- Francouzská filosofka, nar. 2. listopadu 1967 v Barbezieux (v kraji Poitou-Charente); její teze a pojmy viz zde.
- Deset let učila na gymnáziu (1991-2006), mezitím na Université Paris I - Panthéon-Sorbonne obhájila disertační práci na téma „Leo Strauss: une autre raison, d'autres Lumières. Essai sur la crise de la rationalité contemporaine“ (vyšla v roce 2005 v nakl. Vrin a v roce 2006 získala cenu Françoise Fureta, kterou každoročně uděluje EHESS - pařížská Vysoká škola sociálních studií).
- Září 2006 – srpen 2007 – působila jako hostující odborná asistentka na Bostonské univerzitě (lékařská a zdravotnická etika).
- 2008 – spolupráce s několika skupinami lékařů v pařížské nemocnici Pitié-Salpêtrière ohledně aplikace a problematiky Léonettiho zákona o získávání dárcovských orgánů podle maastrichtských kritérií). Docentkou filosofie na Université de Poitiers.
- 2010 – stala se ředitelkou výzkumu: na Université Paris-Sorbonne - Paris IV; obhájila habilitační práci na téma „Bioéthique, écologie et philosophie politique: propositions pour un enrichissement de la philosophie du sujet“ (Bioetika, ekologie a politická filosofie: návrhy na obohacení filosofie subjektu).
- Zabývá se bioetikou, a to nejen teoreticky, nýbrž i v praxi: vede rozhovory s lékaři, s dalšími pomáhajícími profesemi a s pacienty, navštěvuje nemocnice, spolupracuje s několika vědeckými společnostmi a sdruženími (např. SFAR – Société française de réanimation-anesthésie [Francouzská společnost pro resuscitaci a anestezii], SFAP - Société française de soins palliatifs [Francouzská společnost paliativní péče], Groupe Polyhandicap France).
- Bioetický výzkum je pro ni neoddělitelný od otázek, které vyvstávají okolo současné podoby a fungování liberální demokracie.
- Témata jejího výzkumu: vulnerabilita, liberalismus, ekologie, moderní přirozené právo. V rámci těchto témat se zabývá i animalitou.
Ontologie života (ontologie de la vie)
Corine Pelluchonová se snaží náš způsob zacházení s živým nahlížet více ontologicky než z hlediska etického. Etiku vnímá jako reflexi morálního statusu člověka a zvířat, na jejímž základě posuzujeme, zda je určité chování morální či nemorální. Zato v rámci ontologie je podle ní více patrný vztah člověka k druhému (člověku, zvířeti...). Jejich status pak není primární otázkou.
Etika vulnerability (éthique de la vulnérabilité)
- Corine Pelluchonová považuje za nezbytné dekonstruovat „etiku autonomie“ (éthique de l'autonomie), která v západní společnosti převažuje a která v hodnotovém žebříčku řadí důstojnost na nižší příčku než rozumové schopnosti, sebeovládání a kompetitivitu. V době, kdy se tážeme, jestli nové lékařské postupy a biotechnologie nenarušují naše představy o demokracii a svobodě člověka, si s touto etikou nelze vystačit. Podle Pelluchonové je třeba rehabilitovat citlivost a jít dále než filosofie zaměřená na svobodný subjekt a svobodu.
- Pracuje s konceptem vulnerability živých (vulnérabilité des vivants): nejedná se pouze o zranitelnost či určitou křehkost tělesnou (bolest, stárnutí, potřeba slasti, uspokojení, potřeba živit se jinými organismy), nýbrž i o vulnerabilitu etické povahy (pociťování odpovědnosti za druhé, pocit, že osud druhého se týká i mne) - což chápe jako specifikum člověka a odkazuje se na Levinasovo pojetí odpovědnosti coby tvůrce identity člověka. Lidská vulnerabilita je ještě širší - patří k ní i zájem o instituce lidského společenství.
- Cílem etiky vulnerability je myslet subjekt ve světle těchto tří typů zkušenosti s jinakostí - alteritou:
-
s alteritou těla jako takového,
-
s alteritou, s níž získávám zkušenost díky své odpovědnosti vůči druhému,
-
s alteritou, se kterou se seznamuji prostřednicvím svého zájmu o společnost a její politické instituce.
- V rámci této etiky je třeba se tázat, jaké jsou hranice a smysl našeho konání (např. manipulací s živým a se zárodky života). Corine Pelluchonová: „Nejvíce mne manipulace s živými (např. xenotransplantace apod. Pozn. O.S.) šokuje, jestliže probíhá, jako by to bylo samo sebou [...], aniž bychom si kladli otázku, kam až naše právo si takto počínat sahá.“ A upřesňuje: „[...] velkým problémem takové reflexe je, že člověk se evidentně snaží zlepšit si život, podmínky, proto úkolem filosofa není říkat, zda je to samo o sobě dobře či špatně, nýbrž tázat se, jaký bude dopad těchto praktik na smysl institucí (např. „eugenické“ úpravy genetické výbavy dětí a jejich možný dopad na instituci rodičovství apod. Pozn. O.S.)“ (1)
Humanismus jinakosti (humanisme de l'altérité)
- Na rozdíl od Levinasova humanismu druhého člověka (humanisme de l'autre homme), v němž onen „druhý“ zjevně není zvíře, hovoří Corine Pelluchonová o humanismu jinakosti (humanisme de l'altérité), jenž se zajímá o všechny rozdíly, o heterogenitu norem, o zvířata či živočichy v celé jejich diversitě. Tento humanimus má kromě etické roviny pochopitelně i rovinu politickou a právní (v případě zvířat viz např. otázka živočichů žijících v divoké přírodě, kteří mají horší status a požívají jiné ochrany než zvířata domácí - o této problematice viz např. Jean-Pierre Marguénaud).
______________________________
(1) Rozhovor Elisabeth de Fontenayové s Corine Pelluchonovou v rozhasovém pořadu Vivre avec les bêtes ze dne 24. dubna 2011, dostupné na WWW: <http://www.franceinter.fr/em/vivre-avec-les-betes/103306> [31. ledna 2012]
|