Zápisky z Lestelovy knihy Jedinečné

zvíře

 

(Dominique Lestel, L'animal singulier, Paris, Ed. du Seuil 2004)

 

HYBRIDNÍ SPOLEČENSTVÍ


- Současné vědní disciplíny zkoumají lidi a zvířata odděleně (sociologie a etnologie studují lidské společnosti a etologie se zaměřuje na společenství zvířecí). Stále proto odlišujeme tzv. společenské vědy a přírodní vědy.

 

Proč je takové dělení reduktivní?

 

- Protože my nežijeme odděleně od zvířat. Naopak s nimi žijeme ve společenství: toto společenství je tedy hybridní obecně (druhově nehomogenní) a zároveň i z užšího hlediska (vytváříme velké množství hybridních společenství - vždy mezi konkrétním člověkem a konkrétními zvířaty). 


- Hybridní společenství nelze ani redukovat na společenství  založené na (jednostranném či obapolném) prospěchu, mezi něž patří symbióza, parazitismus, komensalismus, nebo chov zvířat, v němž člověk zvířata využívá jako by to byly živé věci.

 

- Je to společenství citově bohaté, založené na vzájemné důvěře, na dobré znalosti toho druhého (zvířete). Tato znalost utváří naše zvyky v chování a jednání. Jestliže zvíře známe, jsou pocity překvapení či nebezpečí výrazně oslabeny, to nás s ním snadněji sbližuje. Nikoli náhodou člověk vytváří psychologii zvířat (byť by byla sebevíce projektivní, antropomorfická): přiděluje zvířecímu chování  významy, interpretuje je a následně se podle toho snaží chovat. To vše svědčí o velmi složité provázanosti člověka se zvířaty.

 

- Naše společenství se zvířaty se nicméně vyznačuje několika asymetriemi:

 

1) o osudu zvířete stále převážně rozhoduje člověk,

2) symbolická očekávání lidí od zvířat jsou běžná, zatímco naopak je tomu vzácně,

3) odlišný způsob vyhodnocování kognitivních kompetencí: zvíře si počíná jinak než člověk (kognitivní racionalita člověka: Co zvíře chce? Co zamýšlí? Co ví? versus afektivní racionalita zvířete: Má mě rád? Je smutný?). Představy zvířete o emočním stavu člověka bývají nicméně velmi rozvinuté.

 

- Pojem hybridních společenství je alternativou k tradičním dichotomickým konceptualizacím našeho vztahu k animalitě (domácí zvířata/divoká zvířata…). Tento pojem lépe vystihuje jednak složitost a diversitu vztahů mezi člověkem a zvířetem a také skutečnost, že člověk nikdy nežije sám. Upozorňuje na to, že lidskou společnost musíme myslet nikoli jako pouhé společenství lidí, nýbrž jako společenství člověka a mnoha živočišných druhů. Jejich soužití a vztahy se podílejí na rozvoji společné obce, přičemž zvířata zde mnohem více než utilitární materiální zdroj představují určitou hodnotu ve smyslu společného dědictví, společné historie (např. symbolické významy spojené se zvířaty: pták přinášející jaro apod.), a zároveň hodnotu etickou. 

 

- Velice zajímavá jsou ta hybridní společenství, která vznikají ve vědeckém prostředí např. v rámci etologických výzkumů, zejména v případě „mluvících opic“ (ale i dalších kognitivně vyspělých druhů, jako jsou sloni, mořští savci a mnoho dalších zvířat, zejména ze sféry savců). Cíl těchto výzkumů bývá jednak poznávací (prohloubit znalosti o člověku a o zvířeti) a jednak profesní (akademická kariéra). Jakkoli bývá výchozím předpokladem kontrola člověka nad zvířetem, v praxi se odehraje mnohem více: kontrola (jíž zvíře často důvtipně uniká) se zde mísí se vzájemným okouzlením, ačkoli se o tom málokdy hovoří. Z obavy z přílišného antropomorfismu se etologové zkoumání účinku, který na jejich výzkum má jejich velice komplexní, obousměrný vztah se zkoumaným zvířetem, spíše vyhýbají. Přesto je zjevné, že nedosahují tak vysoké míry kontroly jako behavioristé, protože zvířata z jejich výzkumů evidentně nevycházejí smyslově a citově deprivovaná jako právě z pokusů behavioristických.

 
 

 

ZVÍŘATA JAKO AUTONOMNÍ SUBJEKTY

 

Individualitou a subjektem je především zvíře, které vykazuje osobnost odlišnou od ostatních jedinců téhož druhu a jehož chování je zčásti určováno vnitřními důvody (činí rozhodnutí, určitý výběr mezi možnými řešeními), a nikoli jen vnějšími příčinami (více méně mechanickými podněty, které spouštějí jeho reflexy). 

 

Tato zvířata mají svou osobní historii:  mají charakteristické chování a kognitivní schopnosti, kterými se dlouhodobě odlišují od ostatních členů skupiny, v níž žijí. Jejich paměť sice neudržují uměle vyrobené artefakty jako u člověka, nýbrž jen přirozené artefakty (sloni manipulují kostmi svých zemřelých druhů, což svědčí o tom, že tyto kosti jim nějakým způsobem umožňují si zpětně mrtvé členy stáda vybavit; ptáci přilétají každý rok hnízdit na stejné místo apod.)

 

Osobou by se takové zvíře stalo tehdy, jestliže by mělo představu o sobě samém jako subjektu, anebo alespoň vědomí sebe sama jako subjektu, tzn. že jeho představa o tom, jaké by mělo být, by spoluutvářela jeho osobnost. 

 

Abychom vůbec mohli nad mimolidskými osobnostmi uvažovat, musíme se naučit myslet individuaci v její pluralitě. Tradiční dichotomie nám k tomu evidentně nepostačují: to, co se do nich nevejde a je přesto u zvířat pozorováno, nelze pak nikam zařadit a konceptualizovat. Patří sem např. velice diferencovaný vztah mezi dospělými a mladými, jemuž se nevěnuje dostatečná pozornost. Pozorování primátů, ale i slonů a velkých mořských savců ukazuje, že nemají pouze „mladé“, nýbrž že mají „děti“: 1) vytvářejí silný citový vztah se svou matkou, který trvá mnoho let, ne-li celý život, což je dobrý základ pro schopnost vytvářet privilegované vztahy k některým členům skupiny, dávat najevo své osobní sympatie. 2) Stav dospívání není u mláďat-dětí jen fází jejich biologického vývoje, ale dává jim specifický sociální status. Např. děti paviánů se učí složitým pravidlům péče o čistotu těla a správného chování. Jiný příklad: samice makaků usilují o to, aby si mohly pochovat děti samic, které jsou na vyšší příčce společenského žebříčku. Dítě ostatních tedy ve skupině představuje hodnotu jako takovou. 3) Chování těchto zvířecích dětí není zdaleka předem determinované, což umožňuje velkou míru kreativitity. Takto se z jedince může stát individualita, která nezřídka ovlivní chod celé skupiny zvířat. Např. tlupa paviánů pozorovaná v 70. letech Shirley Strumovou vlivem jednoho mladého samce začala lovit jiná zvířata pro maso, což předtím nikdo z nich nedělal. Na kreativitě a autonomii rostou zárodky kultury. 

 

Dalším problémem tradiční etologie je obtížné překonávání lidových předsudků vůči některým zvířatům. Druhům, které u lidí mají pozitivní obraz jako např. delfíni, se někdy přisuzuje více inteligence a schopností než druhům v tomto smyslu znevýhodněným (hyeny…). Některé typy předsudků lze vyvrátit snadno, můžeme-li se o jejich nesprávnosti přesvědčit rychle na základě pozorování. Studium osobnosti a inteligence je však obtížnější, nepřináší výsledky tak snadno. Proto jsou naše předsudky v této oblasti odolnější.

 
 

 

SLABÝ AUTONOMNÍ SUBJEKT - ZÁKLAD PRO HETERONOMNÍ SUBJEKT 


Několik výzkumů ukázalo, že některé druhy opic (šimpanzi, gorily, orangutani, bonobo)  jsou schopné naučit se používat symboly a jejich prostřednictvím se dorozumívat s člověkem.


Zajímavě ovšem je, že výsledné vědecké zprávy se omezují na výčet naučených dovedností, místo aby stejnou pozornost také věnovaly významu, jaký pro tyto úspěchy měla zkušenost soužití mezi experimentátory a opicemi. Zatímco např. manželé Gardnerovi s primáty žili v rámci své rodiny a používali ASL (americkou znakovou řeč) a dosáhli pozoruhodných výsledků, Herbert Terrace této řeči učil mladého šimpanze v klasických experimentálních podmínkách – a bez výrazného úspěchu. Podobně tomu bylo i u jiných experimentátorů – uspěli vždy ti, kteří se zvířaty navázali blízký emoční vztah. Rozhovor s šimpanzicí Washoe, která se v rámci takového vřelého vztahu znakové řeči učila, dokonce vyšel v časopisu Natura Oggi.


Je zjevné, že člověk a např. šimpanz při těchto pokusech vzájemně rozvíjejí své kognitivní schopnosti. Člověk tím, že se učí chování a psychiku zvířete poznávat na vysoce rozvinuté úrovni (bez úzkého kontaktu s ním, bez chyb a snahy porozumět mu a učit ho něco nového by k tomu nedošlo), a šimpanz tím, že se díky člověku mj. učí symbolickému jazyku. Oba vzájemně používají své schopnosti, aby jimi obohatili toho druhého. Ve hře jsou při tom nejméně tři typy dominance: převaha vědce nad šimpanzem a dvojí převaha šimpanze na vědcem - vědomá: nakonec vědce totiž také přiměje k tomu, aby vyhověl některým jeho přáním, a nevědomá: vědec nepracuje v sociálním a profesním vakuu, chce dosáhnout dobrých výsledků. Je tedy motivován k tomu, aby jeho spojenectví se zvířetem fungovalo, neboť výuka bude úspěšná jen díky jeho kooperaci. Více než z hlediska psycholingvistického jsou tyto pokusy zajímavější z hlediska etnografického (skupina zvířat a skupina lidí interagují a kooperují, aby se lépe poznaly). Z experimentů totiž nevyplývá pouze to, že primáti jsou schopni ovládnout symbolickou řeč, nýbrž hlavně to, že jejich dispozice jsou nesmírně bohaté a že každý jedinec se osobnostně výrazně odlišuje od ostatních. Na námitku, že se opice takovou individualitou stává pouze v interakci s člověkem (tj. stává se heteronomním subjektem), Lestel odpovídá, že je to jedině proto, že už předtím byla slabým autonomním subjektem schopným se od člověka učit. 

 

 

OTÁZKA ZVÍŘECÍHO SUBJEKTU: MYSLET ČTVRTÉ NARCISTNÍ ZRANĚNÍ


Kromě člověka tedy existují i jiné subjekty, z nichž se mohou stát individuality nebo osoby. Toto poznání lidský narcismus zraňuje neméně tak, jako jej dříve svými objevy zranili Koperník (konec mýtu o antropocentrismu), Darwin (konec mýtu o tom, že člověk není součástí živočišné říše) a Freud (nevědomí člověka ovládá víc, než si připouští). Teze o zvířecím subjektu vyvolává buď popření a odmítnutí, anebo svádí k asimilaci mezi zvířecím a lidským subjektem. Odmítavý postoj je stále velice rozšířený, a to jak mezi etology tak mezi filosofy, o vědcích, kteří provádějí pokusy na zvířatech ani nemluvě. Zvířecí a lidský subjekt naopak splývá např. v tezích aktivistů tzv. Great Apes Project, Petera Singera a Paoly Cavalieriové. 


Obě tato stanoviska jsou založena na „anekdotách“ (anecdotes), tzn. na zážitcích se zvířaty, které se mezi představiteli toho či onoho názorového tábora tradují. Na nich dokazují oprávněnost svých argumentů. Je až s podivem, že si vypravěči takových anekdot často ani neuvědomují, že už sama existence anekdoty svědčí o tom, že její hrdina nemá mechanický život. „Nikdo podobné anekdoty nevypráví o svém opékači topinek nebo o svém bicyklu.“ (s. 62) A když už potkáme nadšeného sběratele nějakých konkrétních věcí, bude se rozplývat nad estetickými či funkčními aspekty jednotlivých kusů své sbírky. Jistě ale nebude přemýšlet nad tím, jaké úmysly ten či onen předmět měl, a už vůbec se nebude pokoušet tyto úmysly ostatním vyložit. Oproti tomu však člověk obecně uznává, že zvířecí chování nositelem určitých významů je. A jakkoli je obtížné mu porozumět, je hledání jeho smyslu lákavé. Čím složitější pocity v nás zvíře vyvolává, tím komplexnější vztah si k němu tvoříme (v této souvislosti Lestel zmiňuje i nejednoznačný případ elektronických zvířátek Tamagoči). Jak jinak vysvětlit, že „se šimpanzem máme bohatější interakce než s kočkou, s kočkou bohatší než s křečkem a s křečkem rozvinutější než s mravencem.“ (s. 83)


Svědčí tedy existence anekdot o zvířatech o tom, že jsou osobami? A jak je tomu u člověka? Odkud čerpáme přesvědčení, že on je osobou. Nikdo nikdy experimentálně neprokázal, že tomu tak je. S definicí osoby na základě schopností jako je paměť, představa sebe sama a jiných, anticipace atd., rázem nevystačíme, podíváme-li se na schopnosti lidí s nějakým mentálním hendikepem. S jakou mírou postižení člověk přestává být osobou?  Ale možná, že právě na základě anekdot by se dalo určit mnohem spolehlivěji, že někdo je osobou. Pokud o neživých předmětech žádné anekdoty nenajdeme (vyjma již zmiňované umělé inteligence), o zvířatech ano a o lidech skoro vždy. 


Jak ale prostřednictvím anekdoty charakterizovat zvířecí subjekt, zvířecí individualitu a zvířecí osobu? 1) Musíme přihlédnout k velice bohaté historii jedince na pozadí všeobecné historie živého, 2) musíme mít na paměti, že nás při srovnávání lidského a zvířecího chování ovlivňuje náš evropocentrismus a historicismus. Nesrovnáváme totiž zvíře a člověka, nýbrž spíše evropského člověka a zvířata, která žijí v evropských lidských kulturách. I naše pojetí subjektu a osoby je kulturně determinované, což brzdí konceptualizaci zvířecího subjektu a pochopení hybridních společenství člověk/zvíře. Obzvláště zde překáží tradiční pojetí interiority, jímž osobu charakterizujeme. Lestel cituje kanadského filosofa Charlese Taylora (1931): toto pojetí interiority stále čerpáme ze svatého Augustina, jenž upozornil na zásadní rozdíl mezi tím, jak zakouším to, co dělám, a tím, jak to zakouší ostatní. Hojné vydávání osobních pamětí v průběhu staletí (Rousseau, Goethe, Wordsworth…) toho je dokladem; západní člověk postupně nabyl přesvědčení, že má své „já“. V jiných kulturách najdeme ale i jiné přístupy; to, co je objektivní či subjektivní vnímají zcela odlišně. 


Lestel se pozastavuje např. nad obecným pojímáním biografie u zvířat: 1) Konrad Lorenz ji sleduje jako odchylky od jakéhosi ideálního etogramu: např. každý konkrétní pár popelavých hus se chová vždy trochu jinak než to předpokládá obecný etogram husy popelavé. 2) Shirley Strumová, Jane Goodallová, Joyce Pooleová na základě pokusů doložily, že každé sledované zvíře má homogenní osobnost, a proto se dá předpovědět, jak se asi v určitých situacích zachová. I pokusy Gallupa ml. ukázaly, že mnoho zvířat má představu o sobě samých (např. pokusy se zrcadlem a skvrnou namalovanou ve spánku zvířeti na obličej). Jde o pozitivní vědomí vlastní identity (na rozdíl od negativního vědomí identity známé např. u imunitního systému, který podle různých indikátorů pozná sám sebe a neútočí proti sobě). Jak ale toto vědomí vlastní identity srovnávat s identitou lidskou, v níž se kombinují biologicky dané kognitivní schopnosti člověka a kulturní pojetí identity (na jejímž základě se identita dnešního západního člověka zcela liší např. od identity Papuánce)? Je potřeba, abychom zvířata důkladně poznali ve vztahu k nám, neboť nejrozvinutějšími subjekty se stávají právě díky svému vztahu k člověku a kontaktu s ním. Nemůže-li tedy o sobě v první osobě mluvit zvíře, může se jeho mluvčím stát člověk, který je zná. Proto ve 20. století vznikla „biografie zvířat“ (biographie animale) - historie života zvířecího jedince - jako např. biografie šimpanze Washoa či opice bonobo Kanzi… Neboť identita se vytváří postupně, zejm. prostřednictvím zvláštních příběhů, které „inscenovala inteligence zvířete“ a v případě určitého zvířete je dokonce „personalizovaně inscenovala jeho vlastní inteligence“(s. 74).


Lidský svět ovlivňuje a transformuje svět zvířecí a ten naopak ovlivňuje a transformuje svět člověka. Toto hybridní společenství je pro vývoj a dimenzi zvířecího subjektu určující. Zvíře je jakýmsi „já“ pouze ve vztahu k určitým partnerům, s nimiž vede „dialog“. Např. interiorita psa sídlí mimo něj – u toho, kdo se snaží ji poznávat a interpretovat. Podle Lestela je chybou označovat to za lidskou iluzi či přenos. Nejsme antropomorfičtí, uvažujeme-li o některých zvířatech jako o osobách, antropomorfický je naopak náš pojem osoby. Jestliže ji charakterizujeme podle lidských dispozic, jak ji pak hodnověrně můžeme uplatňovat u zvířat? „Otázkou není ani tak to, zda některá zvířata mohou být osobami, nýbrž spíše to, zda můžeme osobu vytvářet spolu se zvířetem.“ (s. 79) Podobně jako ji vytváříme spolu s ostatními lidmi (anebo nikoliv – jako např. v případě rasistických postojů apod.). Nejvíce nám k tomu pomáhají city a vcítění se do emocí toho druhého (není jen jednosměrné -  od člověka ke zvířeti –, ale probíhá i opačně). Lestel v této souvislosti zmiňuje dvojici pojmů fenomenologicky orientovaného neurologa a psychiatra Erwina Strause (1891-1975): symbolickou komunikaci (tj. jazykovou) mezi člověkem a zvířetem a komunikaci symbiotickou, která fungování symbolického dorozumívání podmiňuje. Důležitým aspektem je i paměť. Zvíře se k historii sebe sama dostává dvojím způsobem: svou vlastní pamětí (mémoire propre) a nepřímo pamětí vypůjčenou (mémoire empruntée), tedy lidskou. Lestel upozorňuje, že způsobu, jak získávat přístup k paměti někoho jiného, se v kognitivních vědách nevěnuje pozornost. K lidské paměti přitom některá zvířata přístup mají, i když jen prostřednictvím lidí, které tato paměť v jejich chování ke zvířatům ovlivňuje, čímž ovlivňují i tato zvířata. 


Praktický dopad tyto poznatky mohou mít i na výsledky ryze behavioristických způsobů zkoumání zvířat. Tito vědci si často nevšimnou, že i když sami při svých testech udržují chladný odstup a snaží se o „objektivní“ výzkum, zkoumaná zvířata již za sebou mají velmi bohatý vztah ke svým ošetřovatelům. U druhů, u nichž se nám zdá, že vlastní historii nemají (např. mravenec), může naše závěry ovlivňovat to, že nemáme emoční a perceptivní schopnosti, které by nám pomohly odkrýt některé vlastnosti těchto jedinců, jež nám jinak mohou zůstávat zahalené… Člověk ostatní zvířata ovlivňuje také tím, že je dává dohromady s druhy, s nimiž by se přirozeně nesetkávala.


Tuto kapitolu Lestel uzavírá souhrnným rozdělením zvířat na subjekty (např. brouk vruboun) a na individuality, které mají představu sebe sama. Když se tato individualita utváří i bez přítomnosti člověka, jde o již zmiňovaný slabý autonomní subjekt (sujet faible autonome). Pakliže ke svému rozvoji člověka potřebuje, jde o slabý heteronomní subjekt (sujet faible hétéronome), jakým byly např. husy popelavé, které žily ve společnosti Konrada Lorenze. Existují ovšem také silné heteronomní subjekty či osoby (sujet hétéronome fort, personne), jako jsou mluvící šimpanzi, kteří si díky kontaktu s člověkem vytvořili nikoli jen představu o tom, čím jsou, nýbrž také o tom, jací chtějí být. Protože tomu tak je, neměla by etologie (věda o zvířecích společenstvích) a etnologie (věda o lidských společnostech) existovat odděleně. Zvířecí společnosti by se měly studovat etnologickými prostředky a ze studia lidských společnosti by neměla být vyloučena zvířata.