Z rozhlasového rozhovoru
s Erikem Baratayem*
Dva dosti rozšířené omyly:
1) Myslíme si, že zvířat, se kterými člověk žil, bylo vždy velké množství. Avšak jejich početní stavy – jak ve městech, tak na venkově – enormě vzrostly až ke konci osmnáctého století a především ve století devatenáctém (koně tahali povozy ve městech, dostavníky, vozíky v dolech; psi tahali různé menší povozy, dojnice byly ustájeny v malých stájích přímo ve městech, ale majitelé některých dojnic a koz dokonce obcházeli ulice a dávali zákazníkům čerstvě nadojené mléko). Ještě v 18. století totiž nebylo tolik potravy, aby bylo možné živit velké množství zvířat. Ale později nastala populační exploze zvířat. Tu a tam se vyskytovala i zvířata chovaná pro potěšení člověka, ale většinou šlo spíše o zvířata určená na práci či jako zdroj mléka apod. Průmyslová a zemědělská revoluce, která stála u zrodu moderního Západu, spočívala na tomto způsobu využívání zvířat.
2) Domníváme se, že se lidé dříve ke zvířatům chovali lépe než v dnešních velkochovech. Většina tažných a hospodářských zvířat však žila ve velice těžkých podmínkách. Dojnice se často chovaly v malých sklepech, odkud nikdy nevycházely. Paznechty jim proto natolik přerůstaly, že byly nuceny žít vleže. Jakmile klesla jejich produkce mléka, šly na porážku. V mnoha aspektech to připomíná dnešní průmyslové způsoby chovu. Koně v dolech také neviděli denní světlo, po sedmi osmi letech se upracovali a šli na porážku. Koně, kteří tahali dostavníky, se opotřebovali už po čtyřech letech práce a koně využívaní v říčních přístavech tuto práci vydrželi dokonce jen tři roky. Principy průmyslového chovu mají tedy své kořeny už v 19. století. Pro zvířata to rozhodně nebyla idylická doba, jak se dnes mnohdy domníváme.
Vliv církví na náš vztah ke zvířatům
Katolická církev
V 17. století katolická církev zaujala vůči zvířatům tvrdý postoj: nejenže jim byla upírána duše, ale začala být vyháněna z kostelů. Do té doby totiž zvířata jako psi, papoušci, opice apod., které chovala zejm. šlechta, se běžně účastnila bohoslužeb. Také na hřbitovech, které ke kostelům přiléhaly, se obvykle chovala prasata a krávy. V 17. století se to změnilo. Najednou se mezi duchovními prosazuje snaha oddělit člověka – bytost oduševnělou – od zbytku tvorstva, které je nazíráno z čistě materiálního hlediska. V této době také kněží navlékají sutanu, čímž se chtějí oddělit od ostatních lidí, chtějí být jinými lidmi, nikoli nadlidmi, nýbrž lidmi, kteří myslí pouze na boha. A člověk, který žije pouze myšlenkou na něj, se nemůže starat o zvířata. Karteziánské přesvědčení, že zvířata nemají duši, těmto tendencím velmi nahrává. Tyto dva přístupy ke zvířatům se vzájemně doplňují a posilují. Katolická církev se stává jednou z největších podporovatelek kartezianismu a v 19. století jej pak velice namáhavě opouští, protože se ukazuje, že se toto smýšlení obrací i proti člověku.
V 17. století si teologové také začínají klást otázku zvířecího utrpení. Descartes i katolická církev na ni našli tuto odpověď: zvířata nenesou na svých bedrech dědičný hřích, bůh je tedy logicky nemůže trestat v podobě utrpení jako člověka, jinak by byl nespravedlivý. A bůh přece nemůže být nespravedlivý. Descartes tvrdí totéž: člověk nemůže být viněn z vraždy, zabíjí-li zvířata pro maso.
Protestantské církve
Až do konce 17. století protestanti zvířata ostře odvrhovali. Jako první odmítali, aby zvířata měla přístup na posvěcená místa. Odmítali dokonce, aby se zvířata vyskytovala v legendách o svatých – jako např. v případě Františka z Assisi. Na konci tohoto století a na počátku 18. století se však situace obrátila. Jistě na to mělo vliv pronásledování, které v těch dobách protestanti zažívali. Získávali tak větší empatii ke všem utiskovaným. Např. angličtí kvakeři, kteří na konci 17. století zažili obrovské perzekuce, potom jako první začali hovořit o ženských právech, o nutnosti zrušit otroctví a také o nutnosti chránit zvířata. Nikoli náhodou se tyto otázky probíraly společně i později – generála Grammonta, který stál za prvním zákonem na ochranu zvířat ve Francii, podporovali abolicionisté včele s Victorem Schoelcherem. Za Velké francouzské revoluce to bylo podobné – lidé, kteří vystupovali na obranu černých otroků, zároveň hovořili o nutnosti chránit zvířata.
Zvíře jako „jiný“
Zvířata, která s námi žijí, jsou podle Erica Barataye aktéry své vlastní historie, protože na vztah s člověkem aktivně reagují, vyvíjejí se. Chovají se jinak než před sto či dvěma sty lety. Platí to jak pro zvířata, která chováme pro potěšení, tak pro zvířata hospodářská. Zvíře jako „jiný“ je tématem Baratayovy knihy, která vyjde v roce 2012.
______________________________________
*) Rozhovor Elisabeth de Fontenayové s Erikem Baratayem v pořadu Vivre avec les bêtes, vysílaného 5. června 2011 na France-Inter; je dostupný v archivu France-Inter na WWW: <http://www.franceinter.fr/em/vivre-avec-les-betes/105558> [cit. 20. října 2011]
|