Dominique Lestel

Co zvíře může? (resumé)* 

 

V rámci etologie Dominique Lestel rozlišuje a definuje dva přístupy: 1) realisticko-karteziánský a 2) bikonstruktivistický, jehož je stoupencem. 

Karteziánsko-realistický přístup ke zvířatům vychází z premisy, že tu existuje svět oddělený od jeho pozorovatele. O pozorovateli se nehovoří – je nepřítomen. Takto nazíraná zvířata-objekty jsou pak chápána jako živé věci či stroje, jež jsou geneticky determinované, jejichž chování je rutinní a tedy vyjádřitelné pomocí etogramů. Jejich schopnosti vyplývají z příslušnosti ke konkrétnímu živočišnému druhu. Tento přístup je v současné etologii většinový – ať už jde o etologii objektivistickou, sociobiologickou nebo kognitivní.

Bikonstruktivistický přístup vychází z konstruktivismu filosofů Giambattisty Vica (1668-1744), Berkeleyho (1685-1753), Jeana Piageta (1896-1980), Ernsta von Glaserfelda (1917) a biologa Gregoryho Batesona (1904-1980). Pojem bikonstruktivismus v etologii předpokládá existenci dvojího konstruktivismu: konstruktivismu zvířete a konstruktivismu etologova. Zkoumá totiž, jakým způsobem každé zvíře konstruuje svůj vlastní svět, a zároveň, jaké způsoby chápání tohoto „zvířecího konstruktivismu“ může vytvářet (konstruovat) etolog.  

Bikonstruktivismus vnímá genetiku pouze jako jednu z možných determinant pro chování zvířete a etogram je pro něj jen jedním z možných vodítek. Zvíře podle něj inovuje a vynalézá, je zdrojem překvapení. Paradigmatem pro něj není zvíře-stroj, nýbrž zvíře-hermeneutik, protože aktivita zvířete vzniká na základě interpretačních procedur. Schopnosti zvířete jsou definovány bohatěji: Lestel je nazývá kapability (capabilities, capabilités). Vyplývají totiž nejen z příslušnosti k určitému živočišnému druhu, nýbrž i z příslušnosti ke skupině, v níž zvíře žije, a zároveň i z individuality zvířete samotného. Na rozdíl od tradičního pojetí zvíře nejen že má historickou paměť, ale snoubí se v něm tři typy takové paměti: fylogenetická, kulturní a individuální. Bikonstruktivismus navíc počítá s existencí tzv. jedinečných zvířat (animaux singuliers), která se nechovají, jak by se podle dosavadního etologického poznání a podle očekávání etologa chovat měla. 

 

I. Etologie karteziánsko-realistická a etologie bikonstruktivistická

 

1. Dědičnost / Další determinanty

Karteziánsko-realistická etologie zvíře chápe prostřednictvím uzavřeného počtu jednotek chování, které se pak mechanicky kombinují. Zato bikonstruktivistická etologie zvíře pojímá jako jedince, jehož autonomie sice je geneticky omezena, avšak místo toho aby, bylo jasně předem dáno, co je zvíře z logiky svého genetického základu nuceno dělat, klade důraz spíše na to, co zvíře dělat nemůže. Toto pojetí skýtá značný prostor pro celou řadu aktivit, pozorovaných u zvířat, pro něž realisticko-karteziánská etologie nenachází místo a s nimiž nepočítá. 

 

2. Chování / Aktivita

Bikonstruktivistické etologii jde o studium aktivity zvířete a o hledání smyslu, který této aktivitě samo dává (nebo se snaží dát).

 

3. Zvíře jako čistě kauzální systém / Zvíře jako autoanticipační systém

Bikonstruktivistická etologie zvíře nepojímá kauzálně a deterministicky. Vychází z teze Mihai Nadina a Roberta Rosena, že se živé systémy od fyzikálních liší svou schopností anticipace. Trajektorii padajícího kamene lze vypočítat předem, avšak pustíme-li z rukou kočku stejně jako předtím kámen, kočka bude na rozdíl od něj schopna předjímat, co se s ní děje, a zareaguje podle toho. Je živá, tudíž kreativní a jedinečná. Je schopna své vlastní interpretace významu celé situace. Na základě statistiky pokusů a teorie pravděpodobnosti lze sice její reakci předpovědět, ale jejímu vlastnímu anticipačnímu umění se věnuje málo pozornosti. Zatímco ji zkoumáme jako objekt, ona coby subjekt naší pozornosti uniká.

 

4. Rutina / Překvapení

Jakkoli karteziánsko-realistická etologie v mechanicky nazíraném chování zvířat připouští možnost náhody a omylu, i s touto dimenzí zachází deterministicky: splete-li se např. mravenec při své cestě za zdrojem potravy, je to vysvětlováno jako omyl s adaptivním, a tedy evolučně výhodným významem: „chyba“ ho může přivést k ještě lepšímu zdroji potravy než k tomu, k němuž původně směřoval. Bikonstruktivismus naopak u zvířete či společenství zvířat sleduje inovativnost, jež je posléze pro etologa zdrojem překvapení. Aktivita každé živé bytosti totiž skýtá nedefinovaný (přestože ne nekonečný) počet proměnných.

 

5. Biologické dějiny / Trojice dějin

Podle bikonstruktivismu zvíře vytváří trojí dějiny, tzn. nejen biologické dějiny mapované evolucí, nýbrž i kulturní dějiny, týkající se společenství, v němž zvíře žije, a také své vlastní dějiny – dějiny sebe jako jedince. 

 

6. Zvíře-stroj / Zvíře-hermeneutik

Pro bikonstruktivismus zvíře není strojem fungujícím podle více méně deterministických příčin. Je to jedinec neustále interpretující okolní svět, včetně ostatních živých bytostí, se kterými žije. Existence kauzalit je jistě v životě zvířat nezbytná, není však pro jeho pochopení dostačující a vyčerpávající. Bikonstruktivismus sice interpretace, které zvíře provádí, nemůže uchopit, ale v popisu jeho chování a aktivity je nepopírá. Počítá s nimi, proto si nemůže vystačit s mechanickým etogramem.

 

7. Kompetence-performance/ Kapability

Karteziánsko-realistická etologie zkoumá kognitivní a behaviorální schopnosti zvířete a  odkazuje se na kompetenci a performanci, dvojici komplementárních pojmů zavedenou Chomským, kde kompetence znamená biologickou schopnost zvířete, definovaou příslušností zvířete k určitému živočišnému druhu; performance je pak jeho individuální způsob osvojení si těchto druhových schopností. Bikonstruktivistický přístup však studuje především způsoby, jakým jsou tyto schopnosti rozehrávány a uplatňovány. Rozvíjejí se a aktualizují prostřednictvím pojítek či vztahů (agencements) mezi zvířetem a ekosystémem a jako takové je nelze definovat předem, ani určit jejich počet. Jak už jsem uvedla výše, Lestel navrhuje nazývat tyto způsoby termínem kapability (capabilités, capabilities). Poznávat je můžeme pouze v jejich aktuálním projevu při naší interakci se zvířetem.

 

8. Živočišný druh / Jedinečné zvíře

Protože si je bikonstruktivistická etologie vědoma toho, že zvířecí schopnosti nelze odvozovat pouze z druhové příslušnosti a že vývoj jejich individuálního uplatňování zvířecím jedincem nelze vyjádřit pouze schématem pokus/omyl, věnuje velkou pozornost jedinečnosti zvířat.

 

II. Karteziánsko-realistická a bikonstruktivistická metoda zkoumání 

Na základě obou uvedených paradigmat Lestel rozlišuje také dvě odlišné epistemologie (zde: metodologie zkoumání), vystavěné na třech úrovních: 1) pozorované jevy, 2) konceptualizace (vytváření pojmového aparátu pro označení) těchto jevů a 3) strategie, jimiž jsou vytvořené koncepty obhajovány.

 

1. „Nepřítomnost“ pozorovatele / Pozorovatel jako nedílná součást pozorování

Karteziánsko-realistická etologie usiluje o to, aby byl pozorovatel „objektivní“, nezúčastněný, tj. v podstatě nepřítomný; jakéhokoli vlivu etologa na chování zvířete se obává a chce se mu vyhnout. Etolog-bikonstruktivista si naopak uvědomuje, že on i zvíře jsou oba zároveň pozorovateli i pozorovanými objekty. Nebojí se svého vlivu na zvíře, klade si otázku, proč je zvíře jeho osobou tak ovlivnitelné. Není to doklad toho, že se osobnost zvířete utváří na základě vztahů, které je schopno nikoli mechanicky, nýbrž autonomně navazovat s ostatními činiteli ve svém ekosystému?

 

2. Paradigma nakažlivosti / Paradigma navazování vztahů

Důvody obavy z vlivu etologa na pozorované zvíře jsou 1) strach z „nakažení“ zvířete lidskými způsoby chování (to by totiž zabránilo vidět zvíře takové, jaké je ve svém prostředí, v němž je člověk obvykle nepřítomen); 2) strach z mentální nákazy neboli antropomorfismu (odtud obtížný úkol pozorovat a popisovat realitu zvířete, jako by tam pozorovatel ani nebyl). Bikonstruktivismus má naopak za to, že touto metodou nelze objevovat celý potenciál zvířete, neboť to se neustále mění na základě své interakce se všemi ostatními živými bytostmi, se kterými se setkává.

 

3. Epizodičnost. Excentrická pozorování / Vzácná pozorování

Jevy pozorované jen občas, epizodicky (např. některé neobvyklé události zpozorované jen jednou během několika desítek let výzkumu), považuje karteziánsko-realistická etologie za pozorování excentrická, chybně interpretovaná apod., místo aby je charakterizovala spíše jako pozorování vzácná. Ta totiž opět vypovídají o tom, že pro živé bytosti je vytváření neobvyklých fenoménů charakteristické.

 

4. Konceptualizace

Karteziánsko-realistická etologie nevěnuje přílišnou pozornost tvorbě vlastního pojmového aparátu. Spokojuje se s pozorováním zvířete podle striktních metodických pravidel a často k jeho zaznamenávání využívá pojmy, jež byly po dlouhá staletí vytvářeny pro podepření teorie nepřekročitelného rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Bikonstruktivistická etologie se snaží hledat pojmy, které takto kontaminované nejsou. Uvědomuje si neustálou potřebu čím dál větší přesnosti a výstižnosti.

 

5. Ideál transparentnosti / Zastřené reziduum

Karteziánsko-realistická etologie usiluje o vyčerpávající popis zvířete, o jeho naprostou čitelnost. Vychází tedy (obvykle nepřiznaně) z předpokladu, že zvíře je stroj, který lze beze zbytku popsat, a že člověk se tohoto popisu může dobrat na základě metody ne zcela vzdálené metodě bernardovské. Bikonstruktivismus má oba tyto předpoklady za nepodložené. Zvíře nepovažuje za mechanismus; ačkoli množství proměnných u něj není nekonečné, je každopádně neurčité, tím spíše, že se rozšiřuje o další proměnné vznikající neodmyslitelným působením etologa-pozorovatele. Jistá část zvířete, někdy možná i ta nejpodstatnější, nám zůstane vždy skrytá a nepoznaná.

 

6. Monopolní univerzitní etologie / Četné minoritní etologie

Univerzitní etologové mají potenciální „vyzyvatele“ z neuniverzitního prostředí – všechny ty profese, které mají co do činění se zvířaty: lovce, chovatele, pečovatele, cvičitele, krotitele atp. Univerzitní etologie se ke zkušenostem těchto profesí staví skepticky na základě argumentu antropomorfismu a epizodičnosti výskytu. Nicméně naše představy o zvířeti vycházejí vždy z představy, které máme o našem vlastním duchu. Západní pojetí lidského ducha tu stojí vedle neméně komplexních a odlišných reprezentací všech možných lidských kultur (čínské, indické, májské...), jež nebereme v úvahu.

 

III. Jedinečné zvíře

Jedinečné zvíře se ve srovnání s ostatními příslušníky svého druhu vymyká, konstruuje svůj svět odlišně. Příkladem takového zvířete je orangutanka Wattana ze zvěřince v pařížské Botanické zahradě (Jardin des Plantes). Na rozdíl od jiných orangutanů Wattana přišla na to, jak vázat uzly. Díky takovým jedincům se běžné biologické pojetí pojmu „živočišný druh“ začne posouvat spíše k sociálně-vědnímu pojetí. Vyvstávají pak tři otázky: 1) Epistemologická: Co to může být za etologii, pro kterou je jedinečné zvíře ústředním tématem, pro niž epizodičnost a určitá míra antropomorfismu není na překážku? 2) Metafyzická: Co znamená život ve světě, v němž jsou zvířata různorodými a překvapivými subjektivitami? 3) Metodologická: Jakým způsobem pojímat jedinečné zvíře a jak z něj učinit ústřední předmět etologie?

„Jedinečné zvíře“ totiž rozvrací dva hlavní principy karteziánsko-realistické etologie: princip kauzality (příslušnost k jednomu živočišnému druhu je určující pro chování všech jeho příslušníků) a princip statistického vyhodnocení (určité chování je prohlášeno jako typické pro určitý živočišný druh teprve tehdy, je-li u příslušníků daného druhu statisticky doloženo). Lestel upozorňuje, že mezi jedinečné aktivity nepatří aktivity patologické (stres, nemoc...) a excentrické (to vyplývá z náhody a nemá z daným živočišným druhem nic společného. Za příklad dává případ dvouhlavého hada, jehož hlavy vzájemně soutěžily o potravu.)

Občasný výskyt jedinečných zvířat zcela odpovídá nárokům evoluce, pro niž je inovativnost a invenčnost klíčová. Ostatně Darwinova teorie evoluce fenomén takových zvířat nijak nevylučuje. Jsou důležitá pro dynamiku zvířecích společností, pro vývoj živočišných druhů, pro utváření a povahu vztahů mezi člověkem a zvířetem.

 

IV. Kreativita u zvířete

Kromě schopnosti auto-anticipace je důležité věnovat pozornost také schopnosti invence. Živé systémy mají vedle adaptační dynamiky a učenlivosti i dynamiku tvořivosti a vynalézavosti. Vedle kreativních forem a povahy organismů je třeba studovat i pro dané živočišné druhy nebývalé, inovativní aktivity, které jsou jedinečná zvířata schopna rozvíjet a o nichž existuje mnohé doklady.

Některé takové aktivity byly pozorovány v rámci opičích tlup a pak také v interakci s člověkem, které jsou z  výše uvedené obavy z kontaminace zvířecího chování lidským chováním spíše opomíjeny. Taková zvířata (cvičená apod.) už nejsou tradiční etologií považována za „skutečná“ zvířata. Přitom některé zcela nové aktivity u těchto zvířat nemotivoval  vždy výcvik. Některé výzkumy (studie napříč velmi rozmanitými druhy – studie primátů, havranů, některých mořských savců, slonů...) ukazují naprostou kreativnost v soužití některých živočichů s člověkem. Vypovídají o schopnostech velice složité abstrakce. Jeden divoký havran nereflektoval na méně významnou potravu s cílem dočkat se potravy mnohem lákavější. K tomuto rozhodnutí zjevně nedospěl na základě pokusu a omylu, ale analýzou situace.

V mechanistické metodologii karteziánsko-realistické etologie chybí nástroje k uspokojivé analýze fenoménu inovace, proto je často podceňován. Pro lepší porozumění zvířecí kreativitě a schopnosti inovace Lestel navrhuje věnovat pozornost dvěma důležitým aspektům zvířecí tvořivosti: 1) neurčitosti v chování a jeho 2) nepředvídatelnosti. Behaviorální neurčitost není totéž co „behaviorální plasticita“, ke které dochází při nějaké změně v životním prostředí a která se projevuje adaptativní a také často předvídatelnou modifikací fenotypu (např. změna ve strategii lovu kořisti). Neurčitost v chování se objevuje nahodile, nepředvídatelně, není motivována změnami v životním prostředí. Např. někteří jedinci pavouků druhu wendilgarda mohou snovat velmi odlišné sítě, než je pro daný druh běžné. Pokud jde o schopnost nepředvídatelného chování, není nutně v rozporu s  karteziánsko-realistickým učením: není nutně kognitivní povahy a zcela vyhovuje evoluční teorii – náhodné chování je výhodné, protože může napomoci k úniku před predátorem, k lepšímu dosažení kořisti, k získání zajímavějšího sexuálního partnera...  Behaviorální neurčitost a nepředvídatelnost lze pojímat jako jedinou nutnou podmínku pro inovační aktivity. Budeme-li je však považovat za pouhý předpoklad pro novátorství, budeme moci lépe pochopit, že jsou některá zvířata inovativnější než jiná a že některá taková nejsou vůbec, ačkoli k tomu podmínky mají. Vynalézavost se projevuje dvěma způsoby: vynalézavým využitím předmětů a vynalézáním procedur. Oba umožňují lepší kontrolu nad prostředím, lepší kontroly sebe sama i ostatních.

 

V. Ústřední problém etologie: spojit oba konstruktivismy 

Hlavním problémem etologie je zjišťovat, jakým způsobem etolog interpretuje vztahy, které zvíře navazuje ke svému prostředí, okolním zvířatům i k etologovi samému a které etolog navazuje se zvířetem. To etologii posouvá do oblasti biosémiotiky.

Je nutné, aby kreativní byl i etolog, aby spolu se zvířetem navázal dialog a život s ním sdílel, aby se ani nesnažil být neutrální, protože to stejně vždy zůstává jen ve sféře přání. To, že je svědkem a pozorovatelem určitého fenoménu, jeho vnímání a interpretaci determinuje. Jeho přítomnost zvířeti ostatně umožňuje rozehrát své kapability dalším z možných způsobů. Zde se etolog opírá o hermeneuticko-popperovskou koncepci, tzn., že uděluje zvířeti maximum kapabilit a díky důvěrné zkušenosti z kontaktu s ním se snaží je protřídit vylučovací metodou. Dosavadní výzkumy tradiční etologie spíše vedly k závěrům, které často byly v přímém rozporu se zkušenostmi praktických chovatelů. Příčinu lze hledat právě v metodologii: vždyť zatímco např. behavioristé zvířeti duševní procesy upírají, anebo je považují za neprokazatelné, kognitivisté je prokázat dovedou. Karteziánsko-realistická etologie se navzdory takovým nejistotám vznikajícím z jejích paradigmat přesto nehodlá svých tvrzení vzdát. Odlišné zkušenosti spíše povýšeně ignoruje.

Na rozdíl od karteziánsko-realistické etologie, ale také od Uexküllovy biosémiotiky, bikonstruktivistický přístup neopomíjí skutečnost, že zvíře může svůj Umwelt (okolní svět) otevírat Umweltu jedinců jiných živočišných druhů. Tuto skutečnost je nutno nazírat nikoli pouze z biologického, nýbrž i z kulturního, historického a individuálního hlediska.   

 

VI. Závěr

Bikonstruktivistické paradigma umožňuje zkoumat a interpretovat zvíře jako dynamického jedince, nikoli jako statický systém rutinního chování, evolučně determinovaný. Klíčovou otázkou zde je, co zvíře může, spíše než co zvíře je. Takový způsob zkoumání zvíře vidí jako „množinu proměnných“, jež variabilní jednak na základě příslušnosti k určitému živočišnému druhu, a také díky jedinečnosti každého jedince. Bere v úvahu i všechny originální vztahy zvířete s jeho biokulturním ekosystémem (jehož je etolog nedílnou součástí), jimiž tento ekosystém ovlivňuje a které zpětnou vazbou formují i zvíře samo.


*) Text, jehož resumé zde uvádím, jsem získala ze soukromého zdroje, oficiální bibliografický odkaz k němu budu mít k dispozici na začátku roku 2011. Jakkoli tento nadpis odkazuje ke Spinozově Etice, v jejímž českém překladu se hovoří o tom, "čeho je schopno tělo" (nikoli "co může tělo", jako je tomu v překladu francouzském, viz Spinoza, Etika, nakl. Dybbuk 2001, s. 103 - 104) přeložila jsem otázku Que peut l'animal? doslovně jako Co může zvíře?,  tzn. se slovesem moci.  Dominique Lestel ve svém článku totiž klade důraz na rozdíl mezi schopnostmi (capacités) a "kapabilitami" (capabilités) a na rozdíl mezi moci a být, co se zvířat týče.

 

 

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Copyright 2009-2017 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.