Snahy o ochranu zvířat byly a dosud ještě bývají motivovány čistě antropocentricky: patří sem např. snaha o zachování biodiversity, aby si člověk pro sebe udržel dobrou kvalitu životního prostředí nebo snaha vést lidi k tomu, aby nesnižovali svou důstojnost krutým zacházením se zvířaty. Je zde totiž obava, že by násilí vůči zvířatům prováděné všem na očích zbanálnělo a mohlo by zvednout stavidla násilí mezi lidmi.
Takové důvody mělo i odhlasování Grammontova zákona 2. července 1850, prvního francouzského zákona na ochranu zvířat. Podle něj se mělo trestat týrání zvířat n a v e ř e j n o s t i, zejm. zvířat domácích.
Tento zákon navrhl generál Jacques-Philippe Delmas de Grammont, jenž jako důstojník kavalerie jistě musel mít neblahé zkušenosti se zacházením s koňmi. Vždyť také koním měl Grammontův zákon pomoci nejvíce: byli využíváni (či spíše zneužíváni) v dolech, kde nikdy nezažili denní světlo, v městské dopravě a zejména ve válkách... O ochraně dalších druhů zvířat (např. psů a koček) se tehdy ještě příliš nepřemýšlelo.
Autorem onoho dovětku „na veřejnosti“ však nebyl generál de Grammont; v zákoně se objevil na popud poslance Defontaina a pro chápání tohoto zákona byl nakonec klíčový. Zvířata mohla být celé další století klidně týrána tím nejhorším způsobem, jen když se vše odehrálo někde v skrytu. Trestány byly pouze skutky skandální, tedy ty, které pohoršily přihlížející osoby.
Význam „Grammontova“ zákona zrelativizovalo i povolení dalšího přetrvávání koridy: jakkoli býci logicky patřili mezi domácí zvířata, chovaná a „šlechtěná“ člověkem po celá staletí, zákon je zařadil mezi tzv. divoká zvířata.
Odpůrci tohoto zákona, přesvědčení o zbytečnosti jakékoli ochrany zvířat, v tehdejším parlamentu protestovali ironickým napodobováním nářku zvířat. Namítali, že zákon bude představovat „zásah do soukromého vlastnictví, svobody a dokonce z určitých hledisek i zásah vůči lidskosti a morálce“. „Copak se bude říkat, že na zvířeti, jemuž vypíchneme oči s cílem vykrmit je a později servírovat na skvostné tabuli, se dopouštíme týrání?“*
Je příznačné, že tento zákon - alespoň tedy ve znění, které Grammont původně navrhoval - našel své zastánce mezi abolicionisty, jako byl zejména ministr Victor S c h o e l c h e r [čti šölšer], jenž stál za zrušením otroctví ve francouzských koloniích (dekret z 27. dubna 1848).
_________________________________________________________
*) Le Moniteur universel, Délibérations de la Chambre des députés, 2e délibération, 14 juin 1850, s. 2048 ; 3e délibération, 3 juillet 1850, s. 2269, cit. in Élisabeth Hardouin-Fugier « Quelques étapes du droit animalier : Pie V, Schœlcher et Clemenceau », Pouvoirs 4/2009 (n° 131), s. 35