruku k doupěti hada. Nebudou škodit ani ničit na celé mé svaté hoře, neboť poznání Hospodina naplní zemi, jako vody pokrývají moře.“ (13) Zvířata ještě nenahlédla, že lze žít i jinak než ve svém původním určení. Člověk může k naplnění proroctví přispět. Domestikace není odtržení od přírody. Je to cesta k socializaci, k vytváření společného světa, v němž jsou jednotliví aktéři propojeni jinak než dříve. Tato Thompsonova vize se potkává s tím, co dnešní sociologové Arnold Arluke a Clinton R. Sanders nazývají „sociální naplnění“. (14) Emancipace v Thompsonově podání znamená osvobození ze špatných podmínek. Slovy Bruna Latoura „paralyzující vazby nahradit vazbami, které nabízejí šanci“. (15) Těmto tématům se dnes mj. věnuje mladá vědecká disciplína, mnohodruhová etnografie (multispecies etnography).

 

Jde nám o úspěšné výsledky, nebo o skutečné úspěchy? 

Kam jsme se na této cestě ohleduplnějšího přístupu ke zvířatům dostali? Ne vždy tam, kam by si Thompson přál: velkochovy, vymírání živočišných druhů nebo zabírání jejich přirozeného habitatu… Mnoha lidem ale nové způsoby koexistence a soužití s ostatními živočichy leží na srdci. Antispeciestická (odkaz na heslo) hnutí zpochybnila výsadní úlohu, kterou by měl člověk v tomto procesu hrát. Někteří odmítají jíst maso. Jiní v tom vidí pýchu člověka, který se nedovede smířit se svým přirozeným údělem všežravce. Další, jako např. André Méry, jde dokonce tak daleko, že by rád genetickou úpravou všechny masožravce proměnil na býložravce. Izajášovo proroctví by se tak naplnilo beze zbytku. Blíže praxi je snaha pastevců dávat predátorům do stravy jakýsi „antabus“: jakmile po jehněčím zvrací, jejich útoky na ovce řídnou. Podobnými prostředky keňští pěstitelé kukuřice odrazují paviány. Různé formy domestikace, které probíhají v zoologických zahradách a v laboratořích, nyní ukazují dříve netušené možnosti kooperace a komunikace člověka a zvířat. Jako by některé jejich vlastnosti zůstávaly v přírodě pouze v latentní formě a mohly se projevit teprve v interakci s člověkem. Např. nové poznatky o paviánech byly možné jen proto, že etologové opustili rigidní schémata dominance a instinktu. A že také přestali nahlížet na antropomorfismus jako na neodpustitelný hřích, začali jej brát jako bernou minci nejen u sebe samých, nýbrž i u primátů: uvědomili si, že jejich schopnost zaujímat lidské hledisko je vskutku pozoruhodná.

Thompsonovy příklady opičího chování, které se tolik podobalo chování lidskému, nemohly být ve své době brány jako seriózní příspěvek do vědecké debaty ze dvou důvodů: 1) zoologové tehdy chtěli dělat „tvrdou vědu“ založenou na statistických datech. Tehdejšími metodami nedovedli zvěsti o sofistikovaném chování opic i dalších druhů potvrdit. Díky tomu museli v terénu pobývat častěji a déle, v laboratoři museli dát zvířatům dostatek času, aby se dříve jen anekdotické poznatky daly pozorovat a potvrdit jako cosi běžného; 2) bylo potřeba, aby se zkoumané živočišné druhy staly stabilní součástí lidského společenství, a to „pomocí statí, paradigmat, sdílených zkušeností, mnohonásobně vyššího počtu výzkumných terénů, vzájemného propojení vědců, teorií, finančních institucí, nových metod a poutavých otázek. (16) Tímto způsobem se Thompsonovy předpoklady postupně potvrdily. Domníval-li se, že primáti nemusí pokaždé hledat řešení problémů na základě pokusu a omylu, nýbrž že jsou schopni postupovat na základě určitého „vnitřního aktu rozumu“ (17) (orangutan v jeho příběhu totiž dokázal otevřít klec na jeden pokus), bylo to potvrzeno až Köhlerovými pokusy se šimpanzi v období první světové války a ve 20. letech. Teprve Köhler se odvážil šimpanzům systematicky předkládat problémy, které jejich inteligenci nepodceňovaly. Tendence primátů lidi napodobovat a komunikovat s nimi bude zkoumána až ve 40. letech 20. století a potvrdí se až v 60. letech (po šimpanzici Washoe následovala gorila Koko, šimpanzice Sarah, šimpanz bonobo Kanzi a mnozí další). Kdo je to člověk – což byla primární otázka pokusů s nimi – nám sice tito lidoopi neřekli, ale možná jsme se jich zapomněli zeptat, co je to opice, jak vtipně poznamenal Hans Kummer. Primáti potvrdili i Thompsonem popisovanou schopnost předstírat a lhát, k níž je nutné umět se vžít do myšlení druhého subjektu. Bezděčně se o tom přesvědčili vědci v Marseille, jejichž mandrilové si krátili dlouhou chvíli výlety z horního patra výzkumného ústavu do nižších pater, kde okny zvědavě pozorovali, co tam lidé dělají. Pokaždé, když se správce budovy vydal nahoru, aby mandrily zkontroloval a přepočítal, reagovali pokřikem na charakteristický hluk výtahu a cinkot klíčů. Když dojel do jejich patra, už byli ve svých klecích a dělali jakoby nic. A tak se situace stále opakovala, dokud se správce nakonec na vlastní oči nepřesvědčil, že si mandrilové skutečně našli malou únikovou cestu. Čím více lidé s primáty přicházejí do kontaktu, tím více zážitků s jejich schopností předstírat a manipulovat ostatními mají: šimpanz, který svého agresivního spolubydlícího manipuluje k větší pokoře tím, že potají bouchá z druhé místnosti na stěnu, protože ví, že se jeho kolega hluku bojí; samice uspí samce vískáním kožichu, protože mu chce uzmout jeho pochoutku, avšak při opakování stejné taktiky si napříště dá samec už pozor. Tyto příběhy už nemají pověst pouhé epizody, etologové umí připravit podmínky pro to, aby takové chování mohli pozorovat opakovaně a potvrdit je, a to nejen v chování primátů, nýbrž i jiných druhů (např. havranů).

 

Měření sil mezi společenskými a přírodními vědami aneb moderní totemismus

Nicméně zcela proti Thompsonovým představám o budoucím hledání lepšího vztahu ke zvířatům šly např. pokusy Harlowovy, který od 50. let u primátů zkoumal „schopnost pociťovat lásku“. V laboratorních podmínkách separoval mláďata makaků od matek a zkoumal jejich „reakce“, tzn. nic komplikovaného, nýbrž pouze měřitelné, kontrolovatelné a opakovatelné odpovědi na příčinu. „Měli jsme pocit, že rozbitím citové vazby dětí na matku jsme dokázali získat důležité informace nejen o síle citové vazby, ale také o povaze a stupni přirozené závislosti dítěte. (18) Následoval popis všech možných patologií u stovek mláďat separovaných od matek v různém věku a na různě dlouhou dobu, míry attachmentu budovaného k látkovým, drátěným, různou měrou destabilizujícím, ba život přímo ohrožujícím náhražkám. Sám Harlow svou práci zhodnotil takto: „…čtyři poslední roky jsme strávili v hluboké depresi – ale naštěstí ne v naší, nýbrž v depresi těch druhých – a toto období považujeme za jedno z nejvydařenějších a nejslibnějších, které jsme kdy zažili.“ (19) Despretová souhlasí s filosofem Peterem Singerem, který tyto pokusy označil za druh tautologie: nedozvěděli jsme se z nich nic, než co by nevyplývalo ze samotné jejich koncepce. Nepřinesly nic překvapivého, žádné nové zjištění. Dozvěděli jsme se pouze, že makaky lze takto deprivovat, což bylo ostatně známo už předtím jak u mláďat primátů (Wallaceův popis orangutaního sirotka z roku 1869), tak u dětí (Bolwbyho výzkum deprivace u válečných sirotků). Tyto pokusy v nás nevyvolaly žádnou proměnu ani proměnu našich zvyků, nezískali jsme jejich prostřednictvím žádnou novou schopnost. Nicméně vědci na základě těchto pokusů usoudili, že vlastně nebylo možné přesně určit, jaká příčina psychopatologie vyvolala: zda doba izolace, rozměr klece, věk, popř. jiné proměnné, a že je potřeba doplňujících pokusů. Je nanejvýš s podivem, že se Harlowovi dostalo takového obdivu a pozornosti napříč evropskými a americkými univerzitami, včetně promítání videozáznamů jeho pokusů, které dnes považujeme za nelidské. Despretová ale upozorňuje, že tato změna ve vnímání tohoto typu experimentování se zvířaty nenastala sama od sebe. Samy tyto pokusy a jejich výsledky k ní nevedly! Jak popsala, navzdory tomu, že popisovaly a potvrzovaly, že deprivace vede k psychickému utrpení výzkumných opic, vědci by se nerozpakovali v nich pokračovat. Změna nastala až v reakci na Singerovu kritiku. A Singer nekritizoval pouze nehumánnost Harlowových praktik, nýbrž jasně ukázal, že jsou karikaturní podobou vědeckého výzkumu. Je to „procedura, jak vytvářet zmrzačené objekty pokusu; procedura tvorby tautologií, které nemají žádnou jinou schopnost než se donekonečna duplikovat.“ (20) Stále platí, že postupy ve jménu vědeckého pokroku získávají téměř automatickou legitimitu. 

Sociologové Arnold Arluke a Clinton Sanders zkoumali, jak se člověk vlastně stává vědeckým pracovníkem v laboratoři: opustí svůj obvyklý způsob myšlení, svůj selský rozum a učí se zajetým institucionálním metodám, včetně odpovídajícího žargonu (utrpení se stane „reakcí na averzivní podněty“, makakové se promění v „subjekty“, jejich vjemy se stanou kvantifikovatelnými a objektivizovatelnými „proměnnými“, výsledky pokusů se stávají vědeckou „pravdou“, objektivita a pravda se stávají mocenskými nástroji vědy). Nastávající vědec to vše postupně přejímá jako nepopiratelná fakta, o nichž není třeba diskutovat. Musí se zároveň naučit i jinak cítit: laboratorní zvíře přestane být v jejich myslích zvířetem, které znají. Stává se nástrojem, který nenese žádné jiné významy než význam spojený s výzkumem. Jak jinak si lze vysvětlit, že Harlow nebyl vůbec schopen řídit se výsledky vlastního výzkumu, tzn. poučit se z nich o utrpení opičích mláďat a v důsledku toho v nich nepokračovat. O jaký typ vědy se tu jedná? Věda vyhovující „psychiatrům, kterým stačí snadné modely, vědcům a učitelům psychologie, kteří se potřebují další potvrzení o vědeckosti svého oboru“, vždyť „konečně se bude o lásce mluvit vědeckými termíny, vazby mezi námi budou konečně popsány se stejnou přesností jako vazby mezi molekulami“. (21) Závěry Bowlbyova empirického výzkumu dětí patrně nestačily, věda přece musí být opřena o experimenty. A protože něco tak nelidského těžko můžeme dělat lidem, musíme se spokojit s makaky. Proč se vlastně zdálo nejen oprávněné, ale i nutné a přesvědčivé, dělat pokusy na přírodních tvorech, ale v kontrolovaných laboratorních podmínkách? „Příroda“ a „lidská společnost“ jsou dlouholetou tradicí nazírány jako oddělené světy. Nicméně Harlow „přírodu“ vytvořil v laboratorních podmínkách a zkoumal na ní otázky, které si obvykle spojujeme s „lidskou společností“. Je za tím tradiční předpoklad, že „[…] příroda bude moci vyřešit sociální otázky jedině tehdy, bude-li očištěna od všeho sociálního. Jinými slovy, sociální otázky se mohou stát otázkami přírody, otázkami neměnných zákonů jedině tehdy, když je oprostíme od všeho, co je činí křehkým a živým […]. Takto zmobilizovaná ‚příroda‘ je tady, aby vyňala naše problémy z pole ‚humanitních věd‘, které jsou stále předmětem různých kontroverzí, vlivů a subjektivních interpretací.“ (22) Jinými slovy, bojíme se, že považovat narušení vazby mezi matkou a dítětem by mohlo spadat do sféry humanitních věd, do sféry našich tvrdou (rozuměj přírodní) vědou nepodložených předsudků. Sáhneme tedy po makacích a snažíme se u nich najít „trvalé přírodní zákony“ řídící jejich vztahy. Pokud se příčiny a následky poruch attachmentu potvrdí experimentálně u nich, bude oprávněné o příčinách a následcích poruch attachementu mluvit i u člověka. Konečně to bude neoddiskutovatelné. Psychologové, kteří na důležitost vazby matky a dítěte, upozorňovali, budou konečně bráni vážně. Harlowův makak, který má zvláštní status tvorů nám „dostatečně podobných“ a zároveň od nás „dost odlišných“, tak získávají freudovsky chápaný status totemu. Jde o „odvozený totem, jenž i v nás náhle vyvolává onen stejný pověrečný respekt, odhalený Freudem u primitivních kmenů. Ale tento pověrečný respekt nechováme ke zvířeti samotnému, jemu ostatně nepatří žádný respekt; tabu totemu se netýká makaka rhesus (Harlow to jasně ukázal), nýbrž makakovi-coby-produktu-vědeckého-projektu.“ (23) Stal se univerzálním referenčním bodem těch údajných neměnných přírodních zákonů. Vlastně i ostatní laboratorní zvířata tvoří tento tohoto univerzálního referenční bod či spíše rámec, a to vždy pro konkrétní zkoumaný jev a jeho „přírodní zákonitost“. Extrapolace takto získaných poznatků je však diskutabilní: samice makaků jsou velmi protektivní a tato protektivnost ve stresujícím prostředí laboratoře ještě narůstá. Jestliže z laboratorních experimentů vznikají teorie, že lidské matky by měly být protektivní a neodlučovat se od mláďat, bude to teorie zkonstruovaná na laboratorním pokusu, jenž realitu hyperbolizoval. Britská etoložka Thelma Rowel k tomu napsala, že pokud usilujeme o robustní zdůvodnění našich teorií, neměli bychom se opírat jen o jednu výseč poznatků. Jak by to s naším mateřským vzorem asi dopadlo, kdybychom si zvolili např. samice makaků radiata nebo langurů, které svá mláďata nechávají po narození u dalších členů tlupy? Nejsou lidem dostatečně podobné, a proto jsme si je nevybrali? Zato makak rhesus nám podobný je, ale ne natolik, abychom ho mohli při pokusech týrat?

 

Otázka ohleduplné etologie aneb změnily snad etoložky primáty?

Despretová cítí potřebu vrátit se k původnímu významu „etologie“: poprvé tento termín použil francouzský přírodovědec a zoolog Etienne Goeffroy Saint Hilaire (1772–1844) a chápal jej jako jakýsi katalog obvyklých způsobů chování konkrétního živočišného druhu, aniž by kladl důraz na vysvětlení „mechanismů“ chování. Podle Despretové je potřeba vrátit maximální pozornost zvířatům jako takovým. S odkazem na Shirley Strumovou je v etologii nezbytné k poznávání zvířat přistupovat se zdvořilostí a nebudovat výzkum o nich „bez nich“, tzn. nechodit do výzkumu s předsudky. Být otevřený překvapení, teprve objevovat, co přijde, nechat se zaujmout tím, co zvířata zajímá, a zkoumat jak se rozmanité způsoby chování – etologů a „jejich“ zvířat – dokázaly vzájemně propojit. Tento proces nazývá „ohleduplným zacházením se způsoby chování“ (24)

Co se týče snahy dozvědět na základě etologie mimolidských živočichů něco o člověku, např. o jeho mateřském chování nebo o jeho původu, je třeba si uvědomit, jaké otázky pokládáme a jakým živočichům. Když se podíváme na představy o původu člověka a společnosti u Darwina, Freuda, Zuckermana a De Vorea, vyvstává nám před očima obraz společenství ovládaného samci, s jasně danou dělbou rolí a v němž se samice prosadí jedině tehdy, když se s dominantním samcem spojí. Místo aby tuto formu organizace lidské společnosti nahlíželi a vysvětlovali politicky, legitimizují ji ji „přírodními zákony“, prezentují ji jako „přirozenou“. Paviání tlupa se pro tento účel hodí jistě lépe než Carpenterovi vřešťani, jejichž sklon k egalitarismu a komunitní sexualitě by tento model poněkud komplikoval. Despretová v tomto ohledu odkazuje na stať řecko-francouzské politoložky Eleni Varikasové, která se věnuje transferu legitimizace mužské nadřazenosti ze sféry teologie do sféry přírodních věd. (25) Připomeňme, že De Vore tuto „přirozenou“ dominanci u paviánů nevědomky stimuloval házením burských oříšků (viz výše). Ostatně od té doby uteklo hodně vody a řada jiných primatologů došla při zkoumání paviáních společenství k nuancovanějším závěrům. Copak se paviáni a obecně mimolidští primáti od té doby změnili? V primatologii začala od 2. poloviny 20. století působit celá řada žen, z nichž např. Jeanne Altman, Thelma Rowellová, Linda Fediganová, Allison Jollyová, Shirley Strumová. A Despretová se ptá, co to vlastně znamená být ženou v terénu? Despretová v tomto kontextu obrací svou pozornost k Jane Goodallové: po čtyřech měsících, kdy jí skupina šimpanzů umožnila, aby se k nim přiblížila na čtyřicet metrů, při jejich pozorování dalekohledem zjistila, že šimpanzí samec David Greybeard ulovil a zabil divoké sele a o kořist se rozdělil se svou tlupou. Jindy jí ukázal, jak lovit termity pomocí větvičky, kterou si pečlivě k tomuto účelu upravil. Slavný paleoantropolog Louis Leakey, který Goodallovou vyslal do terénu, v důsledku toho prohlásil, že je potřeba redefinovat člověka, jenž byl do té doby vnímání jako jediný výrobce nástrojů. Díky těmto objevům byla navíc oblast výskytu pozorované tlupy šimpanzů prohlášena za národní park a uchráněna před zemědělci. Tato tlupa měla mnoho důvodů etoložce nedůvěřovat, protože s lidmi neměla dobré zkušenosti. V Davidovi získala určitého prostředníka, mohla se tak naučit zdvořilostním pravidlům jeho tlupy, získat si její důvěry a objevit její zvyky. Když se k ní hrozivě naježený David přiblížil, zůstala nechybně sedět. Jediné, co udělal, bylo, že jí vzal z ruky banán a utekl. Byl to samec s vysokým postavením, ale jeho status nebyl udržovaný agresí. Goodallová jeho roli v tlupě popsala jako udržovače smíru. Později zkusila po vzoru zvyků skupiny Davidovi probírat srst. Na podruhé to přijal. Goodallovou obvinili z nedostatku objektivity. V dalších výzkumech tyto postupy opustila. Nicméně s odstupem lze říct, že se tím Goodallová nestala mimolidským primátem, a ani pozorovaní šimpanzi se nestali lidmi. Proměnila je pouze ve skupinu schopnou v lestelovském smyslu domestikovat člověka a sama se proměnila v kohosi, kdo je schopen si získat důvěru pozorovaných lidoopů. To může mít dobré i nedobré důsledky – na jedné straně tu je vakcinace před dětskou obrnou, proměna jejich habitatu v přírodní park, zásobování potravinami, na druhé straně naučená zranitelnost vůči pytlákům, zranitelnost vůči přerušení zásobování. Podobné důsledky zaznamenali i japonští etologové na ostrově Košima u makaků: opice se chovaly diferencovaněji, žily déle, byly zdravější. Nicméně došlo k narušení rovnováhy v tlupě: říje u méně průbojných samic se oddálila, začaly rodit méně často a tím hůře se začleňovaly do skupiny, protože silný status společenství makaků mají matky; u dominantních samic nastal opak. Zastánci implikace do života zvířat i zastánci naprosté distance mají svůj díl pravdy, podle Despretové je potřeba neustále balancovat a hledat mezi těmito přístupy rovnováhu. Když se vychýlíme k chladné objektivitě, hrozí nám, že interakce zvířat ve společenství budeme interpretovat chudě a nedostatečně. Když s nimi vstupujeme do velmi úzkých vazeb, je zde riziko, že už nepoznáme, co zvířata do našeho vztahu přinesla sama od sebe a k čemu jsme je podmínili my. Hans Kummer ale upozorňuje na další aspekt: když chceme nestranně pozorovat např. paviány, stane se úplný opak. Okamžitě si vás všimnou, čím budete nehybnější, tím viditelnější pro ně paradoxně budete. Dopředu počítají s vaší implikací. Tam je potřeba usilovat o to, abyste pro ně byli co nejpředvídatelnější. „Metoda spočívající ve vytváření důvěry na základě předvídatelnosti se osvědčila. V konečném důsledku nám poskytla velkou svobodu pohybu v blízkosti zvířat. Kromě efektivity je mi sympatická i proto, že je to metoda šlechetnosti a integrace.“ (26)

Moderní etologie tedy musí otázku správné vzdálenosti neustále znovu a znovu řešit v závislosti na tom, o který druh zvířat jde, o jaký typ společenství či o jaký typ chování se jedná. Strumová např. zmiňuje problém konfliktů, kdy jeden pavián od ní očekával, že v něm bude intervenovat v jeho prospěch. Další typ konfliktu byl ale tvrdší oříšek: na konci sedmdesátých let se zemědělci postavili proti paviánům, které léta znala a zkoumala a kteří místní farmáře začali napadat. Paviáni byli nakonec pobiti. Strumová se otázkou odpovědnosti velmi zabývala a dospěla k závěru, že je nutné odpovědnost převzít, přestože je zde riziko ztráty vědecké nezaujatosti, a tudíž kredibility, což vnímala jako smutný obraz akademického přístupu k vědě. Chtěla paviány přesunout tam, kde by nevadili. Ale i takový přesun otevírá řadu dalších otázek týkajících se odpovědnosti: Kam je přesunout? Jak jim pomoci se na neznámé místo adaptovat? Aj.

 

Obraz mírumilovného šimpanze se komplikuje

Nejprve se zdálo, že metoda Goodallové přispívá k budování mírumilovnějšího obrazu primátů: na rozdíl od Zuckermanových agresivních paviánů, žili „její“ šimpanzi bez vážných incidentů. Pozorovala spíše snahu o kooperaci a zahlazení konfliktů, při nichž důležitou roli hrála péče o srst. Tu dokonce poskytovali i dominantnější jedinci těm submisivnějším, nikoli pouze naopak. Nepozorovala boj o samice, protože ve skupině vládla panmixie, nikoli privilegovaný přístup k samicím pro výše postavené. Zaznamenala rovněž adopci osiřelých mláďat. Nicméně na začátku 70. let z Gombe přivezla naprosto odlišné zážitky. Šimpanzi rafinovaně napadali členy ostatních tlup: tiše číhali až půjdou kolem jejich území a pak na ně zaútočili. Klidně i na samici s mládětem, protože jsou zranitelnější. Podobných incidentů byl ve stejné době, ačkoli tisíce kilometrů odtud, svědkem i de Waal u šimpanzích společenství, která pozoroval v zajetí.

Vysvětlení tkví patrně v délce pozorování: pozorování v přírodě jsou příliš krátká na to, abychom si udělali celistvý obrázek o chování tlup. Když Amotz Zahavi studoval timálie šedé, zaznamenal pouhých 20 konfliktů za 20 tisíc hodin pozorování (více než dva a čtvrt roku). Kolik by tedy potřeboval let, aby o nich mohl zasvěceně psát? Za dva roky, které jsou běžnou dobou vyhrazenou pro výzkum, vidíme jen výseč života daného společenství. Dalším faktorem může být neochota primatologů opustit obraz mírumilovného šimpanze. Pokud už vypozorovali agresivní chování, soustředili se více na studium mechanismů, které agresivitě buď účinně brání, anebo umožňují opětovné nalezení smíru. Paradoxně to umožnilo propojit původní primatologické teorie s novými směry – se sociobiologií a s kognitivismem. Kognitivisté se začali věnovat šimpanzí schopnosti přisuzování mentálních stavů (tzn. základní úrovně teorie mysli: šimpanzí schopnosti předvídat chování druhého na základě toho, co druhý viděl či neviděl, rozumět záměrům a cílům druhých, pozn. O. S.), jež je předpokladem pro schopnost manipulovat druhými. Sociobiologové se při výzkumu chování šimpanzů zaměřili na altruismus, ale dospěli k závěrům zcela opačným: šimpanzi jsou nadmíru soutěživí a kloní se k řešením, která podporuje jejich osobní zájmy.

Goodallová vnesla do primatologie zcela jiné hledisko: dominantním referenčním bodem už není pavián, byla uznána potřebnost dlouhodobých výzkumů, sterilní objektivismus je také minulostí, o obor se zajímá mnohem více žen, nezřídka feministek. Výzkumu udaly nový směr: začaly se čím dál více zajímat o svět samic.

 

Spočívá role samic pouze v oddané péči o potomky a v poskytování zdrojů a zázemí pro samce? Skutečně se nijak nepodílejí na vytváření vztahů ve skupině? Není jejich příslovečná pasivita umělým konstruktem, který vyplynul z parametrů výzkumu, často nastavených s cílem osvětlit postavení jednotlivých samců v hierarchii? Předpoklad, že napříč živočišnou říší jsou samci soutěživí a samice nesmělé, vedl například k dvacetiletému experimentálnímu výzkumu sojek modrých (Gymnorhinus cyanocephalus). Etologové vymýšleli čím dál důmyslnější experimentální dispozitivy, které by jim konečně pomohly přijít na to, kdo je v hejnu alfasamcem. Nakonec se ukázalo, že ten, koho soutěživé aktivity zajímají nejupřímněji, jsou samičky. Klišé o pasivitě samic ale udržuje při životě často jen to, že se o ně vědci prostě nezajímají. Někdy je to i tím, že samice bývají od sebe hůře rozpoznatelné, protože nemívají jizvy. Je potřeba jim věnovat stovky hodin času, které vědci často nemívají k dispozici. Samci jsou tudíž vnímáni jako iniciátoři a protagonisté „akce“, zatímco samice působí jako komparz. Primatoložky a antropoložky Thelma Rowelová, Shirley Strumová, Linda Fediganová, Allison Jollyová, Sandra H’rdyová aj. se začaly tomuto „komparzu“ věnovat v rámci svého oboru: Jak samice primátů vytvářejí a udržují síť sociálních vztahů? Jakým způsobem se podle nich má o vztazích vyjednávat? Tato otázka kuriózně změnila i pohled na samce, protože právě oni patří do sféry zájmů samic. Nejde tedy o to, jak se na samce díváme my, nýbrž o prověření našeho hlediska skrze hledisko samic. „…je dominance náš vlastní problém, nebo má váhu i [např.] pro paviány? Vypovídá o výsledcích, kterých jsme chtěli dosáhnout svými modely, anebo o tom, co se podařilo paviánům samotným? Pokud je dominance skutečně něčím, co je pro paviány důležité, v čem tato důležitost spočívá? Pokud pro ně důležitá není, co pro ně důležité je?“ (27) Když totiž nezaujímáme hledisko zkoumaného živočicha, mohou naše vlastní otázky vést k výsledku, který se míjí s realitou. Jak jinak by bylo možné, aby např. behavioristické pokusy s havrany zaměřené na inteligenci dospěly k tvrzení, že nevykazují žádný zvláštní druh inteligence. A my je přitom na ulici vídáme, jak pomocí projíždějících aut cíleně rozbíjejí ořechy, hází věci po vetřelcích apod.?

 

Dívat se na svět paviáními brýlemi

Když Shirley Strumová zkoumala paviány, cílila proto své otázky do oblasti, ve které vykazují největší schopnosti. Neptala se: „Co to znamená, být paviánem?“ nebo „Jak se sociálně organizují?“, nýbrž „Jaké otázky řeší pavián, aby se sociálně zařadil? Jaké otázky řeší směrem k ostatním, když jde o sociální začlenění?“ (28) Nejprve je třeba se ptát, co je v jeho případě smysluplné, a teprve potom přijde na řadu otázka, jak se s ním seznámit. Strumová nejprve určila totožnost všech členů tlupy, a nikoli pouze totožnost samců, tzn. postupovala jinak než její učitel Sherwood Washburn a slavný De Vore. Věnovala tedy stejný čas samcům i samicím. Když ale zpočátku respektovala instrukce jiného Washburnova žáka a nepřibližovala se k tlupě jinak než z dálky („vždyť paviáni jsou agresivní a často mezi sebou válčí), nedařilo se jí jednotlivce dobře rozlišit. Nakonec si všimla, že stejně jako ona se tlupě snaží přiblížit cizí pavián. Dala mu jméno Ray. Pozorovala tedy jeho způsob navázání kontaktu. Našel si v tlupě samici Naomi a další dny a týdny se jí snažil přiblížit naznačovaným příslibem groomingu. Nakonec se mu podařilo postupně snížit vzdálenost, která byla pro Naomi únosná. Ray nic neuspěchal a získal si Naominu důvěru. Díky ní se stal členem tlupy. Strumová následovala jeho příkladu. Uvědomila si, že role samic je mnohem širší: hrají důležitou roli v utváření vzájemných vztahů, mohou přispět k tomu, zda cizinec bude přijat, či nikoliv. Postupně se k Naomi přibližovala jako Ray, vyhnula se unáhleným gestům, vyhýbala se přímému pohledu do očí a postupně její přítomnost tlupa akceptovala. Zároveň si hlídala určitou hranici: nedotýkala se malých mláďat a nenechala se ani zlákat ke skotačení s dospívajícími členy tlupy. Když se Ray na ni obrátil o pomoc při hrozící potyčce se dvěma jinými samci, zachovala neutrální stanovisko. Pomoci by mohlo znamenat jít cestou násilí. A to z lidského hlediska není akceptovatelné. Jakkoli se angažovat – přátelsky i nepřátelsky vůči Rayovi – by znamenalo vzít na sebe rizika spasitelského egoismu, anebo rizika zrady. S množícími se žádostmi o zásah do konfliktu se od paviánů naučila, jak se z těchto dilemat vymanit: jednoduše se k žadateli otočila zády. Ale v každé situaci je potřeba otázku zdravého odstupu řešit zas a znovu. Strumová se takto učila, co je pro paviány důležité, jaké problémy řeší a jakým způsobem. Denním chlebem paviánů je sledovat a testovat, kdo je koho spojencem, kdo vede koho a kdo je důvěryhodný. Strumová o tom řekla: „Když si nasadím paviání brýle, vidím složitou krajinu osídlenou inteligentními zvířaty, která jsou obdařená dobrou pamětí, jsou na sebe „hodná“, protože je k tomu vede nutnost, spoléhají na sociální reciprocitu; v tomto světě se samci a samice navzájem doplňují. Když si nasadím své brýle univerzitní vědkyně, vidím, co mě naučili vidět, tzn. cosi zcela odlišného.“ (29) Rozhodně ale zjistila, že „dominance samců je mýtus a že agrese není vždy ten nejlepší způsob, jak něco získat.“ (30) Samice ze sledované tlupy měly vyšší sociální status, než bychom podle odborné literatury předpokládali. Jejich role se neomezuje na mateřské povinnosti a ochranu mláďat. Udržují mír a řád v rodině i ve vztahu k dalším rodinám. Svůj vliv uplatňují přímo i nepřímo. Nejsou pasivní, ale díky tomu, že se se všemi od dětství znají a stýkají, mají o vztazích přehled a nemusí je neustále znovu a znovu přenastavovat. Odtud pramení jejich klid. Samci jsou sice fyzicky silnější než ony, ale jejich vliv není tak velký, jak se neustále traduje. A je potřeba jim také přiznat mnohem větší sociální inteligenci, než se dosud myslelo. Např. poražený samec je nakonec ten, s kým se zachází nejlépe. Receptivní samice mu věnují pozornost, přenechají mu lepší kousky jídla, pečují mu o srst. Vyšší postavení neznamená automatickou převahu ani lepší přístup ke zdrojům. Vnitřní část teritoria většinou lépe znají samice, zatímco vnější spíše samci. V některých situacích vedou tlupu samice, v jiných samci. Rozhodují schopnosti vhodné pro řešení nastalé situace, nikoli fyzická převaha nebo nějaké pevné místo v hierarchii. Agrese se týká malé části tlupy, často jde o cizí dospívající samce, kteří ještě neví, jak se s tlupou sblížit nebo sžít.

 

Stávání-se-ženami v novém rozložení mocenských vztahů

Jestliže primatoložky přicházejí s jinými interpretacemi než muži, nehrozí, že bude mít nakonec pravdu Bertrand Russel, který s údivem konstatoval, že zvířata popisovaná v etologických studiích se chovají v souladu s filosofií pozorovatele: viktoriánské opice oplývají všemi ctnostmi, kolem roku 1920 nicméně zaznamenáváme i u nich úpadek mravů, potkani z amerických studií jsou zase poněkud omezenými pragmatiky, německé opice jsou tvorové nadaní introspekcí… Podle Shirley Strumové její popis paviánů není ovlivněn jejím genderem, nýbrž tím, že byla ochotná zůstat mezi paviány dlouhé roky, věnovala pozornost všem členům tlupy bez rozdílu a přiblížila se jim jiným způsobem než její předchůdci. Někteří feministicky orientovaní autoři sice tvrdí, že to jsou typické rysy ženského přístupu k výzkumu, ale Strumová s nimi zásadně nesouhlasila. Pro některé feministicky orientované autory totiž zdůrazňování rozdílu mezi gendery znamená souhlasit s přírodním či biologickým zdůvodněním tohoto rozdílu. Zdůrazňovat tento rozdíl také v určitém ohledu znamená i zapomenout, že se vědecké instituce v 18. století konstituovaly na základě vyloučení ženských kvalit, na jejich devalvaci. Jako bychom tím tuto devalvaci schvalovali. Pro jiné feministické autory uznávání genderových rozdílů znamená naopak šanci na to, podívat se na ženské kvality novýma očima a přiznat jim patřičnou váhu. Jedině tak můžeme vytvořit příležitost ke změně dosavadních metod a „vědecké praxe“ definované doposud muži. „Tady nejde pouze o teoretická východiska: každé stanovisko s sebou nese obrovské riziko. Běží zde o otázku identity, o otázky moci; hraje se tu také o budoucnost – jak o budoucnost žen, tak i o budoucnost vědeckých metod.“ (31) Připomeňme si, proč paleoantropolog Louis Leakey do terénu vyslal první ženy – Jane Goodallovou k šimpanzům, Diane Fosseyovou ke gorilám a Biruté Galikasovou k orangutanům. Tvrdil, že více důvěřuje ženám. Muži více řeší kariéru, v terénu nezůstávají déle než dva roky, spěchají nazpět do pohodlí univerzitního prostředí, publikují, a teprve poté, co si zajistí postup, odjíždějí zpátky do terénu – ale jinam, než byli předtím. Ženy tolik kariéra nezajímá. A to se mu s Goodallovou potvrdilo. Tehdy navíc ještě nebyla ani primatoložkou, ani vědkyní. Byla sekretářka, která se zajímala o zvířata. Leakey si ji vybral právě proto, že „nebyla produktem vědeckých institucí, teorií a vědeckých norem“, mezi šimpanze nejela, aby „sledovala to, co ji naučili sledovat“. (32) Leakey si ženy vybral také proto, že je měl oproti mužům za trpělivější a vnímavější pozorovatele. Také předpokládal, že jejich biologické nastavení k mateřství jim umožňuje lépe rozumět těm, kteří nemluví. A měl ještě další biologický argument: žena nebude patriarchální opice dráždit tak jako muž. Byl zjevně přesvědčený, že rozložení mocenských sil v naší společnosti není dáno politicky, nýbrž biologicky. Bylo to ostatně přesvědčení jeho doby – v antropologii i v primatologii. Despretová podotýká, že primatologie zatím nedospěla k ničemu, co by toto přesvědčení vyvrátilo. Vždyť také míra tolerovaného přiblížení k tlupě primátů je u primatoložek vyšší než u primatologů. Kummer statisticky doložil, že rozdíl ve prospěch výzkumnic může být až dvojnásobný. (33) Otázkou je, zda je to skutečně (pouze) tím, že je primáti nevnímají rivalitně. Je totiž potřeba rozlišovat mezi zvířaty chovanými v blízkosti člověka, jejichž identita tím musí být ovlivněná, a zvířaty žijícími mimo lidský vliv. Dále si musíme uvědomit, že nemáme pod kontrolou své podvědomé chování (řeč těla) ani fyziologické projevy (pach, hormonální změny). Některým primatoložkám, jako např. Janice Carterové, se menstruační cyklus přizpůsobil se pětatřicetidennímu cyklu šimpanzic. U Carterové se tato změna ustálila na plných sedm let, kdy působila v terénu. Despretová si klade otázku, zda tyto primatoložky byly dobré vědkyně proto, že byly ženy, nebo se staly dobrými vědkyněmi díky svému novému přístupu? Kloní se k druhé možnosti. Odkazuje se na heslo Simone de Beauvoirové, podle níž „se ženou nerodíme, nýbrž se jí stáváme“. Tyto badatelky objevily, jak „se stát ženou“ neboli jak tvořit svůj specifický přístup v etologii. Toto „stávání se ženami“ se podle Despretové uskutečnilo těmito cestami – 1) díky Leakeyho požadavku vůči Goodallové a Strumové, aby se zabývaly samicemi a hledaly si samy způsoby, jak to navzdory obtížnosti úkolu udělat, 2) badatelky spojuje snaha méně se řídit výchozí teorií, nehledat za každou cenu to, co ji potvrzuje, nýbrž se věnovat dlouhodobému kontextu chování u zkoumaných primátů (34), jejich individuálním charakteristikám. Odtud pak plyne velmi opatrný postoj těchto badatelek k zevšeobecňování. Společným jmenovatelem jejich metod je podezřívavost k tehdejšímu paradigmatu založenému na protikladech jako pasivita/aktivita, dominance/podřízenost, soutěživost/spolupráce, všeobecnost/zvláštnosti, příroda/kultura atd. „Tato podezřívavost má tedy pramálo co společného s tím, že jsou ženy, ale spíše s tím, že jsou ženy v konkrétní historické situaci, tzn. v situaci radikálního zpochybnění mocenských vztahů.“ (35) A v důsledku toho také v situaci, kdy lze usilovat o změnu, neboť mnoho návyků a postupů se ve vědě konstituovalo v nepřítomnosti žen, a dokonce proti tomu, aby ve vědě pracovaly. Změnu tedy požadují jako „ženy, citlivé na určité formy politického vědomí“. (36) Tato jejich snaha o změnu šla ruku v ruce s tím, jak primatologie postupně opouštěla metody fyzické antropologie a učila se od kulturní antropologie, jež se zejm. od poloviny 70. let 20. století začala vyrovnávat s kolonialistickou antropologií a jejím nereflektovaným etnocentrismem. Uvědomovala si čím dál palčivěji, že nelze jiné kultury popisovat kategoriemi, které odvozujeme od naší kultury, a na základě problémů, s nimiž se v ní potýkáme. Univerzální „my“ nelze odvozovat od našich hodnot. Zároveň si kulturní antropologové uvědomili, že vědecká objektivita jako neutrální či nezaujatý odstup je fikce. Odzvonilo tudíž i představě „nějakého univerzálního poznání vzešlého ‚odnikud‘“. Objektivitu chápou jako „aktivní zohlednění vždy konkrétní pozice toho, kdo mluví“. (37) Feministický proud přišel s termínem konkrétní univerzality, která se nevznáší nade vším jako abstraktum, ale zahrnuje pluralitu hledisek a zároveň pluralitu objektů zkoumání.

 

Můžeme se o člověku dozvědět od paviánů?

Když jsme například u paviáních společenství hledali odpověď na otázku, zda jsme se nevyvíjeli podobně a zda naše společnost nestojí na podobných politických zákonitostech, do jaké míry byla tato extrapolace validní? Pokud jsme na nich chtěli dokázat, že jejich společenství charakterizuje agresivita a mocenská převaha samců nad samicemi, poslední výzkumy to nepotvrzují. Pokud stále věříme, že naše společnost na těchto principech stojí, měli bychom potom své kořeny hledat u jiného živočišného druhu.

Nové paradigma výzkumu založené na konkrétní univerzalitě, na zdvořilosti a vždy znovu a znovu vyhodnocované míře vhodné vzdálenosti připouští, že pozorovaná společenství primátů ovlivnila nejen nás, ale že jsme svým výzkumem a neustálou přítomností v terénu ovlivnili i my je. Dnes už je všeobecně známo, že u makaků červnolících (Macaca fuscata) japonští vědci na ostrově Košima v 50. letech 20. století zpozorovali známku kulturního chování, a sice mytí sladkých brambor, kterému se od samičky Imo postupně naučila téměř celá tlupa, především samice a mláďata, a v mytí pokračovali všichni potomci této tlupy až do začátku 60. let. Primatolog Green tuto událost i všechna data výzkumu koncem 90. let přezkoumal a zjistil, že technička, která měla na starost potravinové zásobování, měla určitou slabost pro mytí brambor. Rozdávala je ochotněji těm makakům, kteří je myli. Behaviorista by to vyhodnotil jako pozitivní posílení v rámci operantního podmiňování. Kdo tady ale vlastně posílil čí chování? Nebyli to makakové, když poznali, co technička považuje za důležité? (38) Jak se zvířata dozvídají, co nás zajímá? Despretová zmiňuje zkušenost antropoložky Amy Parishové, která hledala v oddělení šimpanzů bonobo vzorky stolice. Když viděla, že jedna ze samic drží výkaly v ruce, požádala ji o ně. Posléze jí další samice začaly přinášet výkaly také. Když jednu z nich o několik let později potkala v jiné zoologické zahradě, samice jí na znamení pozdravu přinesla výkaly zase. Jak si vysvětlit chování potkana, který nadále mačká páčku, ačkoli už dávno nemá hlad a potrava, ke které se stisknutím páčky, dostane, ho nezajímá? Vědci to vysvětlují tak, že je tato dovednost pro potkana prostě uspokojující. Je to ale jediné možné vysvětlení? Víme toho o motivech potkana skutečně dost na to, abychom si svou odpovědí mohli být jisti? Zkoumaná zvířata se ocitají ve vztahu k badatelům a platí to i obráceně. Např. paviáni mají tendenci obklopit svého pozorovatele, když jdou do konfliktu se s jinou tlupou nebo se bojí nějakého predátora. V tomto případě používají člověka jako strašáka. Člověka také využívají při svých konfliktech s lidmi, a to jako svého zastánce. Když Hans Kummer čelil stížnostem nomádů, že „jeho“ paviáni pláštíkoví (Papio hamadryas) útočí na jejich dobytek a nenechají je, aby se v klidu napil se z řeky. Proto po paviánech házeli kamení. Kummer po táhlém vyjednávání přesvědčil nomády tím, že stejně jako oni chrání své stádo, on chrání to své – složené z paviánů. Paviáni si všimli, že po vyjednávání útoky kamením ustaly. Vždycky když potom došlo ke konfliktu s nomády, schovali se do okolního křoví a v naprosté tichosti čekali, až je Kummer obhájí. Později se dokonce osmělili natolik, že vylézali z křoví a čekali, až Kummerův rozhovor s nomády skončí. Evidentně si ho zvolili za „pastevce“, když to pro ně bylo výhodné. Kummer domestikoval je a oni domestikovali jeho. Neříkal to podobně Thompson? – Ke oboustranné proměně dochází, sdílíme-li se zvířaty společné zájmy.

Despretová neomezuje výběr zvířat schopných takových proměn pouze na primáty. Nezapomíná na Izajášovo proroctví, jež ji inspirovalo k napsání této knihy, a obrací svou pozornost nikoli k vlkovi – jehož „také a dokonce především“ reprezentujeme my sami – k beránkům nebo obecněji k ovcím. Primatoložka Thelma Rowelová k nim také obrátila pozornost, vědoma si selektivnosti, s jakou etologové zkoumají zvířata, a to nikoli jen z hlediska živočišných druhů, které opomíjejí, ale také z hlediska témat, která je zajímají. Ovce doposud nikoho nezajímaly, pakliže to nesouviselo s optimalizací jejich chovu pro maso, mléčné výrobky a vlnu, anebo s klonováním. Zejména otázky jejich sociálního života byly dosud ponechány stranou. Soudržné stádo se pro potřeby velkochovu zkrátka nehodí. Rowelová tedy dala takové soudržné stádo dohromady u své usedlosti v Yorkshiru a studovala ho podobně jako primáty. Zjistila, že se ovce mezi sebou znají, vytvářejí trvalé vztahy, které se přirozeně uzpůsobují tomu, jak ovce dospívají, a mění se jejich status ve stádu. Vede ho obvykle nejstarší samice. Ovce si navzájem pečují o hygienu, mísí se do konfliktu ostatních ovcí a mohou je následně vést k usmiřovacímu procesu. Rowelová zpočátku nevěřila, že by vypozoroval něco podobného jako u šimpanzů. Dala jim však příležitost – příležitost v Latourově smyslu (dát do slovníčku) – ukázat vše, co dovedou. Vyvázala je z logiky ekonomické návratnosti a využitelnosti.

Despretová rovněž poukazuje na to, že si podobnou pozornost získala prasata domácí, ačkoli zatím zajímají spíše kognitivisty. Zjistili, že jsou schopna si zapamatovat místa, kde je schovaná pochoutka, a pokud o jejím momentálním umístění nevědí, dovedou z chování informovaného jedince „vyčíst“, kde by být mohla. Etologové zkoumají jejich schopnost lhát, zejména v situaci, kdy informaci o pochoutce má menší, a tudíž slabší jedinec a nechce riskovat, že mu ji někdo silnější „vyfoukne“.

 

Záhada s havrany

Behavioristé pokusy s havrany vzdali, protože místo aby jim způsobně mačkali páčky jako holubi, většinou jim vybavení boxů demontovali. Z pokusů byli vyloučeni a nikdo se o jejich schopnosti nezajímal. Pověstní byli totiž i svou plachostí, jež ale mohla souviset s jejich pronásledováním, která má v lidských společnostech dlouhou tradici. Německo-americký etolog Bernd Heinrich se nenechal odradit a během tzv. tvůrčího volna na univerzitě se začal zabývat případem havranů z amerického státu Maine, který vyvolal mnoho otázek. Na území tohoto státu vedou havrani spíše solitérní život, pokud zrovna nepečují o mladé. Proto vědce udivilo, že se okolo jedné mršiny shromáždilo přibližně patnáctihlavé hejno. Jak jinak se havrani, kteří žijí od místa ve vzdálenosti patnácti kilometrů, o mršině mohli dozvědět, pokud je tam nepřivolal ten, který mršinu našel první? Pak ale vzniká otázka, proč jim místo prozradil, když jsou potravní zdroje v tamní krajině vzácné. A když havrani chtějí, dovedou si potravu vychutnat zcela sami, a především v tichosti. Sdílení mršiny odporovalo tradičnímu evolučnímu modelu. Vysvětlujících hypotéz by se nabízelo hned několik: 1) velkorysost; 2) touha po nekonfliktním, a tudíž méně pracném uznání vyššího statusu ve skupině; 3) snaha o ohromení ostatních, kterého havrani jindy dosahují předváděním odvážné letecké akrobacie, během níž se vrhají střemhlav k zemi, aby uzmuli kousek potravy predátorům, přičemž do svého leteckého umění začleňují i bezúčelné prvky, které by mohly svědčit ve prospěch jejich snahy se předvádět; 4) touha po reciprocitě, jež u nich byla vypozorovaná např. na Kostarice: teď se podělím s tebou já, příště se podělíš se mnou ty, což se potvrdilo; 5) sociobiologická hypotéza: jakkoli jednotlivec, který k mršině přivedl ostatní havrany, jim obětoval své příští porce potravy, zvýšil pravděpodobnost, že se rozmnoží geny jeho vlastního druhu. Otázkou tady ovšem je, proč sdílení potravy není obecně rozšířené chování mezi havrany. Sociobiologicky by šlo vlastně vysvětlit i sobecké chování jedince: tak by totiž také zaručoval přežití svého druhu. Bernd Heinrich se proto s tímto determinismem nechtěl spokojit. Ale nechtěl ani nechat interpretační pole široké natoli, aby se do něj vešla jakákoli naše fantazie, a to tím spíše, že téměř každé naše vysvětlení může být obvykle zpochybněno jinou, rovněž přijatelnou interpretací. A protože v Maine neprší mršiny z nebe, musel je vystavit umělým situacím, které by mu umožnily jejich chování studovat. Zároveň tyto situace musel nastavit tak, aby měli havrani – jak příznačně říká Isabelle Stengersová – „možnost neřídit se vědcovou [předběžnou] interpretací“ (39). Do voliéry umístil havrany Orange, Reda a Whitea. Pouze Orange dostal několik kousků masa, tak aby to ostatní dva viděli. Orange, jako by tušil, že mu tuto nečekanou pochoutku vezmou, a tak kousky schoval. White a Red ho bedlivě pozorovali a pak mu je z úkrytu vzali. I když jim v tom Orange zpočátku bránil, po chvíli mu došlo, že to bude marné. Změnil tedy strategii: dělal, jako by pochoutku schovával na určité místo, a když ji odtamtud chtěli dostat, schoval ji mezitím jinam tak, aby to neviděli. Heinrichův pokus vlastně dovedl k této pointě sám od sebe, aniž by mu vědec pro to musel vytvářet podmínky. Zatímco např. výše zmíněný Harlow sázel na pasivitu či reaktivitu zkoumaných makaků, Heinrichův výzkumný dispozitiv (dát do slovníčku) sestával z aktivit, které jsou příležitostí k chování, které bychom rádi pozorovali, ale nevíme předem, zda k němu skutečně dojde. Je to jako výzva: „Schováš si pamlsek důsledně, anebo se necháš okrást?“ Zároveň se inspiruje jejich chováním pozorovaným v přírodě. Když Heinrich v přírodě objevil uhynulého losa, přinesl ho ke své pozorovatelně. Za úsvitu k losovi přilétli dva havrani a následoval je ještě třetí. Zůstali potichu. Za deset minut tam přiletěli dva další. Několikrát na sebe potichu zakrákali, ale jinak se hostina odehrávala v naprosté tichosti. Když se jeden z nich nasytil, vylétl na větev a hlasitě zakrákal. Následně se objevili další havrani, a když tam přiletěl i sokol, zahnali ho. Heinrich se ptal sám sebe, zda šlo o přivolání ostatních až po vlastním nasycení. Nevypadalo to tak. Pořídil si tedy magnetofon a nahrál je. Příště si od jednoho chovatele opatřil 80 kg vepřových vnitřností, aby potravy nebylo málo a nevybízela ke skrblictví. Heinrich se schoval a čekal. Přiletěli dva havrani, za nimi třetí, potichu se najedli a odletěli. Zklamaný Heinrich chtěl už už odejít, ale uslyšel hlasité krákání. Vrátil se a podařilo se mu část nahrát. Nazítří přilétali havrani, ale žádný se vnitřností ani nedotkl. Jeden z nich, který byl k hromadě nejblíže, udělal váhavý taneček, vyrval z ní několik kousků a letěl si je schovat. Žádný z havranů ani nehlesl. Odpoledne přiletěli další havrani, ale pouze hromadu přelétávali, jako by se chtěli přesvědčit, že tam je. To vše v největší tichosti. Další den se opakovalo totéž, aniž by se kdokoli z nich najedl. Heinrich to přisuzoval neobvyklosti kořisti: nebyla v přírodě obvyklá a nevyžadovala žádnou výpomoc či námahu. Příště pokus opakoval s mrtvolou kozy, kterou koupil a která zůstala v celku.  Přiletěl jeden havran, pak ostatní, ale nikdo nehlesl ani se kozy nedotkl. Heinrich jel takto otestovat jiné havrany na kilometry odtud. Krákání z nahrávky fungovalo jako přivolání, na místě se jich totiž během čtvrthodinky objevilo asi třicet. Ale nikdo si ani nezobnul! Když pak pozoroval mršiny veverek nebo králíků podél dálnice, anebo jim nabízel hovězí ledviny či vnitřnosti, žádnou logiku v chování havranů nenašel: krmili se, aniž by přivolali ostatní, nebo přilákali ostatní, aniž by cokoli snědli, někdy jedli i volali, nebo jedli pouze ráno, jindy zas nikoli hned ráno, ale odpoledne… Zkrátka nic předvídatelného. Heinrich z těchto pokusů usoudil, že havrani nejčastěji volají ostatní, když je potravy hodně. Ale překvapilo ho, že sice přiletí, ale nezobnou si, pouze váhavě „zatancují“ před mršinou a nic. Váhají snad z obavy, že se mršina probudí a ohrozí je, pokud jich nebude velké hejno? To se ale nepotvrdilo. A nemají strach, že je poblíž jiný predátor, který by je mohl ohrozit? Proto Heinrich umístil maso na zem i na stromy, které by pro ně měly být bezpečnější. A ejhle – oni si zobli jen z masa na zemi! Pak mu vrtalo hlavou, že jsou havrani tak opatrní, zatímco normálně jsou to pozoruhodní a inteligentní letci. Nejsou ale mezi nimi prostě zkušení jedinci, kteří se do mršiny klidně pustí, a naopak méně zkušení, kteří si ani nezobnou? Nevěděl však, jak tuto domněnku otestovat. Přesto poměrně často viděl, že se do mršiny pustili jen dva havrani. Rozdělil tedy návnadu na poloviny nedaleko od sebe a čekal. Dva havrani se pustili do jedné a další přivolaní havrani do druhé. Heinrich postupně došel k devíti hypotézám a žádné odpovědi. Pokusy ho stály velké množství masa a stovky hodin, které trávil pozorováním nebo vyhledáváním mršin podél dálnic. Byl z toho zoufalý. Nakonec se naučil rozeznávat různé formy krákání, a když zaslechl svolávací pokřik, vydával se na místo stejně jako havrani. Jako by se stal součástí jejich hejna. Jak se sám pomocí nahrávek učil je svolávat, naučil se i on odpovídat na jejich volání. Naučil se citlivosti vůči tomu, k čemu jsou citliví oni. Zatímco dříve jejich emoce podle hlasu rozeznat neuměl, nyní se na ně stal odborníkem. A to nakonec změnilo jeho výzkum. Změnu urychlilo také to, když se ujal neduživého havrana. Zvířeti nedělalo žádné potíže vzít si potravu z jeho ruky, a to už dvě hodiny poté, co si je vzal domů. Heinrich si uvědomil, že to, co pozoroval v přírodě, nemá absolutní platnost, že havrani jsou velmi tvární. Ochočeného havrana okroužkoval a vypustil, jakmile se zotavil. A začal usilovat o to, aby v pozorovaných hejnech dokázal rozlišit jednotlivce. Na zahradě postavil obrovskou voliéru a v ní začal chovat pět havranů – Théa, Thora, Ralpha, Roa a Ravea. Zpozoruje, že havrani si utvářejí osobnost během prvních měsíců od vylíhnutí. Nejodvážnější byl Ralph a s Heinrichem se sblížil nejvíce. Byl ze všech nejdominantnějších a ukázalo se, že nejvyšší status ve skupině mu zajišťuje letecké umění. Kdo se na potravu vrhne jako první má od ostatních automaticky klid, prostě jen počkají, až na ně přijde řada. Jak se hejno rozrůstalo, byli všichni okroužkováni a označeni křídelní značkou a Heinrich začal zaznamenávat jejich biografii a charakterové rysy. Některé havrany ani nemusel značit, protože byli již sami o sobě výrazní: některým chyběla část těla nebo se lišili barvou peří (jeden měl například bílou skvrnu na zádech). Heinrich zjistil, že ptáci se neslétávají ke kořisti ve stejném složení, tzn. že svolávání nemá za cíl posilování soudržnosti a prosperity hejna. Vypozoroval nicméně, že informaci o mršině si ptáci často předávají v noci během hnízdění. Ty, kteří s nimi v noci nehnízdili (např. nebyli vypuštěni z voliéry), u mršiny nenajdeme. Další zajímavostí je, že mladí dominantní havrani svolávají k potravě jen tehdy, když jsou poblíž dospělí. Nedominantní ohlašují nález mršiny jedině tehdy, když jsou dospělí pryč nebo daleko. Když tento jev Heinrich porovnával s chováním havranů ve voliéře, došlo mu, že status jedince se zvyšuje na základě jeho schopnosti opatřit si potravu. To je první rozlišovací prvek – tak se liší hotoví „chlapi“ od „malých kluků“. Tím Heinrich vysvětlil, proč někteří havrani nález mršiny ohlašují a jiní ne. Když je hlasité svolávání za určitých podmínek projevem vysokého statusu, tzn. schopnosti obstarat si potravu, proč existuje i nesmělá forma svolávání? Heinrich se to snažil zjistit tak, že nejprve ve voliéře sledoval dvacítku havranů z hlediska jejich postavení. Když se mu hierarchie mezi nimi zdála stabilní, nechal někde opodál mršinu a havrany pustil na svobodu. Zároveň u mršiny nechal submisivní samičku. Ta tam pouze vyvedla známý váhavý taneček a vrátila se k ostatním na aktuální noční hnízdiště. Následujícího dne se celé hejno přesunulo k mršině a pustilo se do ní. Samička také! To by spíše potvrzovalo hypotézu, že jíst nalezenou potravu je z nějakého důvodu riskantní a účast ostatních toto riziko snižuje. Tím důvodem ale nemusí být nutně strach, že mršina je ve skutečnosti predátor předstírající smrt. Protože proč by havrani usilovně a nahlas svolávali ostatní, když už si ověřili, že je to skutečně mrtvola? Mohli by se přece v klidu najíst, aniž by potřebovali ochranu od ostatních členů hejna. A je tady stále také otázka, proč se párek havranů často klidně pustí do jídla, zatímco ostatní je jen pozorují. Heinrich přišel s myšlenkou, že to nemusí být pouze tím, že by spolu tvořili stálý pár, nýbrž že je to pár, jenž je vlastníkem území, na němž se mršina nachází! (40) Když mršinu najdou mladí havrani a zjistí, že teritoriální pár je daleko, nažerou se potichu. Pokud bude blízko, svolají ostatní havrany, aby teritoriální pár neměl šanci svou výsadu uplatnit a oni se mohli spolu s hejnem v klidu nasytit.

Heinrich se stal odborníkem na etologii havranů na slovo vzatým. Není divu, že když se v 90. letech padesátihlavé havraní hejno přiletělo do okolí německého Balingeru a obyvatelstvo je začalo obviňovat z úmyslu pobít tamější dobytek, Heinrich tam přijel, aby se havranů zastal. Hrozilo totiž, že na tyto chráněné ptáky bude uplatněna výjimka orgánů ochrany přírody a dopadne to s nimi špatně. Upozornil, že havrani se vrhají pouze na mršiny, a pokud jde o dobytek, tak také jen na mrtvě narozená jehňata či telata, nikoli na zvířata, která se ještě hýbou. Dohodnul se s ochranáři, že budou tlačit na vládu, aby kompenzace odsouhlasila jen u těch zvířat, u kterých by pitva potvrdila útok havrana. To nesmírně pomohlo, protože se ukázalo, že kompenzace jsou zbytečné. U uhynulých zvířat se neprokázalo, že by na vině byl jakýkoli predátor. Jednalo se spíše o zanedbání péče ze strany farmářů. Jejich zvířata zůstávají na pastvinách celý rok a dojde-li k úhynu, není možné vyloučit, že na mršině nebude možné pozorovat havrany. Příběh amerických havranů se tak trochu kuriózně propojil s havrany evropskými.

Despretová k tomu s lehkým pousmáním podotýká, že kdyby Izajáš ve svém proroctví spojil s vlkem právě havrana, a nikoli beránka, byla by to větší sázka na jistotu. Jak dokazují studie z Yellowstoneského parku, havrani si tam totiž díky svému mírumilovnému soužití s vlky vytvořili trochu jinou identitu než havrani ze státu Maine. Když jsou poblíž vlci, havrani se klidně pustí do nalezené mršiny a nikterak se nebojí. Když není mršina pro havrany přístupná, zavolají na místo vlky, ti jim tělo rozpářou a sami z něj posléze profitují. Havrani zároveň vlky zabrané do hostiny chrání, protože jim neujde sebemenší hluk v okolí. Vytvořili si oboustranně výhodné soužití.

 

Jak vtáhnout do hovoru papouška?

Papoušci behavioristy zklamali stejně jako předtím havrani. Tito upovídaní tvorové také nereagovali na operantní posilování. Jejich chování tedy označili za instinktivní, což existenci jakékoli inteligence u papoušků dopředu vyloučilo. Behavioristická představa o tom, jak se má dělat věda, spočívala totiž ve vyloučení jakékoli vlivu člověka na průběh pokusu. Jejich oblíbenými subjekty byli nejčastěji bílí laboratorní potkani, které pečlivě vybírali tak, aby pro ně byli identičtí a mohli kterémukoli dalšímu vědci dát srovnatelné výsledky. Despretová na tomto místě stručně shrnuje Rosenthalovy pokusy, které podrobně popsala a komentovala v díle Penser comme un rat [myslet jako potkan]. Proč právě např. Rosenthal odmítal nekontrolovatelné vměšování lidí do světa mimolidských živočichů? – Protože si myslel, že je to nejlepší způsob, jak dojít k univerzálně platným výsledkům. Jako by schopnost potkanů aktivně reagovat na člověka a jeho osobitý přístup nevypovídala o jejich inteligenci nic podstatného. Kdybychom chtěli sledovat logiku těchto pokusů a usilovali o výzkum chování neovlivněného člověkem, museli bychom se pozastavit na jedním důležitým faktem, a sice, že bílí laboratorní potkani mají k tzv. divokým potkanům velmi daleko: byli důsledně kříženi po celé generace tak, aby se z nich stali trpěliví, poslušní a kooperativní jedinci. Ale ani oni se některých pokusů nehodlají účastnit pasivně: když jim např. do ubikací z plexiskel vědci pouštěli cigaretový kouř, aby zjistili, jaké účinky má kouření na jejich organismus, i tito poslušní potkani jasně manifestovali svůj odpor tím, že dírky v plexiskle ucpali svými exkrementy. A jak si vysvětlit, že i nasycený potkan stále mačká páčku „za pamlsek“, že podceňování, ale i vysoké očekávání ze strany výzkumníků má na výkon potkanů vliv? Jsou to skutečně jen nežádoucí průvodní jevy pokusu, které nemají žádnou vypovídací hodnotu?

Papouščí samička Lora Eston, s níž dělal pokusy Dietmar Todt, zjevně odmítala mluvit, když nebylo s kým, když chtěl, aby si povídala sama. A když se Todt před ní objevil, ale místo něj mluvil hlas z nahrávky, odmítala s ním mluvit také. K ničemu to nevedlo. Irene Pepperbergová z Arizonské univerzity udělala naprostý opak a Alex, papoušek šedý – žako (Psittacus erithacus), kterého si vypůjčila, se nakonec rozpovídal. Jak se jí to podařilo? Kladla si otázku, vůči čemu papoušek neklade odpor. Co ho skutečně zajímá? Už z Todtových prací odvodila, že papoušci bývají soutěživí. Pokud je prestiž přitažlivá pro timálie šedé a havrany, třeba bude přitahovat i papoušky. Zjevně je ale nebaví soutěžit pouze ve dvojici, potřebují někoho třetího. Proto Pepperbergová začala učit mluvit jiného člověka, nikoli papouška. Z něho udělala pouhého pozorovatele. Člověku ukázala věc, která zajímala i papouška, a zeptala se na její barvu, tvar, podobnost s jiným předmětem. Člověk za správnou odpověď dostal předmět, na který se ptala. Alexe to brzy vtáhlo do hry a začal odpovídat dřív než spoluhráč. Když papoušek použil místo kýženého slova jiný zvuk, Pepperbergová to bez ohledu na realitu vědomě považovala za jeho záměr, aby mu ukázala, že zvuková stránka slova může mít odlišný vliv na okolí – že je nositelkou významu. Také papouškovi svěřila kontrolu nad tím, jakou odměnu si vybere. Ne vždy ho zajímal předmět, který byl předmětem hovoru. Chtěl místo něj např. pamlsek nebo jít na procházku.

Papoušek nejenže začal mluvit, popisovat, počítat, třídit předměty podle abstraktních kategorií, používat pojmy jako „stejný“ a „odlišný“, ale začal používat řeč k ovlivňování chování lidí, tj. používal věty jako „Pojď sem.“, „Chci jít tam.“, „Ne.“, „Chci toto.“ Jak o tom ale přesvědčit i ostatní vědce, pro které je stále živým mementem případ Chytrého Hanse? Pepperbergerová proto do své laboratoře zvala zájemce, aby si s papouškem popovídali. Čím více bude těch, komu Alex odpoví na otázky, tím budou jeho schopnosti věrohodnější. Pouze je žádala, aby dělali, že jakoby nerozumí otázce položené Alexovi, a aby pouze zopakovali Alexovu odpověď. Objektivitu zajišťuje množství tazatelů a zároveň je zřejmé, že schopnosti, které má Alex, nemusí mít jiný jedinec. Oproti behavioristickým zásadám je to obrácený postup: její výzkumný dispozitiv – know-how jejího výzkumu – je k dizpozici všem, ale platnost jejích zjištění je omezená na jednoho jedince. Nečiní nárok na všeobecnost. Později, když Pepperbergová úspěšně „rozmluvila“ i další papoušky (samečka Kyaro a samičku Alo), se tento náhled na všeobecnou platnost změnil: netýká se papouščí podstaty, papouščích schopností, ani plurality úspěšných tazatelů, nýbrž relevantnosti experimentálního dispozitivu. To dispozitiv je všeobecný, je využitelný nejen pro Alexe, nýbrž i pro ostatní papoušky, i když jeho prostřednictvím rozvinou pouze své individuální schopnosti. Chceme-li zároveň nastolit otázku vůle u zvířat, „budeme muset nejprve přehodnotit řadu definic: ty, které spojují vůli s odpovědností v podobě intence; ty, které definují naši jedinečnost – starou známou legendu, podle níž se svou vůlí vymaňujeme z přírody a determinismu“. (41) Tak jak k tomu vyzývá Bruno Latour, museli bychom redefinovat pojem autonomie, rozdíl mezi subjektem a objektem, nechtít mít všechno pod kontrolou a na svých bedrech, přehodnotit otázku vlivu, zavést zprostředkovatele činnosti, předělat hierarchii živých bytostí. Když umožníme, aby i jiné bytosti mohly projevit svou vůli (faire-vouloir), riskujeme, že se budeme muset změnit. To vše náleží do požadavku, aby etologie vyvíjela dostatečnou zdvořilost vůči zvířatům, abychom hledali cesty, jak je poznat v jejich autenticitě, nikoli jen z pozice našich projekcí či přání. Skinnerova etologie zde má také místo: díky jeho dispozitivům si zvířata ve velkochovech dokáží sama regulovat např. teplotu nebo světlo v interiéru. Papoušek Alex, havran Thor, šimpanzi David Greybeard, Flo a Sarah, paviáni Ray a Peggy nám ukáží komplexní povahu své osobnosti ale jen tehdy, když jim k tomu dáme šanci. Jejich příklad nás vede k otázkám politickým.

 

Jak nové etologické metody promění nás samotné?

Když Thompson toužil skloubit Izajášovo proroctví s poznatky moderní vědy, netušil, že ještě v jeho století bude s přispěním Darwinovy evoluční teorie Bůh zcela vyloučen z vědy. Jak se bude zoologie, potažmo etologie, postupně snažit o čím dál větší objektivní vědeckost, budou z ní mizet příběhy, osobní zážitky laiků i chovatelů, a spolu s nimi tudíž ze scény zmizí i ochočitelné hyeny, opice schopné klást nástrahy a tvořit nástroje, trpící velryby, ale i havrani navazující přátelství k ostatním druhům. Teprve v poslední třetině 20. století začala etologie obracet pozornost k tomu, „co je pro zvířata důležité“. Teprve tento přístup může podle Despretové pomoci naplnit ono proroctví. Doposud jsme totiž hledali spíše to, co je důležité pro nás, nikoli pro ně. Je-li v onom proroctví vlk metaforou člověka (42), naše proměna nepřijde pouze s tím, kdy sami sebe začneme vnímat v celé heterogenní šíři v duchu konkrétní univerzality, ale kdy i objektům našeho zkoumání přiznáme specifická hlediska: „Jaký úhel pohledu mají paviáni? Co zajímá samice? Co je směrodatné pro havrana? Jak zainteresovat papouška do našeho výzkumného projektu? […] Není náhoda, že se spolu s těmito otázkami zároveň vynořuje otázka biografií: jedná se totiž o otázky, které se [obvykle] kladou ‚osobám‘.“ (43) Stále není jasné, zda se zvířata stávají individualitami (personnes), protože jim klademe otázku po tom, co je pro ně důležité, anebo naopak individuální status získala během výzkumu, kdy nebylo možné se těmto otázkám vyhnout. Strumová chtěla vědět, co je důležité pro paviány, a jejich odpověď ji přesvědčila o tom, že jsou to osobnosti (personnes). Goodallová zpočátku se „svých“ šimpanzů tázala na původ člověka, takže to, co má význam ryze pro ně, nebylo úplně „na pořadu dne“. Na základě dalšího přibližování k nim zjistila, že má rovněž co do činění s osobnostmi. Zato Bernd Heinrich k tomuto poznatku došel teprve tehdy, když zjistil, že bez znalosti osobních biografií a charakterů havranů svou záhadu patrně nevyřeší. Ve všech těchto případech se v podstatě ukázalo, že individualitu si zvířata budují díky užší či širší síti vztahů: záleží jim na tom, čím jsou pro ostatní členy společenství, včetně vědce, který je zkoumá. Co ale havrani, ovce, primáti atd. získají tím, že jim konečně lépe porozumíme? Není taková etologie nicméně pouze jakýmsi věděním pro vědění, které nám žádnou proměnu nepřinese? Podstatné už není to, zda jsou naše výzkumné hypotézy zajímavé pro ně, anebo pro nás, nýbrž jak se „spolu s nimi“ proměníme, zkrátka co to udělá s námi. Otevírá nám to dveře k dalším otázkám, k dalším návykům, k novým způsobům socializace se zvířaty. Když je něco důležité pro ně, mělo by to být důležité i pro nás, pokud s nimi chceme koexistovat. Leckdy to také znamená opustit naše původní teoretická východiska či přesvědčení. Nebo se objeví nové etické – a s nimi politické – otázky. Když se Strumová v roce 1984 rozhodla přestěhovat „své“ paviány (celkem 132 jedinců) z Gilgilu v Keni na jiné území (Laikipia Plateau), ptala se sama sebe, zda se za paviány vědec stává odpovědný. Ačkoli se snažila s nimi nenavazovat přátelství, pojily ji s nimi zážitky, znalost jejich biografií atd. Ani Goodallová nebyla anonymním „členem“ šimpanzí tlupy. Psala o nich studie, získávala na výzkum finance, natáčela o nich filmy a tím je zapojila do širšího lidského společenství. V této rozšířené síti vztahů šimpanzi začali mít nový význam, novou váhu a Goodallová tento fakt vzít v potaz. Kdyby zůstala pouze jejich pozorovatelem, o němž by se nikdy nikdo nedověděl, její angažmá by zůstalo ve zcela soukromé rovině. Podobně by to dopadlo Heinrichem, jak jsme viděli výše. Kdyby své výzkumy nepublikoval, v Německu by jeho zkušenosti neměly žádnou váhu. Nikdo by mu nevěřil. Zároveň musí jeho odbornost tzv. padnout na úrodnou půdu, a tu mu předpřipravili ochranáři a ekologové. Nicméně přebírání odpovědnosti a politická angažovanost někdy ohrožuje i kredibilitu badatelů. Tak tomu bylo u Strumové: nevytrhuje paviány z jejich přirozeného prostředí? Na druhou stranu objevování schopností, o kterých jsme neměli ani tušení – socialita u ovcí, inteligence prasat – nás staví před rozhodnutí, zda změníme naše způsoby jejich využívání. Vědci, kteří se přesvědčili o tom, že některé druhy zvířat jsou individualitami, „osobami“, si pro ně přejí změnu: zvířata jsme poznali v novém kontextu a to by nás mělo vést k novým způsobům, jak s nimi tento nový „společný svět“ (44) utvářet. Mohl by tento poznatek pomoci aktivistům z ochrany zvířat? – Ano, mnozí z nich se už v době Singerovy a Spirovy politické mobilizace proti otřesným, a navíc nesmyslným pokusům na zvířatech přesvědčili, že apel na vědce, aby zaběhané metody změnili a vyvinuli nové, důvěryhodnější, eticky nezávadné a zároveň i méně nákladné. Spirovi aktivisté se učili diplomacii a kompromisům: hledali, jak z vědců udělat spojence, a nikoli nepřátele. Učili se uvažovat tak, jako by na místě vědců byli sami. Co by na ně samotné fungovalo jako argument?

 

Utrpení přenosné na člověka

Prezentovat zvířata v roli obětí je z hlediska šíření osvěty pravdivé i účinné. Ale Thompsonova strategie, tzn. snaha ukázat, jak jsou i méně atraktivní zvířata, s nimiž se hůře identifikujeme, zajímavá, je patrně stejně funkční. A aktivisté, mezi nimiž je nemálo vědců, tuto strategii používají. Mezi tyto aktivisty patří i francouzská zootechnička Jocelyne Porcherová. Když se pustila do výzkumu utrpení hospodářských zvířat, věděla, že mnoho podporovatelů asi nenajde. Chovatelé se na ni dívali s nedůvěrou, a to tím spíš, že to bylo v době aféry tzv. šílených krav. Navíc hospodářská zvířata pro lidi z branže znamenala „odrodilce od přírody, anebo odrodilce od lidské domácnosti“, „domácí zvířata zkrátka nikomu starost nepůsobila“. (45) Ačkoli ošetřovatelé občas hovořili o inteligenci jejich svěřenců, nebylo jak a čím to odborně podložit, protože studie o sociálních dovednostech krav chyběly.

Porcherová kromě rozhovorů s chovateli rovněž na základě pozorování a videonahrávek zkoumala, jakým způsobem krávy aktivně budují vztahy se svými chovateli. Analyzovala, „jakým způsobem se k nim krávy přibližují, vyvíjejí iniciativu, projevují svoji důvěru, reagují na návrhy člověka, regulují vzdálenost či blízkost, chtějí být samostatné“. (46) Dosavadní studie o welfare totiž behavioristickými metodami zkoumaly, jak se zvířata přizpůsobují podmínkám chovu (úprava prostoru, osvětlení, kvalita potravy, míra stresu, přepravní podmínky), tzn. bez interference člověka – jako by vztahy k chovatelům ve welfare nehrály žádnou roli. Aby Porcherová dokázala zachytit, jak se utrpení krav projevuje, obrátila svou pozornost nejprve k utrpení chovatelů, zejm. k utrpení, které jim působí podmínky, v nichž jsou nuceni zvířata chovat. Celé roky jezdila od farmy k farmě po celé Francii a porovnávala, co působí na lidi i na zvířata negativně a co naopak pozitivně. Ověřila si, že „mezi citovým vztahem ke zvířatům, jejich welfare, samostatností a potěšením z práce existuje vztah“. (47) Zjistila, že utrpení je nakažlivé: trpí-li zvířata, trpí i jejich chovatelé, protože nedokážou naplnit to, co jejich profese vyžaduje. Porcherová se pokusila dát dohromady zájmy krav se zájmy chovatelů, chovatelských svazů, politiků zabývajících se kvalitou chovu, sociologů hodnotících dopady pracovních podmínek, veterinářů, etologů, antropologů venkova, zootechniků, spotřebitelů citlivých jak na kvalitu svých potravin, tak na podmínky, za kterých byly vyprodukovány, ochranářů a filosofů zajímajících se o nové návrhy týkající se zvířat: zkrátka Porcherová se pokusila skloubit zájmy všech, jejichž život by tyto návrhy mohly změnit. Zdá se však, že plánování výnosů a ministerská představa domestikace spočívající v preferování plemen a chovných linií, které jsou odolné vůči stresu, a tudíž méně náročné na chov, stále bohužel hraje prim. Tento jiný pohled na welfare nicméně díky Porcherové spatřil světlo světa a je na co navazovat při dalších vyjednáváních.