Dominique Lestel

Na obranu masožravců (resumé knihy)

Lestelova kniha Na obranu masožravců (Apologie du carnivore, Paris, Fayard 2011, 140 s.) je kritikou etického vegetariánství. Etickými vegetariány autor rozumí lidi, kteří jsou přesvědčeni, že jíst maso není správné, a to ze dvou důvodů: 1) především proto, že je jeho produkce postavena na utrpení a zabíjení zvířat, jež vegetariáni považují za citlivé a inteligentní bytosti, které mají stejné právo na život jako my. 2) Druhým důvodem, který vegetariáni neuvádějí tak často, je to, že výroba masa je jednou z příčin nedostatku potravin v některých oblastech světa. Lestel se sice zmiňuje i o veganech, svou knihu nicméně postavil na polemice s etickými vegetariány, jichž je mezi odmítači masa většina. 

Po krátkém „předkrmu“ (každá kapitola nese název jednotlivých chodů při stolování), jenž je stručným exkurzem do historie vegetariánství, následuje „první chod“, v jehož rámci autor „servíruje“  několik důvodů, proč nebýt etickým vegetariánem. Proč takové důvody vůbec hledat?  Vegetariánství se totiž podle Lestela vždy prezentuje jako postoj, který s sebou nese jen samé výhody a pozitiva. Ovšem autor podle vlastních slov na takové „etické zázraky“ a priori nevěří a při bližším ohledání vegetariánských tezí nalézá tyto jejich stinné stránky: 1) Jestliže se člověk odmítá chovat podle svého biologického předurčení (jsme přece všežravci), staví se nad ostatní zvířata, dělá ze sebe cosi výjimečného, tak jako to ostatně činí tradiční antropocentrický humanismus, který člověka nadřadil ostatním živočišným druhům a který etičtí vegetariáni kritizují. 2) Etický vegetarián tímto postojem zároveň popírá vlastní živočišnost a odmítá akceptovat, že krutost ve světě i v jeho životě také hraje svou roli. Kritice vegetariánského speciesisimu a utopické touhy po odstranění krutosti a násilí ze světa je věnována celá první část knihy.

 

Vegetariánský speciesismus a domýšlivost

V těchto postojích je patrná aspirace na neposkvrněnou čistotu a nevinnost. Odtud plyne ústřední rozpor etického vegetariánství: není zde místo pro masožravce, jejichž zájmy se zcela odlišují od zájmů jejich kořisti. Neboť „proč by potěšení zvířete z toho, že není jezeno, mělo být nadřazeno potěšení, které pociťuji při jeho konzumaci? […] Potěšení je totiž hlavní dimenzí jezení masa.“ (s. 58-59) Je to jako s jinými poživatinami – víno také nelze uspokojivě nahradit mlékem nebo džusem. Je sice pravda, že k získání masa musíme živé tvory zabít, což se neobejde bez působení bolesti, na jejich zabití však máme stejné právo jako ostatní všežravci či masožravci. Jestliže vegetarián brojí proti masožravosti vlastního živočišného druhu, chová se speciesisticky on, a nikoli člověk, který se živí mj. i masem a dělá tedy to, co mu příroda dala do vínku. Chová se jako každý jiný živočich, tzn. přirozeně. Na námitku, že vegetarián svým odmítáním masa činí osobní či sociální volbu, zatímco masožravý druh (např. tygr) činí volbu biologickou, Lestel odpovídá, že tu jde o nadřazování těchto důvodů nad biologické potřeby, a považuje to opět za projev lidského narcismu a povyšování se nad ostatní živočišné druhy. 

 

Utopický sen vegetariána o světě bez krutosti a násilí

Lestel nedává rovnítko mezi zabití a  týrání zvířete: z etického hlediska je při porážce naprosto nutné utrpení zvířete minimalizovat. Nesmíme však zapomínat, že smrt je určující charakteristikou živého. A že podle etických vegetariánů máme zvířata nechat umřít přirozenou smrtí, tedy až přijde jejich čas? Lestel na to namítá: „Popravdě řečeno, žádná živá bytost si ,nepřeje‘ umřít. Je však ještě proto v jejím zájmu nebýt zabit? […] Kdybychom tuto úvahu vyhnali do krajnosti, museli bychom zabránit všem zvířatům, aby zabíjela ta ostatní.“ (s. 71) Ostatně i vegetarián se svou participací na současné zemědělské výrobě zároveň podílí na páchání krutostí a násilí, neboť tak nepřímo podporuje ničení ekosystémů a tedy i zabíjení živočichů, kteří v nich žijí. Nezapomínejme, že krutost a utrpení hraje ve světě i pozitivní roli: 1) utrpení živým tvorům umožňuje nikoli „pouze být nositeli své existence, nýbrž svou existenci zakoušet“. Schopnost „cítit např. popálené místo nás chrání předtím, abychom se vážně spálili dřív, než bychom si toho všimli“. (s. 74, zvýrazněno O.S.) 2) Altruismus a empatie se postupně zrodily také jen na základě prožitého utrpení. Jakkoli se tedy vše živé snaží utrpení vyhnout, neznamená to, že pro ně utrpení není obecně prospěšné. I pro zdravý vývoj našich dětí není vhodné, aby se zcela vyhýbaly násilí a frustraci z utrpení. Lestel v tomto kontextu nemá na mysli podporu či hypertrofii násilí a utrpení, ale jejich samotnou existenci. 3) Riziko utrpení dává životu napětí a plnost. Kdo chce žít monotónním životem, tzn. co nejméně trpět a snažit se nezpůsobovat žádné utrpení, je to jeho osobní volba. Ale to neplatí pro ty, co takovou volbu nechtějí učinit a nesouhlasí s ní. Tady se Lestel odvolává na etiku krutosti (éthique de la cruauté) filosofa Clémenta Rosseta (Le Principe de la cruauté, Ed. de Minuit, 1988), v níž hovoří o principu dostatečné reality a principu nejistoty. 1) Princip dostatečné reality: Realita je taková, jaká je, a člověk má v jejím zakoušení dvojí nevýhodu: je schopen si uvědomovat krutost světa, v němž žije, ale není schopen se s tím psychicky vyrovnat. 2) Princip nejistoty: Člověk nesnese život v nejistotě, proto hledá kauzální vysvětlení kruté reality. Lestel je přesvědčen, že navzdory těmto svým hendikepům by se člověk měl snažit reálný svět a život v něm akceptovat a žít ho takový, jaký je. Lestel: „[…] ukazuje se, že důsledný vegetarián je hluboce nepřátelský vůči zvířecímu životu.“ (s. 80) Totiž jak jinak než zničením života všech živočichů na Zemi lze dosáhnout stavu, v němž není ani krutosti, ani utrpení? […] „Tento vegetarián je všežravý živočich, který stravovací režim svého vlastního druhu pokládá za nemorální.“  (s. 89) Reifikaci rostlin, kterou sám uplatňuje, totiž na rozdíl od reifikace zvířat a jejich přeměny v „maso“ za neetickou nepovažuje.  Zvířatům je vzdálen natolik, že se odmítá i „animalizovat“ (animaliser) např. xenotransplantací (transplantací zvířecího orgánu do lidského těla).

Nicméně je tu ještě jeden zajímavý rys vegetariánsví: vegetarián nejí maso jen kvůli tomu, že nechce způsobovat zvířeti utrpení. To by totiž běžně pojídal zvířata přirozeně uhynulá, nebo ta, co zemřela při nehodě na silnici. Jelikož zvířata pokládá za své bližní, připadal by si při jejich konzumaci jako kanibal. Je však kanibalismus něco, co v lidské společnosti nepraktikujeme? Překvapivě nikoli. Sice je tabu „gastronomický kanibalismus“ (cannibalisme du cuit, cannibalisme non nutritif), ale běžně praktikujeme „kanibalismus syrového masa“ (cannibalisme du cru): neboť co jiného je dárcovství orgánů než metabolizace části lidského těla? 

 

Etika masožravce – etika reciprocity a závislosti 

V druhé části knihy („Druhý chod“) Lestel představuje etiku, která podle něj těmito výše uvedenými nedostatky – tedy pýchou a sklonem k utopii – netrpí: nazývá ji etikou závislosti (éthique de dépendance) či etikou akceptované závislosti (éthique de la dépendance assumée). I když jsme totiž karnivorní jen částečně (a jak Lestel dodává – nikoli nezbytně), vděčíme této složce naší potravy mj. za to, že jsme se vyvinuli do dnešní lidské moderní podoby. Autor tuto etiku ilustruje přístupem kanadského indiánského kmene Algonkinů, pro které je zabití zvířete přijatelné, poslouží-li nám pro potravu a spotřebujeme-li z něj vše, co se spotřebovat dá. Je třeba zvíře zabít co nejméně bolestivě; naprostým tabu pro ně je zabíjet zvířata pro zábavu. Akceptují tak, že každý tvor podmiňuje existenci druhých tvorů a že predace pomáhá udržovat přírodní rovnováhu a harmonii. Predace je podle Lestela všudypřítomná a tímto termínem označuje i pojídání rostlin – organismů velice citlivých, neboť jsou schopné proti býložravým „predátorům“ vyvíjet účinný systém obrany (např. africké akácie, jež se po napadení antilopami začnou produkovat toxiny). Na predaci tedy není nic eticky skandálního a není třeba ji potírat či se jí bránit.

Uvědomění si vlastní závislosti na ostatních organismech zároveň umožňuje uvědomit si své hranice coby predátora: musíme si počínat tak, abychom neohrozili přírodní systém, vede nás to k pokoře a  k vědomí omezenosti zdrojů. Díky tomu také můžeme pocítit a lépe revidovat meze naší kultury, která dnes tolik vzývá autonomii, individualismus, a tedy nezávislost na ostatních. Spolu s Ernstem Blochem si musíme také uvědomit, že zvířecí rozměr člověka není dědictvím minulosti, nýbrž jeho stálou součástí, která se neustále aktualizuje. Tuto zvířecí dimenzi nelze ničím vykořenit ani nahradit například řečovými schopnostmi, jak se někteří domnívají. Metabolické potřeby lidského organismu, a tedy jeho predátorské impulzy nelze uspokojivě nahradit či kompenzovat řečí, stejně jako člověk mluvením nenahradí další tělesné potřeby, ať již jde o pohlavní pud, pud hladu atd.

 

Přínos politického vegetariánství 

Ovšem pozor, hřeší-li vegetariánská etika domýšlivostí, predátorskou etiku může ohrozit chamtivost: současná nadměrná spotřeba masa nemá s etikou akceptované závislosti nic společného. Proto je třeba najít nové způsoby konzumace masa. Zde Lestel oceňuje přínos toho, co označuje jako „politické vegetariánství“, tedy snahy nikoli vykořenit, nýbrž výrazně omezit spotřebu masa - v zájmu péče o společnou obec. Zvláště když dnes maso pravidelně, ba několikrát denně konzumují miliardy lidí. „Lze zajisté aktivně bojovat za drastické omezení konzumace masa, aniž bychom nutně usilovali o její zrušení, a zrovna tak dobře lze bojovat za omezení lidské reprodukce.“  (s. 122) Přitom se pomíjí další nepopiratelný fakt: lidská společnost chová a živí miliony domácích masožravců – koček a psů. Vyloučíme-li možnost krmit je vegetariánskou stravou, což spadá do sféry týrání zvířat, měli bychom se zamyslet nad tím, jak jejich stavy snižovat ve prospěch ryb a nemasožravých nebo všežravých ptáků, např. krkavcovitých či havranů, jejichž osobnost není o nic méně rozvinutá než osobnost psů a koček. 

 

Etické vegetariánství není a nesmí být etikou pro všechny 

V poslední části své knihy (kap. „Místo moučníku“) Lestel shrnuje všechny své teze a zdůrazňuje, že vegetariánská etika tak, jak ji definoval a analyzoval, je nepřijatelná, chce-li aspirovat na etiku celospolečenskou.


Kritiku této knihy viz zde:

Pierre Sigler: Na obranu sebeobelhávání a falše

Olga Smolová: Je etické vegetariánství pro lidskou společnost a pro zvířata nebezpečné?


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.